Loňský vítěz pražskojarní soutěže, korejský klavírista Jinhyung Park znovu v Praze

Loňský vítěz interpretační soutěže Pražského jara Jinhyung Park (1996) se do Dvořákovy síně Rudolfina vrátil s dramaturgicky zajímavě sestaveným repertoárem sahajícím od klasicismu až po současnost. Korejský klavírista, který jako nejmladší z účastníků v loňském finále porotu zcela uchvátil svým provedením Chopinova Klavírního koncertu e moll, tak nabídl posluchačům takříkajíc „od každého něco“ a nezapomněl přitom na české autory, konkrétně Bohuslava Martinů a Adama Skoumala. To vše ve snaze „ukázat, kolik má hudba rozmanitých barev“, jak jsme se mohli dočíst v programové brožuře. Přinášíme dvě recenze jeho včerejšího recitálu.

Zasloužený bouřlivý potlesk
(Hana Ehlová)
Hned na úvod je třeba říci, že Jinhyung Park disponuje skutečně zajímavým, neuvěřitelně hladkým tónem, který má zejména v pianissimech téměř až éterický nádech. Během jeho vystoupení jsem se několikrát přistihla, jak uvažuji nad tím, kdy naposledy jsem takto čistý, průzračný zvuk klavíru naživo slyšela.

Schubertova Sonáta A dur D 664, jíž Park večer zahájil, byla zahrána s nebývalým půvabem. Od zasněného Allegro moderato přes křehké Andante až po žertovné rondo závěrečného Allegra nebylo Parkově hře prakticky co vytknout. Hrál očividně s velkým soustředěním, ale vždy s lehkostí, díky níž měl člověk pocit, že se jeho ruce doslova vznáší nad klaviaturou. Každý jednotlivý tón byl však zahrán velmi konkrétně, dynamika a tempo se příliš nehýbaly, hudba krásně plynula v jasně vystavěných, zpěvných frázích. Následné Loutky Bohuslava Martinů pojal Park velmi osobitě. Již úvodní Kolombína tančí měla téměř až impresionistický nádech, který sólista uplatňoval prakticky v celém cyklu, o němž víme, že jej Martinů dokončoval v Paříži. I přes to však právě Loutky dle skladatelova vlastního vyjádření „impresí nejsou“ a ani být nemají. Ačkoliv si Park v každé z nich počínal velmi umně, byly v jeho podání zbytečně zastřené a místy nevýrazné. Nová loutka postrádala potřebný „ragtimový“ šmrnc a byla zahrána ve zbytečně rychlém tempu. Pohádka i přes úžasná piana vyzněla mdle a celkově lze říci, že ač krásné, byly všechny na můj vkus až příliš stejné.

Lisztova Tarantella z cyklu Léta putování – Benátky a Neapol byla již úplně o něčem jiném. Park je rozený romantik a skladba mu tak ve všech ohledech seděla. Vedle bezchybné avšak nijak prázdné virtuozity bylo třeba obdivovat téměř až čirý zvuk některých běhů pravé ruky ve vysoké oktávě. Lyrická část této skladby vyzněla velmi křehce, téměř až zasněně, Park se navíc po celou dobu zdržel zbytečně velkých gest, a to i ve zběsilém závěru.

Druhou polovinu večera otevřel Kejklíř Adama Skoumala. Kompozice vytvořená na objednávku loňské interpretační soutěže byla skvělou ukázkou toho, že Park je schopen i ostřejšího, příkrého úhozu, který byl zcela v souladu s charakterem díla. Byly to ale Debussyho Obrazy I, v nichž sólistův již zmíněný cit pro jemný, křehký zvuk dostal největší prostor. Všechny tři části Park zahrál úžasně melancholicky, zejména Odrazy ve vodě byly zcela zakryty v pověstné impresionistické mlze. Bohužel během části Pocta Rameauovi jedna z posluchaček v první řadě patrně kvůli zdravotním potížím doslova vyběhla ven ze sálu, což mně osobně narušilo soustředění do té míry, že se mi nepodařilo se na Parkovu hru znovu „naladit“. On sám na sobě nedal nic znát, po celou dobu zcela ponořen do hudby. Poslední skladbou večera byla nelehká Rachmaninova Sonáta č. 2 b moll op. 36. I zde se Park nebál jít do většího, místy až mohutného zvuku, z něhož byl schopen naprosto plynule přejít do nejjemnějšího piana (Allegro agitato). V Lentu druhé věty bylo třeba ocenit jeho důmyslnou pedalizaci, působivý byl zejména závěr této časti, který nechal Park pod sešlápnutým pedálem dlouze viset „ve vzduchu“. Závěrečné živelné Allegro molto bylo skutečně vyvrcholením celého večera, zejména skvěle vystavěná závěrečná gradace byla jedním slovem strhující.

Zasloužený bouřlivý potlesk Parka podnítil k celkem třem přídavkům, a to Mazurce no. 14 g moll op. 24 a Nokturnu c moll op. 48 no. 1. Fryderyka Chopina, jako úplně poslední pak zazněla čtvrtá věta Ruvido ed ostinato z první klavírní sonáty Alberta Ginastery.

Hodnocení autorky recenze: 80%
***

Technická dokonalost bez fantazie a inspirace
(Libor Nováček sen.)
Jinhyung Park, vítěz loňské soutěže Pražského jara, který se představil včera v Rudolfinu, je zkušeným soutěžním borcem (Chopin, Paloma O’Shea, Hilton Head, Concurso Internacional Ciudad de Panamá). V minulých dnech byl finalistou soutěže v Torontu a jeho technické možnosti, stejně tak jako u řady dalších asijských adeptů jsou neomezené. Nikdy se nezmýlí, podobné fráze hraje identicky a téměř roboticky.

Z jeho hry a výběru repertoáru je zřejmé, že inklinuje k lyrickým skladbám a i ty, které vyžadují změnu nálad a intenzitu cítí poeticky. Sebejistota z jeho hry převažuje, momentální inspirace však chybí. Co však chybí nejvíce je jeho schopnost vyprávět. Tak, jako když čtete knihu nebo koukáte na obraz, zaujme vás příběh, napětí, zvraty. Oželíte malou nedokonalost tahu štětcem, a chcete, abyste byli vtaženi do nitra hlavního hrdiny, skladatele či malíře. Bohužel v současné době je hlavním měřítkem při soutěžních kláních pouze naprostá dokonalost. Ta vítězí.

Začít lyrickou Sonátou A dur zamilovaného Schuberta a vyzpívat všechny melodie je velmi těžké. Zde chyběly perlivé běhy, které by ozářily světla a stíny této lyrické klavírní delikatesy plné letní přírody. Pedálu v průběhu večera bylo také mnoho. Martinů miniatury jsou téměř salonní hudbou, která vyžaduje nejen umění přenést se do charakteru jednotlivých loutek, ale také jim dát vtip a duši. Umět vytáhnout přenesené akcenty, zdůraznit téměř jazzový podtext. I to se ne zcela zdařilo a projevilo se, že i lehká díla Bohuslava Martinů je těžké bez dostatečné umělecké zralosti interpretovat. Lisztův svět v díle Léta putování a jeho třetí části Venezia e Napoli vyžaduje vyprávěčské schopnosti, které by přes veškerou náročnost vyjádřily estetickou rozkoš. Dílo, které se pohybuje v barvách a italských náladách je oslňujícím ohňostrojem, nadchlo posluchače zejména bezchybnou technikou.

Mladý jedenadvacetiletý umělec Jinhyung Park ve stejném lyrickém a intimním duchu přednesl po přestávce skvělou kompozici Adama Skoumala Kejklíř. V jeho podání byl žonglérem komorním a intimním. Citlivost a smysl pro vzácnou kombinaci úplného pianismu a citlivé muzikality prokázal Park v prvním díle Images. Barvy, tanečnost, chemii harmonií jistě student univerzity v Soulu získá dalším studiem a kontaktem s evropskou kulturou. Kinetika Rachmaninovy Sonáty č. 2 je umělci blízká a ve vrcholu se snažila dosáhnout zvukového maxima. Nadšenému publiku se odvděčil třemi přídavky, které potvrdily předchozí.

Při odchodu z koncertu jsem si vzpomněl na dva výroky klavíristky Mitsuko Uchida: „Nestačí hrát na klavír – trvá celý život, abyste pochopili hudbu. Soutěže vždy produkují bezpečnou volbu, na které se všichni mohou dohodnout.”

Hodnocení autora glosy: 60 %

 

Pražské jaro 2017
Jinhyung Park
Jinhyung Park (klavír)
21. května 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Franz Schubert: Sonáta A dur D 664
Bohuslav Martinů: Loutky, kniha 1
Franz Liszt: Tarantella z Venezia e Napoli S. 162
=přestávka=
Adam Skoumal: Kejklíř
Claude Debussy: Obrazy, kniha 1
Sergej Rachmaninov: Sonáta b moll op. 36
přídavky:
Fryderyk Chopin: Mazurka no. 14 g moll op. 24
Fryderyk Chopin: Nokturna c moll op. 48 no. 1
Albert Ginastery: Ruvido ed ostinato

www.festival.cz