List z Kanady: Úžasná Mahlerova Osmá v Montrealu

Letní slunovrat v Montrealu probíhá ve znamení významných kulatých výročí – například deseti let od nástupu dirigenta Yannicka Nézet-Séguina (1975) do vedení L’Orchestre Métropolitain de Montreal.

Při této příležitosti právě 20. června Yannick dirigoval 8. symfonii Gustava Mahlera, která měla premiéru před 100 lety, k oslavě 150 let od narození tohoto významného skladatele. Mezitím zdejší muzikolog, profesor Guy Marchard z Univerzity v Sherbrooke, našel významné souvislosti mezi touto symfonií a největším dílem církevní hudby před érou J.S. Bacha (1685-1750), Vespro della Beata Vergine (1610) od Claudia Monteverdiho (1567?-1643).

Zmíněné Monteverdiho dílo bude v Montrealu provedeno koncem června, při příležitosti 400 výročí jeho vzniku.

Yannick Nézet-Séguin, nyní navíc čerstvě vybraný šéf Philadelphia Orchestra, dirigoval Mahlerovu Osmou nejprve dvakrát v Ottawě a 20. června i v Montrealu ve velkém sále Wilfrid-Pelletier na Place des Arts. Dílo uvedl hodinu před koncertem zajímavou přednáškou ve francouzštině montrealský varhanista Vincent Boucher. Přednáška byla pro všechny držitele vstupenek na tento vyprodaný koncert zdarma.

“Die Achte ist das größte Werk, das ich je komponiert habe und inhalt- und formmäßig so verschieden, dass ich darüber kaum schreiben kann. Stellen Sie sich vor, dass das Universum in Gesang ausbricht. Wir hören nicht mehr die menschlichen Stimmen, sondern die der Planeten und Sonnen, die im Universum kreisen.” (Gustav Mahler)

“Osmá je největší dílo, co jsem kdy složil a má tak odlišný obsah a formu, že o tom ani nemohu psát. Představte si, že vesmír propukne v píseň. Nejsou to už lidské hlasy, ale planety a slunce, které se ve vesmíru otáčejí.” (Gustav Mahler)

Mahlerova Osmá symfonie se řadí k největším sborovým dílům klasického koncertního repertoáru. Protože její provedení vyžaduje účast mnoha hudebníků a zpěváků, je také nazývána „Symfonií tisíců“. Vznikla za okolností, které sám autor pojmenoval jako bleskový úder tvůrčího génia, v létě roku 1906 ve vesničce Maernigg v jižním Rakousku, kam jezdíval na letní prázdniny.

Představuje také poslední dílo, jehož uvedení se sám skladatel dožil, když osobně dirigoval úspěšnou premiéru Osmé v září 1910 v Mnichově.
Struktura tohoto mimořádného díla je nekonvenční. Místo obvyklých čtyř vět se Osmá skládá z první části nazvané Veni creator spiritus (Pojď, Duchu stvořiteli) na latinský text křesťanské modlitby o seslání Ducha svatého z 9. století a části druhé, na text závěrečné scény Goethova Fausta v němčině. Obě části sjednocuje idea vykoupení silou lásky a opakující se hudební motivy.
Gustav Mahler byl od začátku přesvědčen o výjimečnosti tohoto svého díla, v němž se odvrací od pesimismu tolik typického pro jeho předchozí práce. Místo toho vyjadřuje pevnou víru ve věčné trvání lidského ducha. Až do poloviny 20. století se tato symfonie objevovala na běžném repertoáru jen zřídka. V posledních desetiletích ji je možné slyšet častěji, zejména na oslavu významných kulatých jubileí (u nás třeba při oslavě 400 let od založení Québec City v roce 2008). Jako každé velké dílo i tuto kompozici provázejí kontroverzní názory ohledně její kvality. Někteří kritici považují optimismus díla za nepřesvědčivý a jeho uměleckou a hudební hodnotu za nižší, než v Mahlerových ostatních symfoniích. Na druhé straně Mahlerova Osmá byla mimo jiné srovnávána s Beethovenovou Devátou.

Když byla tato symfonie poprvé před sto lety uvedena v Mnichově, sešlo se k jejímu provedení okolo tisícovky účinkujících. Přesně jich bylo 1 015 – 850 sboristů, 157 hudebníků a 8 sólistů. Leopold Stokowski dirigoval severoamerickou premiéru tohoto díla ve Filadelfii v roce 1916 (právě tam se bude v roce 2012 vracet Yannick Nézet-Séguin) s 1 068 účinkujícími a za velkých finančních obtíží. Jakým jen zázrakem se mu podařilo shromáždit na tu dobu obrovskou sumu 15 000 dolarů? Stačilo to tehdy na devět provedení tohoto díla ve Filadelfii a jedno v New York City. Stokowski svým činem nejenže položil solidní základy pro další úspěšný rozvoj Philadelphia Orchestra, ale dal Americe ponaučení, které nebylo zapomenuto: Velké umění může být také velký business!

Erin Wall, Joni Henson, Nathalie Paulin, Susan Platts a Anita Krause zpívaly ženské party, John Mac Master, Alexander Dobson a Robert Pomakov pak mužské. Nutno poznamenat, že celé obsazení bylo velmi kvalitní a čistě kanadské. Doby, kdy jsme v Kanadě pro tak monumentální dílo neměli vhodný sál, natož sólisty, jsou rozhodně dávno pryč.