Ohlédnutí za jednou inscenací, „érou“ a kritikou

  1. 1
  2. 2

Ve čtvrtek 17. června se v pražské Státní opeře uskutečnilo poslední, páté, představení Tristana a Isoldy v této sezóně. O jednotlivých představeních jsem referoval v komentářích k recenzi z premiéry (najdete zde), proto k uměleckým výkonům jen stručně.
Od čtvrtého uvedení uplynulo více než čtrnáct dní (předtím se představení konala v rozmezí tří až čtyř dnů) a kiksů a nepřesností v orchestru rázem přibylo. Zdálo se mi, že nově vystoupivší dirigent Richard Hein (hudební nastudování Jan Latham-Koenig – rozhovor s ním je zde) volil místy rychlejší tempa, takže problémy některých skupin možná pramenily také z této skutečnosti. Přesto je nutné zdůraznit, že se ve všech představeních orchestr vzepjal k nevídanému výkonu. Nerozumím však, proč ne tak dávno hrál, jak hrál, v jiné Wagnerově opeře, totiž Bludném Holanďanovi. Svůj podíl viny zřejmě nesl dirigent. Zásadní výtka směřuje ke škrtu v druhém jednání, milostný duet je pak prostě „krátký“ a navíc první varování Brangäny přichází příliš brzy.

Leonid Zakhozayev (Tristan), Richard Haan (Kurwenal)

Režisér Marcelo Lombardero postavy na scéně spíše jen rozestavil a určil, odkud a kam mají jít. Některé alternantky si proto také přinesly své vlastní prostředky k vyjádření emocí postav. Kostýmy Luciany Gutman kombinovaly středověké inspirace (u žen) se současností (u mužů), ale některé střihy by bylo dobré nejprve porovnat s tvary pěvkyň. Marion Ammann při první premiéře kostým docela slušel, nízko položený pas však byl velmi nemilosrdný k Catherině Hunold a Elizabeth Connell raději oblékla prosté černé šaty, jež se ukázaly jako nejlepší volba. O scéně Diega Siliana bude řeč později.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments