Na příští léto se do Prahy už ohlásil Don Quijote

  1. 1
  2. 2

Je to zákonitý běh všech hudebních festivalů. V době, kdy vše vrcholí a jeden koncert stíhá ten druhý, si hlavní pořadatelé – pokud při přípravě nic nepodcenili a nenastane něco skutečně nečekaného – to všechno, s trochou nadsázky řečeno, vlastně „jen“ užívají.

Jenže v dlouhých měsících mezičasu mezi jednotlivými ročníky, kdy mnohý nevděčný divák po tom jejich festivalu už ani nevzdechne, mají oni „na programu“ tu největší dřinu – jakkoli by se dala shrnout vlastně do jediné věty: Vše vymyslet a zrealizovat. Takový nelehký úkol má – vždy od léta do léta – i ředitelka úspěšného pražského festivalu Letních slavností staré hudby Markéta Semerádová.

 

Byl ten zatím poslední ročník vašeho festivalu v něčem výrazně odlišný od těch předchozích? A hlavně: Jak jste s ním jako jeho ředitelka spokojena?

Každý ročník Letních slavností staré hudby je jiný než ty předchozí. To je dáno jednak dramaturgickou uceleností jednotlivých ročníků, které se vždy odvíjejí od konkrétního motta či tématu, jednak naší snahou zprostředkovat zdejšímu publiku co nejpestřejší vzorek bohaté mezinárodní nabídky kvalitních interpretů zaměřených na dobovou interpretaci. Naším dalším specifikem je důraz kladený na volbu historicky a akusticky odpovídajících prostor. Festival se nekoná v jednom nebo několika standardních koncertních sálech, ale každý jeho ročník je jakousi „objevnou“ výpravou za architektonickými krásami Prahy. Návštěvník festivalu se tak může spolehnout na dokonalou kvalitu hudebního provedení i esteticky odpovídající prostředí a zažít přitom určitou míru dobrodružství, protože programy Letních slavností staré hudby se nikdy neopakují. A právě tento aspekt byl nejvíce určující pro letošní ročník, jehož jednotlivé projekty byly nadány určitou dávkou exotičnosti. Uvedli jsme například program založený na barokní hudbě z jihoamerického Peru nebo v Čechách dosud neznámý raně-romantický dechový nástroj csakan. Letošní ročník se vydařil – vynikající výkony umělců, skvělý tým, spokojení posluchači…

O který z letošních koncertů byl největší zájem?

Největší zájem byl určitě o závěrečný koncert ve Španělském sále Pražského hradu. Lákavé bylo jak mezinárodní obsazení spojující tři soubory a hudebníky z různých evropských zemí, tak program představující hudbu z versailleského dvora Ludvíka XVI. Svou roli v naplněnosti sálu sehrála nepochybně také volba prostoru.

 


Z jakých zdrojů jsou vaše příjmy pro festival a s jak velkým rozpočtem – alespoň orientačně – pracujete? Je tento rozpočet ziskový, vyrovnaný nebo ztrátový?

Hlavními podporovateli festivalu jsou už od jeho vzniku hlavní město Praha a Ministerstvo kultury; tyto příspěvky jsou pro festival zcela zásadní. Velmi důležitá je i spolupráce se zahraničními kulturními instituty či zastupitelskými úřady zemí, jejichž umělci během festivalu vystupují. Díky této spolupráci jsme měli možnost uvést řadu dramaturgicky ojedinělých projektů, a to nejenom čistě hudebních, ale také divadelních a tanečních. Mezi naše dlouhodobé partnery patří například Francouzský kulturní institut v Praze, Velvyslanectví Španělska, Česko-německý fond budoucnosti, Velvyslanectví Nizozemského království, Polský institut v Praze a další. Rozpočet festivalu se pohybuje kolem 3 milionů korun. Výsledek je ztrátový, ale ztrátu pokrývá pořadatel z jiných činností. Již několik let se snažíme získat některý z komerčních subjektů jako generálního partnera festivalu. Tento druh spolupráce zatím probíhá na úrovni jednotlivých projektů, za což jsme ovšem také vděčni. Letos to byla společnost Telefónica.

Kolik lidí a v jakých profesích pracuje na zajištění festivalu v jeho průběhu?

Základní organizační tým tvoří pět lidí, pracujících převážně na částečný úvazek. K těm během festivalu přistupují další, „sezonní“ spolupracovníci z oblasti produkce, komunikace s veřejností a technického zajištění akcí. S většinou z nich pracujeme již několik let, takže se dá hovořit o rozšířeném organizačním týmu. Během samotného festivalu se tak kolem většiny akcí pohybuje stálá skupina asi patnácti profesionálů z různých oborů – muzikologové, produkční, osvětlovači, specialisté na PR, řidiči a další.


S čím jste letos měli jako pořadatelé největší starosti?

Nejnáročnější byl pochopitelně už zmiňovaný závěrečný projekt festivalu, který svou rozsáhlostí, ale také zapojením scénických prvků, jako byly stylizované kostýmy pro část orchestru a barevně odstíněné svícení, obnášel nejvíce příprav. Nejistoty pramenily také z pro nás nového prostoru. Představení ve Španělském sále se však nakonec setkalo s tak nadšeným ohlasem, že se už teď těšíme na další příležitost zde pracovat.

Navenek vypadáte se svojí sestrou Janou, dramaturgyní festivalu a uměleckou vedoucí rezidenčního souboru Collegia Marianum, jako perfektně sehraná dvojice. Je to tak i ve skutečnosti? Je něco, v čem se většinou ne zcela shodnete? Kdo má pak poslední slovo?

Jana má obrovský tvůrčí potenciál a spoustu nápadů. Mým úkolem je uvádět tyto fantazie do reality. U zrodu některých projektů pak stojíme společně od jejich počátku. Závěrečné rozhodnutí je však bohužel na mně a někdy je moc těžké odmítnout nádherný koncert, ale faktorů, které ovlivňují výslednou podobu festivalového programu, je mnoho. Máme s Janou takovou nepsanou zásadu, že si budeme vzájemně vycházet vstříc. A zatím se nám to daří.


Jeden ročník je sice za vámi, ale čas utíká rychle: Jak to je s přípravou dalšího ročníku? Kdy s ní musíte začít a pro kolik lidí to je práce?

Na rozdíl od festivalů zaštítěných významnou podporou komerčních partnerů, nemá v našem případě smysl plánovat s více než ročním předstihem. Září vždy proběhne ve znamení hledání tématu a dotváření programu pro nadcházející ročník, další měsíce pak trávíme sháněním financí na velkou část projektů.
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat