Orchestry s tradicí i proti ní. Česká a Mnichovská filharmonie na Pražském jaru

  1. 1
  2. 2

Zápisník Jindřicha Bálka (7)

Orchestry mají mít svou tradici. A Mnichovská filharmonie je v posledních desetiletích spojena jednoznačně se jménem Sergiu Celibidache. Ten odmítal nahrávat s odůvodněním, že každé živé provedení hudby je jedinečná událost, která nesmí být ničím rušena. Nicméně jeho koncerty se nahrávaly a po jeho smrti vyšly na několika desítkách CD. A zejména snímky velkých německých symfonií vyvolávají nadšení i vzrušené debaty. V první řadě volbou neuvěřitelně pomalých temp – vedle toho ale schopností udělat velkorysý a velkolepý hudební oblouk z každé symfonické věty. Celibidache si mohl dovolit hrát Brucknerovy symfonie ve stopážích o dvacet minut delších a právě jeho kreace s Mnichovskou filharmonií jsou památné a svým způsobem nenapodobitelné. Jinak to ovšem byl také fanatik dlouhého zkoušení a měkkého čistého zvuku. Jako nejvěrnější žák Wilhelma Furtwänglera chtěl být jeho pokračovatelem i ve smyslu duchovním. A jeho kreace jsou zvláštním spojením „Východu“ a „Západu“ – byl vyznavačem budhismu i nejlepším hudebním analytikem.

Píšu o tom tak podrobně proto, že když hrála Mnichovská filharmonie teď v pátek na Pražském jaru, byl to takový Celibidache bez Celibidacha. V tom byla síla koncertu, ale i jeho úskalí, protože některé věci se prostě nedají napodobit. Pod taktovkou třiaosmdesátiletého Lorina Maazela zůstala v Brahmsově Druhé symfonii extrémně pomalá meditativní tempa, poctivý německý přístup i dobrý zvuk smyčců. Nejlépe vyzněla druhá věta, včetně přesvědčivého emocionálního vrcholu. Na druhou stranu jsem litoval každého, kdo není s Brahmsovými symfoniemi stejně dokonale sžitý jako orchestr sám. Otázka, jestli bez posvátného soustředění a intonační dokonalosti Sergiu Celibidacha nevyzní symfonie přece jen nudněji, se prostě nabízela. Maazel je legenda, ale není to zkrátka tak výrazná osobnost jako jeho legendární předchůdce (nebo jeho generační souputníci Abbado či Haitink – ale ti jsou pro Pražské jaro, zdá se, nedostupní). Tento festivalový koncert byl výrazný, ale v něčem působil víc jako zatěžkaná vzpomínka na legendu. Na druhou stranu ovšem: orchestry opravdu mají mít svou tradici a na legendy se má vzpomínat.Začal jsem hodnocením druhé poloviny koncertu, ale ta první zanechala jednoznačnější dojem. Zejména díky houslistce Janine Jansen v Prokofjevově Druhém houslovém koncertu. Houslistka má velmi subtilní éterický tón a jen občas nechá zaznít plnou barvu sytých stradivárek. Nicméně tato aristokratická jemnost, zvuková alchymie, technická suverenita a půvabný zjev z ní dělají hvězdu. Vrcholem provedení po mém soudu byla pomalá věta, která je už od autora neuvěřitelně napsaná. Prokofjev zemřel teprve před šedesáti lety, ale přesto dovedl napsat třeba tuto skladbu, která je formálně pouze doprovázenou melodií s několika variacemi v houslích a orchestru. A přesto působí vždy naprosto magicky, zejména uprostřed hudebně překombinovaného a konstruktivistického 20. století!Pro úplnost dodejme, že koncert Mnichovské filharmonie otevřely tři části z Prokofjevovy nejslavnější skladby, baletu Romeo a Julie. Těmi Maazel předeslal, jak bude pojímat Brahmse. I tyto baletní kusy totiž hrál pomalu a s velkým zvukem, takže jsme měli chvílemi dojem, že posloucháme další Mahlerovu symfonii. Na druhém konci koncertu zazněl ještě přídavek, virtuózní kus pro orchestr, předehra ke Glinkově opeře Ruslan a Ludmila. Celkově těžko soudit: Berlínské filharmonii máme tendenci vyčítat, že někdy až příliš snadno pouští svou velkolepou tradici podle přání všemožných dirigentů – a ta mnichovská nám pak připadá jako příliš zabydlená ve slavné minulosti. To opravdu není snadné rozhodnout.Den předtím, ve čtvrtek 16. 5., hrála na Pražském jaru Česká filharmonie s mnohem originálnějším programem, než je Brahms a Prokofjev. Je to typická situace, domácí orchestry se lépe přizpůsobí nějakým dramaturgickým požadavkům, zatímco u slavných hostů se musí brát prostě to, s čím orchestr vyrazí na zájezd.

Tomáš Netopil tak na festivalu uvedl Mozartovu Haffnerovu symfonii, Divertimento pro kontrabas Nino Roty a rozsáhlou Symfonii č. 3 Aarona Coplanda. V této skladbě se potkalo přání dirigenta, i významný historický moment, protože Coplandova symfonie měla evropskou premiéru na Pražském jaru roku 1947 pod taktovkou mladého Leonarda Bernsteina.Z celého programu byl určitě největší objev sólista Roman Patkoló. Kdo by si pomyslel, že tento Slovák „zo Žiliny“, který nezapře ani skvělé cikánské hudební kořeny, bude světovým kontrabasistou číslo jedna. A nadto, že zaujme houslistku Annu Sophii Mutter natolik, že přesvědčí všechny své dvorní skladatele, Rihma, Previna, Pendereckého…, aby také trochu pomohli rozšířit chudý repertoár pro sólový kontrabas. Stalo se, a tak Patkola potkáme v duech s Mutterovou, Kremerem či Vengerovem. A také na tomto koncertě, kde byl kontrabas na pozadí velkého orchestru nazvučen, byla radost slyšet nástroj s basovými hloubkami a virtuozitou violoncella. A Nino Rota? Vděčná a virtuózní kompozice, kde potkáme kus filmových šlágrů i Stravinského…Za pozornost ale stojí i to, že v úvodní skladbě večera, tedy v Haffnerově symfonii, nabídl Tomáš Netopil elegantní a stylové pojetí, které mělo výraz, lehkost a ducha. Zvuk orchestru by sám o sobě mohl být svítivější, ale pracovat s Českou filharmonií na štíhlém Mozartovi, to je dlouhodobá práce a soudě podle posledních abonentních koncertů Jiřího Bělohlávka i Manfreda Honecka se na ní trochu myslí. Mozart je základní kámen jemné zvukové kultury a o jeho uvádění lze říci pouze „jen houšť a větší kapky“.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat