List z Kanady: Toronto, Ifigenie a Susan Graham

  1. 1
  2. 2

Poslední zářijový víkend mně byla dopřána další a vždy vítaná příležitost navštívit Toronto. Podle kalendáře je sice už podzim, ale hezké letní počasí tady přetrvává a společně s tím tedy i možnost alespoň ještě jednou zajít na oblíbenou pláž, v jezeru Ontario se vykoupat a při pohledu na nedaleké centrum Toronta snít o tom, jako asi bude nedělní odpolední představení Gluckovy Ifigenie na Tauridě. Toronto je sice od Tauridy – dnešního Krymského poloostrova vzdáleno na hony, ale Ifigenie v tomto největším kanadském městě, mezi jeho dvěma a půl miliony obyvatel momentálně přítomna je: světově uznávaná mezzosopranistka Susan Graham (1960).


Může to být jen náhoda, že minulá sezona torontské Canadian Opera Company skončila v květnu Orfeem a Eurydikou (o inscenaci jsme psali zde), zatímco ta nová teď začíná Ifigenií na Tauridě. V každém případě jde o mistrovská díla; i kdyby velký reformátor opery Christoph Willibald Gluck (1714-1787) po sobě už nic dalšího nezanechal, tyto dvě partitury by k jeho označení za geniálního vrchovatě stačily. I druhá Gluckova Ifigenie – ta na Tauridě – vychází z Euripidovy tragédie. Před více než dvěma sty lety vznikala v Paříži za velkého soupeření, když francouzská Académie Royale zároveň přizvala Itala Niccolu Picciniho (1728-1800) a o operu na téma stejné antické tragédie jej požádala taktéž. Byl to souboj mezi těmi, kteří chtěli pokračování dvorních tradic a mezi osvícenci, kteří snili o svobodnější formě a širší přístupnosti podobných produkcí. Gluck tenkrát zvítězil na plné čáře, když Ifigenie na Tauridě měla za jeho vedení premiéru v květnu 1779 v pařížské opeře, známé jako Académie Royale du Musique.

Obě zmíněné v Torontu uvedené inscenace Gluckových oper jsou dílem zdejšího rodáka Roberta Carsena (1954), který tady konečně znovu dostal příležitost. Obě mají hodně společného: minimalistickou scénu, na které není skoro nic, jejíž stěny mají tmavou barvu monochromatické palety a kde celý prostor je vyhrazen jen symbolům, modelovaným hudbou – hrajícími zpěváky a tanečníky. Pohybu dává režie velký prostor, když krvavě dramatické scény tanečníci vytvářejí společně s hlavními protagonisty; na v partituře důležitý sbor tak zbylo místo jen v orchestřišti. Kvůli scénické koncepci režisér, resp. vedení divadla považovalo za nutnost – i za cenu finanční ztráty – poměrně hodně míst označit upozorněním, že je z nich snížená viditelnost; do prodeje šly pochopitelně za sníženou cenu, která byla ještě nižší v den představení. Však jsem taky na vstupenku čekal tři čtvrtě hodiny, což jsem si ale zpestřil konverzací s dalšími zájemci – řada z nich byli Francouzi, žijící v Torontu. Nakonec se mně podařilo získat lístek na 40 $ – tedy méně než 700 korun, na třetí Ring z pěti, s přímým výhledem na jeviště, v němž chyběla jen levá stěna scény. Ani tak jsem ale ochuzen o nic nebyl.

Mimochodem: když za podobnými zážitky cestuji, rád si to vše užiju co možná nejvíc. Pro operní dům Four Seasons Centre a jeho vedení nikdy nemohu v tomto směru najít dost chvály. Dveře se tu otevírají už hodinu předem, nikomu z velmi mladého personálu není nic na obtíž, naopak. Můžete poslouchat úvodní přednášku na schodišti s výhledem na Toronto či jen tak relaxovat u něčeho k pití – zvlášť vína místní produkce jsou tu skvělá, ceny přijatelné, servis rychlý. Občerstvení na přestávku si pochopitelně můžete objednat předem, na jméno, s rezervací místa. Smůlu však mají opozdilci, ani tady po začátku do hlediště nesmějí.


Dotyčná inscenace Ifigenie měla premiéru před pěti lety v Lyrické opeře v Chicagu, se stejným obsazením titulní role. Susan Graham úspěšně objela se svojí Ifigenií hned několik předních operních domů (newyorskou Metropolitní operu, San Francisco, Madrid, londýnskou Covent Garden), Ifigenii přitom doslova přijala za svoji. Však to také vděčené obecenstvo nejlepší kanadské opery ocenilo hned od úvodní scény, kdy Ifigenie s prvními tóny vystoupila ze tmy.

Ifigenie bývala v minulosti doménou spíše sopránů – než se v ní objevila rodačka z Nového Mexika Susan Graham. Je o ní velmi dobře známo, že je odbornicí na francouzskou hudbu a že přitom má v tomto nádherném jazyce perfektní dikci, což je věc vzhledem k tomu, že své dětství prožila v Texasu, záležitost značně neobvyklá. Byla radost sledovat, jak se Susan Graham přesouvá s lehkostí a barevností tónu mezi áriemi a recitativy. Ifigenie je navíc na scéně skoro pořád, byť na operu o čtyřech dějstvích nejsou dvě a čtvrt hodiny zas až tak dlouhá doba. I tak si ale divák přišel na své, protože protagonistka, jejíž ohromná profesionalita je pověstná, dala roli vše, co měla a mohla, a možná i víc.


Zajímavé na Ifigenii je také jakési minidrama, které obsahuje a jehož součástí jsou bratr hlavní hrdinky Orestes (kanadský baryton Russell Braun) a jeho přítel Pylades (tenor Joseph Kaiser, taktéž Kanaďan). Orestes je na řadě jako další oběť Ifigenie, společně s Pyladem se proto z této „nepříjemné“ situace snaží dostat. O přestávce jsem mezi návštěvníky zaslechl názor, že tato část měla raději být vypuštěna, protože prý odvádí pozornost od samotné Ifigenie. Kdosi další dotyčnou scénu označil za homo erotickou, jiný zase poukazoval na to, že Ifigenie je zde prezentována jako příliš naivní mladá žena, ačkoli její ruce byly už dřív nejednou potřísněny krví.

Ať už jste inscenaci přijali beze zbytku či jste přece jen měli nějaké ty výhrady, výtečné a vyrovnané výkony podali i představitelé všech dalších rolí – byť to hlavní, co je třeba ocenit, je služba, partneřina či chcete li poskytutí „živné půdy“ pro špičkový výkon hlavní protagonistky. Totéž se vlastně týká i úlohy španělského dirigenta Pabla Heras-Casada.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Pěkné čtení.