List z Kanady: Vancouver není jen zimní olympiáda

Když se řekne Vancouver, je to pro mě doslova srdeční záležitost, zejména v posledních letech, kdy se tam vracím tak často, jak jen to je možné. Protože Kanada je tak obrovská země a Vancouver je vzdálený pět hodin letu od Montrealu, mám dojem, že jsem někde mimo, v exotické cizině, a přesto je to stejná země, stejná měna, žádné pasové a celní kontroly, spojené s cestováním. To město má pro mě stejné kouzlo v kteroukoli roční dobu a vůbec mě neodradí někdy dlouhá dešťová období v zimě nebo velká horka jako loni v létě. Navíc časový rozdíl – 3 hodiny – umožňuje odletět z Montrealu v pátek odpoledne, absolvovat dlouhý let a dorazit na místo ještě koncem dne.

V pátek večer bylo slavnostní zahájení zimních olympijských her, které se konají v Kanadě potřetí (1976 Montreal, 1988 Calgary). Na toto téma už bylo a ještě bude řečeno více než dost jinde. Abychom ale zůstali u tématu, tak za povšimnutí stojí, že Vancouver Opera právě oslavuje 50. sezonu. Společnost byla založena v roce 1958 a první představení se konalo v roce 1960 (Carmen). V současné době je to druhá nejvýznamnější opera v zemi po Torontu a její Golden Anniversary Season začala operou Norma, kterou dirigoval slavný Australan Richard Bonynge, manžel Joan Sutherland. Tento manželský pár vystupoval po mnoho sezon mimo jiné také v MET. Nedávno jsem zjistil, že naposledy tam Mr. Bonynge dirigoval v roce 1991 Puritány, a že Elviru zpívala Edita Gruberová.


Jako většina operních domů, které nestojí v první světové garnituře, i Vancouver Opera je vděčna za hvězdy světového renomé, a pokud někoho takového získají, je to využito do maxima pro publicitu tohoto místa. Když jsem se v září 2004 doslechl, že slavná americká sopranistka Deborah Voigt bude zpívat roli Maršálky v Růžovém kavalírovi jako úvod sezony, všeho jsem nechal a začal shánět vstupenku. Téhož roku se dostalo Miss Voigt publicity, kterou by asi raději neviděla. Byla to teď už legendární aféra s “little black dress” v Royal Opera House. Potíž byla v tom, že ten kostýmek byl příliš malý – nebo zpěvačka příliš korpulentní. Vyberte si. Kontrakt jí za velkého zájmu všech médii zrušili. To vše jen zvýšilo moji zvědavost a ve Vancouveru už jistě viděli plnou pokladnu. Lístek jsem sehnal a nebylo to za malý peníz. Další potíž byla, že jsem se nemohl uvolnit z práce a nezbývalo, než tam letět skoro na otočku: V sobotu ráno tam, večer na operu a v neděli domů. Dal jsem to nakonec dohromady i s hotelem a začal jsem se těšit. Když mi poslali vstupenku poštou, byla tam další příloha jen o Miss Voigt a o tom, jaká to bude významná událost.

Necelý týden před odletem jsem náhodou mluvil telefonicky s agentem první dámy české opery v New Yorku a mezi řečí jsem se zmínil o nadcházející cestě do Vancouveru. Trvalo pár vteřin, než se celé to těšení obrátilo vniveč. Miss Voigt se prý rozhodla, že do Vancouveru nepojede. Večer doma jsem našel omluvný dopis z Vancouver Opera, s tím, že mají výbornou náhradu. Náhrada může být fajn, ale není to originál. Ti, co se těšili před týdnem v Praze v kině Aero na Simona Boccanegru a nedočkali se, o tom vědí své. Nic se nedalo zrušit, tak jsem se tam vydal.

Se smíšenými pocity jsem dorazil do Vancouveru, kde ještě navíc lilo jako z konve. Opera se táhla jako fondán, před začátkem ještě měli dlouhý (omluvný) projev a já jsem v té chvíli toužil být kdekoli jinde, než tam. Hodně po půlnoci (v mém bydlišti ve tři ráno) to vzalo konec a já jsem se dopotácel polomrtvý do hotelu Sheraton. Jako by tohle nebylo dost, tak můj vyborný kamarád v Praze mě požádal, zda bych nepřivezl na Vánoce víno, které ochutnal v nějaké vinotéce a prý není nad něj. Ano, přivezl jsem dvě lahve (Mission Hill, Pinot Grigio, Okanagan Valley) přes Montreal, aby mně bylo řečeno, co je to za kyselotinu. Asi už zapomněl na tu ochutnávku. Mimochodem to víno je skvělé, v Montrealu se nesežene, a kdykoli jsem ve Vancouveru, tak je kupuji. Přivezl jsem je o 3 roky později, to samé, jen jiný ročník, a stalo se ozdobou štědrovečerní večeře. Všechno zlé je nakonec pro něco dobré!


Kromě Vancouver Opera, která má sídlo v Queen Elizabeth Theatre, je možné navštívit dobré koncerty v divadle Orpheum. Při mojí návštěvě v květnu 2007 jsem zjistil, že bude recitál Renée Fleming. Bylo vyprodáno, neměl jsem vhodné oblečení. Jak na to? V té době jsem byl pravidelným hostem hotelu Sutton Place Vancouver a jejich vrátný mi sehnal nějakým zázrakem jedno místo, zatímco já jsem šel shánět něco příhodného na sebe. Večer se tentokrát povedl. Miss Fleming jen zářila a i těžká árie Bel raggio lusinghier (Rossini: Semiramide) se zdála být pro ni hračkou. Po koncertě ještě trpělivě skoro tři hodiny podepisovala lidem CD, DVD a podobně, a pro každého si našla hezké slovo. I přes pozdní hodinu se mi nikam nechtělo a ještě dlouho jsem si povídal o recitálu, opeře, cestování a bůhvíčemještě s dalšími hosty večera.


Art Gallery of Vancouver leží přímo v centru města, nedá se minout, ačkoli budova je velmi skromné velikosti. Téměř při každé návštěvě tam najdu zajímavou expozici. Z těch dočasných si dobře pamatuji na nedávnou retrospektivu Georgia O’Keefe, což byla slavná americká malířka minulého století, známá hlavně malbami květin, kamenů a zvířecích kostí v poušti, to vše ve výrazných barvách. Ve stálé expozici je Emily Carr, dcera Britské Kolumbie. Miluji její obraz The Raven (Havran), v nestřežené chvíli jsem si udělal foto.
Pokud zrovna neprší, Vancouver je ideální město na dlouhé vycházky. Když máte dost města jako takového, je to jen pár minut k Stanley Parku, který se dá celý obejít podél moře (asi 10 kilometrů), a nebo stačí zajít na pláž English Bay, koupit si něco k jídlu, usednout na kládu a pozorovat západ slunce nad Pacifikem. Komu by se chtělo odejít? Zimní olympijské hry skončí tak rychle, jak začaly, to ostatní tam zůstane, a tak budete mít možnost si vše prohlédnout, když vás tam osud zavede.

Související články


Reakcí (2) “List z Kanady: Vancouver není jen zimní olympiáda

  1. Docela zajímavé povídání v čase, kdy je Vancouver na přetřesu ze všech stran kvůli ZOH. Všiml jsem si, že v Kanadě není zase tak hustá síť operních company, jako v Evropě. Je to tím, že operní život je v téhle zemi soustředěný hlavně do velkých měst nebo je to tím, že opera nemá v Kanadě takovou tradici jako v Evropě nebo USA?

  2. Ano, Kanada je ve srovnani s Evropou velmi mlada zeme a opera i balet tady opravdu nemaji takovou tradici jako na starem kontinente. V posledni dobe je to take otazka financni. V dobe ekonomicke recese je na umeni malo penez, pokud vubec nejake.

    Soucasne COC (Canadian Opera Company Toronto) ma cest byt nejvyznamejsi operni instituci v Kanade. Hodne pro to udelal Richard Bradshaw (Brit), bez jehoz usili by neexistoval dnesni Four Seasons Center for Performing Arts. Pamatuji se, jak to pred par lety staveli. Z hotelu Hilton hned pres ulici bylo videt z oken Executive Lounge do budouciho jeviste a hlediste. Za jeho ery tam slavila velke uspechy Eva Urbanova (nikdy nezapomenu na jeji neskutecnou Kostelnicku, to by stalo za samotny prispevek). Bohuzel Maestro Bradshaw uz neni mezi nami, zemrel na infarkt jednou po navratu z letni dovolene v Britanii.

    L'Opera de Montreal ma dlouhou tradici a zazila asi vrchol, kdyz stal v cele Bernard Uzan. Jeho posledni inscenaci byla La Gioconda, v niz shodou nahod tez zazarila jiz zminena Eva Urbanova. Ted to tady jde od peti ke ctyrem, pry nejsou penize a uz tam – bohuzel ani nechodim.

    VT

Napsat komentář

Reklama