Londýn má další nečekaný trhák: Berliozova Fausta

Nečekaně velkému zájmu a nadšení publika se těší inscenace Berliozova Faustova prokletí v Anglické národní opeře v Londýně. Unešeni jsou jak diváci, tak i drtivá většina recenzentů. Po nedávné premiéře původní novinky Anna Nicole v Covent Garden (psali jsme o ní zde) se právě z nejnovější inscenace ve druhém operním domě britské metropole stal další trhák sezony.

Když přitom vedení Anglické národní opery před časem oznámilo, že režijní nastudování Berliozovy „koncertní opery“ – jak ji sám skladatel označoval – svěří umělci, který pro operu nikdy nepracoval, vyvolalo tím poměrně velký rozruch a další vlnu kritiky za nevhodný výběr režisérů. Terry Gilliam (1940), rodák z americké Minessoty, který v Anglii žije od roku druhé poloviny šedesátých let, je sice slavný hlavně jako člen komediálního ansámblu Monty Python, ale do opery ani jako divák nikdy nechodil. Anglická národní opera sice už v minulosti filmové režiséry ke spolupráci zvala, například Anthonyho Minghellu nebo Mikea Figgise, avšak podobně jako v jejich případě i Gilliamova režie byla očekávána s velkou skepsí. Přesto teď jsou britští kritici z Gilliamova operního debutu nadšeni a o jeho Faustovi píší jako o nepochybném triumfu.

Terry Gilliam režíroval v Monty Pythonech známé animace a podobně proslul i sám výtvarně výraznými filmy, jako byl například snímek Brazil. Také v případě Gilliamova Fausta kritiky nejvíc fascinuje vizuální stránka celého představení. “Je skvělým překvapením, že Gilliam šel zase proti větru a že sloučení jeho bláznivé vizuální imaginace s Berliozovým individualistickým hudebním géniem přineslo čisté divadelní kouzlo,” napsal kritik The Daily Telegraph.

Gilliam interpretuje Fausta jako alegorii úpadku Německa od romantiky 19. století přes militaristický nacionalismus první světové války k nacistické katastrofě, během níž se ukáže, že Markétka je berlínská Židovka, kterou se Faust nakonec snaží zachránit z koncentračního tábora. Stejně jako další listy si všímá filmových projekcí, včetně záběrů z filmů Leni Riefenstahlové z berlínské olympiády v roce 1936. Všechny kritiky uhranula závěrečná scéna, v níž Mefistofeles s Faustem ujíždí do pekla na motorce a vyhýbají se letadlům shazujícím bomby.

Na scéně má všechno hudební i vizuální smysl, napsal The Guardian. “Je to úžasně brilantní a komplexní představení složené z mnoha součástí a skvělých divadelních efektů,” tvrdí The Indepednet. “Často manická, futuristická hudba odpovídá Gilliamově vizi tak dobře, že si divák říká, jestli skladatel sám neměl předtuchu hrůz, které lidstvo očekávaly,” napsal list The Times. Deník Financial Times připomíná, že “Gilliam dělá s Faustem to, co dělá německé divadlo již desetiletí – jde o paralelu s nacistickou třetí říší a Faustův příběh a Markétčino mučednictví jsou metaforou bezohledné hlouposti člověka. Gilliamův Faust je možná svědomím Západu, které se snaží porozumět chaosu. Možná je německou duší podílející se na ničení civilizace.”

Terry Gilliam v minulosti odmítl nabídky na operní režii, mimo jiné v milánské La Scale a ve Veroně. “Lidé mě roky otravovali, abych dělal operu. Vždy jsem odolával, ale chytili mě ve špatném životním období. Tak jsem podepsal kus papíru a teď jsem prokletý,” řekl se svým typickým humorem novinářům. Potvrdil také, že opera šla vždy mimo něj: “Opery, které jsem viděl za mlada, byly otravné. Pak už mě tenhle žánr zpátky nepřilákal.” Před premiérou londýnského Fausta navíc Gilliam neskrýval obavy skepci z toho, jak bude jeho Faust přijat: “Určitě nás natřou. Kdo by chtěl, aby přišel nějaký cizinec, který není součástí operní světa, a hrál si s jejich hračkami”. Nakonec ale i jemu opera učarovala. Po premiéře se svěřil s tím, že režie opery pro něj byla velmi příjemnou zkušeností, a že okouzlen je i z Berliozovy hudby, která je pro něj „překvapivá, brilantní, humorná a plná krásy“.

Teď ale s překvapením prý zjistil, že režírovat operu nebylo tak nepříjemné, jak si myslel. “Berliozova hudba je tak překvapující a brilantní – je v ní humor a krása,” řekl Gilliam před premiérou, po níž ho musely příznivé kritiky překvapit.

Pod hudebním nastudováním nové inscenace Berliozova Faustova prokletí v londýnské Anglické národní opeře je podepsán Edward Gardner, trojíïcí sólistů jsou Peter Hoare (Faust), Christine Rice (Marguerite) a Christopher Purves (Mephistopheles).