Po dlouhých třiačtyřiceti letech se letos vrátil na pražskojarní koncertní pódium jeden z nejuznávanějších dirigentů současnosti, třiaosmdesátiletý Lorin Maazel. Umělec, kterého lze bez zaváhání označit jinak dnes dosti zprofanovaným termínem „legenda“, se na dirigentských stupíncích před nejvýznačnějšími světovými orchestry pohybuje již více než neuvěřitelných sedmdesát let: jako dirigent debutoval ve svých osmi (!) letech a již v jedenácti řídil na pozvání Artura Toscaniniho jeden z nejproslulejších orchestrů své doby, NBC Symphony Orchestra. Maazel letos zavítal na Pražské jaro s neméně proslulou Mnichovskou filharmonií, v jejímž čele stojí od letošní sezony jako její hudební ředitel.
Mnichovská filharmonie, jejíž historie je přibližně stejně dlouhá jako dějiny České filharmonie (byla založena roku 1893), je dlouhodobě považována za jeden z nejvýznamnějších světových orchestrů a v jejím čele se postupně vystřídala řada slavných dirigentských jmen, mj. Felix Weingartner, Rudolf Kempe a Sergiu Celibidache. Na Pražském se jaru se orchestr letos objevil po delší pauze třiadvaceti let.
Mnichovská filharmonie beze zbytku dostála své pověsti vynikajícího tělesa s vysokou zvukovou kulturou. Hned v úvodní části večera, v níž zazněl výběr z orchestrálních suit z Prokofjevova baletu Romeo a Julie, bylo možno obdivovat sytý a kompaktní zvuk smyčcové sekce, který v některých pasážích téměř evokoval charakteristický témbr varhanního pléna. Dirigentovi se i při tomto koncertním provedení dařilo vnést do interpretace značnou míru dramatičnosti, jako bychom skutečně sledovali dění na scéně – nejvýrazněji v závěrečné části výběru, Smrt Tybalta, která vyzněla s až mrazivou přesvědčivostí. Zcela z jiného náladového soudku byla Symfonie č. 2 D dur Johannesa Brahmse, jedno z nejidyličtějších děl skladatele. Těžko si představit ideálnější provedení, než jaké zaznělo v podání mnichovských interpretů: zpěvné melodie, které autor vložil do tohoto díla, plynuly s přesně vyváženou dynamikou (s fortissimem se šetřilo) a s příkladnou průzračností jednotlivých nástrojových sekcí. Velké uznání si zaslouží měkce hrající žestě, zejména lesní rohy, jejichž časté exponování dodává této symfonii její pastorální charakter.
Vrcholem večera však přece jen zřejmě bylo provedení Houslového koncertu č. 2 g moll Sergeje Prokofjeva, v němž se jako sólistka představila nizozemská houslistka Janine Jansen. Sympatická pětatřicetiletá interpretka, která na pódiu působí velice mladistvým, téměř křehkým dívčím dojmem, hraje na Stradivariho nástroj „Barrere“ z roku 1727 a dnes již patří k nejuznávanějším osobnostem svého oboru. Vystupuje s nejvýznamnějšími orchestry a dirigenty na všech kontinentech a interpretuje houslová díla v širokém slohovém záběru od baroka po nedávnou světovou premiéru Dvojkoncertu pro housle, violu a orchestr Krzysztofa Pendereckého. Zdá se však, že největší pozornost věnuje hudbě dvacátého století, pro niž má zjevně mimořádné pochopení. Prokofjevův druhý houslový koncert představuje v kontextu skladatelova díla jakýsi návrat k tradičnější formě, zejména ve srovnání s jeho o mnoho let mladším, experimentálním prvním houslovým koncertem D dur. Jansen přesně vystihla tento „retro“ charakter díla, aniž by ze zřetele ztratila všechny „modernismy“, jimiž je partitura vybavena. Celé dílo přednesla lahodným, spíše úzkým tónem bez nadměrného forzírování a s neobyčejným citovým vkladem. 
Houslistka je zjevně velmi dobře technicky vybavena, což měla možnost uplatnit zejména v závěru skladby v krkolomných, téměř zběsilých pasážích napříč rejstříky. Nejvíce však zřejmě zapůsobila pomalá věta, která přináší širokodechou melodiku pozdně romantického ražení, z níž Jansen dokázala vystavět mimořádně působivý, poetický obraz. Dlouhý potlesk zcela zaplněné Smetanovy síně Obecního domu po každé části programu dával tušit, že tento koncert jistě bude patřit k vrcholům letošního ročníku festivalu.
Hodnocení autora recenze: 85 %
Pražské jaro 2013
Die Münchner Philharmoniker
Dirigent: Lorin Maazel
Janine Jansen (housle)
17. května 2013 Smetanova sílň Obecního domu Praha
program:
Sergej Prokofjev: Houslový koncert g moll, op. 63
Sergej Prokofjev: Romeo a Julie, suita op. 64
Johannes Brahms: Symfonie č. 2 D dur, op. 73
Foto Pražské jaro-Ivan Malý
