Luboš Hajn: Být stále mlád!

  1. 1
  2. 2
Rozhovor s tanečníkem, pedagogem a současným tajemníkem Baletu Národního divadla Lubošem Hajnem jsme vedli ku příležitosti jeho šedesátých narozenin. Zavzpomínal na svou taneční kariéru, celých čtyřicet let svého působení v Národním divadle, oblíbené, pro něho typické dramatické role a na své dvojče bratra Miroslava, který se jubilea bohužel nedožil.
Luboš Hajn v baletu Coppélia s Terezou Podařilovou (1995, zdroj Archiv ND)

Jak jste oslavil své narozeniny?
Slavili jsme s rodinou. V divadle ještě ne, teprve se tak nějak postupně scházíme. Učím ale v baletní škole Pirueta a tam mi přichystali i balonky, to byl hezký večer.

Co pro vás výročí znamená? Bilancoval jste nad životem?
Vůbec to neřeším. Akorát to skóre 6:0 vypadá strašně (směje se).

V Baletu Národního divadla působíte celých čtyřicet let. Jaké to byly roky?
Hodně se to v průběhu času měnilo. Začínal jsem jako sborový tanečník, pak jsem získal sólovou smlouvu. Žádné role jsem neodmítal. Jak já rád říkávám, není malých rolích. Potom se šéfem stal Vlastík Harapes a od té doby jsem dělal baletního mistra. A teď jsem v Baletu ND jako tajemník a vedoucí externích tanečníků Státní opery, takže přibylo také administrativy.

Takže Národní divadlo je pro vás srdcová záležitost?
Ano. Když jsme se s bratrem vrátili ze stáže v Petrohradu, Národní divadlo pro nás byla hlavní meta. Ani nás nenapadlo, že bychom chtěli být jinde, ani v zahraničí.

Luboš Hajn, Pavel Pišan a Adéla Pollertová v Romeovi a Julii (ch. Y. Vámos, 2006, zdroj Archiv ND)

Zažil jste šest různých uměleckých šéfů. Jaké to bylo zvykat si na změny?
Vždycky s tím přišla otázka „co bude dál?“ Se změnou režimu, ministra kultury nebo uměleckého šéfa jsme pokaždé byli v napjatém očekávání, co se stane.

Bylo nějaké takové období pro vás náročnější?
Jedno takové období nastalo, když přišel Filip (Filip Barankiewicz – umělecký šéf BND od r. 2017, pozn. red.) Chtěl se se mnou původně rozloučit. To bylo poprvé, co se mi něco takového v životě stalo. Naštěstí to dopadlo dobře. Kolegové se mě zastali a Filip to potom přehodnotil. Jsem rád, že jsem mohl zůstat.

Pro vás byly vždy typické dramatické, charakterově složité role. Kromě tanečníka jste tedy byl rád i hercem?
Dramatické, taneční divadlo mě bavilo nejvíc. Role jako Macbeth nebo Tybalt… Já ostatně nejsem typ na prince a nebyla to prostě moje parketa. Nejvíce dramatických rolí jsem dostal za Danyho Wiesnera, a především od Libora Vaculíka. S tím jsem odtančil asi třináct premiér!!! (Coppélia, Isadora Duncan, Romeo a Julie, Mauglí, Čajkovskij, Psycho, Někdo to rád horké atd.) Poslední premiérou byl zcela výjimečný a úspěšný Valmont, kde mi Libor svěřil roli hraběte Gercourta. Snad to není úplně poslední role.

Co vás na těchto rolích nejvíc přitahuje?
Můžu si s nimi hrát. Není to tak dané, že uděláte variaci, pokloníte se a je to. Mohl jsem se v nich najít a vždycky mě někam posunuly. Libor mi taky dával prostor, abych si roli mohl dotvořit, a to se mi líbilo, když jsme na postavě pracovali spolu. S Liborem se známe již od konzervatoře. Tančili jsme spolu a zažili mnoho osobních i pracovních úspěchů. Za sebe můžu říci, že jsme kamarádi, kterým vždy šlo o krásné představení a lidskou pohodu.

Luboš Hajn v baletu Někdo to rád… s Petrem Zuskou (1994, zdroj Archiv ND)

Preferujete záporné postavy?
Určitě, vždycky jsem měl radši ty zlý. Prince jsem hrál v představeních Zlatovláska a Princ Bajaja, kde jsme se alternovali s bratrem.

S vaším bratrem Miroslavem jste byli oba tanečníci. Panovala mezi vámi rivalita?
Mirek si někdy bohužel připadal jako ten druhý. Řekl bych, že já jsem dostával více příležitostí než on.

Docházelo mezi vámi kvůli tomu ke konfliktům?
To vůbec ne. On to tak bral. A v hodně věcech jsme se alternovali. V roce 1986 jsem v Macbethovi dostal roli Macbetha a Mirek Banqua a odehráli jsme to spolu jen jedenkrát. Vypadali jsme stejně a diváci si nás pletli. Společná představení jsme dělat nemohli. Na absolventském představení v roce 1980 jsme toho využili akorát s profesorkou Vláškovou v Obrazu Doriana Graye. Pak se ještě naskytla příležitost zatančit si Kaina a Abela, ale byl jsem bohužel nemocný, takže jsme to nemohli realizovat.

Udělovali vám choreografové role například na základě vaší povahy?
Povaha? To určitě nebylo směrodatné, vždy rozhodovaly kvality. Brácha byl mírnější, já jsem byl impulzivnější… V tom jsme se lišili.

Jak se stalo, že jste oba začali tančit?
Pocházíme z Pardubic a jednou za námi přišel spolužák ze základky, že se jde podívat na holky do lidušky a jestli nechceme jít s ním. Tak jsme šli a tam to začalo. Byly tam hezký holky (směje se). Pak jsme se přihlásili na konzervatoř a vyšlo to. Nechtěli jsme na gympl, tam byla matika.

Luboš Hajn s Ondřejem Vinklátem v baletu Valmont (foto Martin Divíšek)

Je ale zajímavé, že jste se profesionálními tanečníky stali oba dva…
Z naší rodiny ani z předků u kumštu nikdo nebyl. My jsme to tak ale prostě měli. Dokonce se nám jednou stalo, když už jsme bydleli odděleně se svými ženami, že jsme se sešli v divadle a byli jsme stejně oblečení, aniž bychom se domluvili. Manželka se nejdřív divila, jak si můžeme volat třikrát denně. Já jí ale říkal, že to může pochopit jenom dvojče. A když jsem se bavil s jinými dvojčaty, není jich moc, potvrdilo se mi to.

Vaše žena je také tanečnice?
Naštěstí ne, to bych ani nechtěl, handrkovat se o tanci i doma… Ivanka je garderobiérka od roku 1983. Seznámili jsme se v divadle, oblékala mě tam. A teď v době krize šila roušky. Psalo se o ní i v novinách i často byla i v televizi. Kamarádi si ze mě dělali legraci, že je slavnější než já (směje se).

Také tedy pochází z divadelního prostředí. To vaše povolání asi dokáže i lépe pochopit, ne?
Je to výhoda, že ví, o co jde. Večery mívám zabitý, a kdybych měl ženu mimo divadlo, asi by nepochopila, že netrávím večery doma.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat