Lucia v HD podruhé

S dvouletým odstupem se včera na promítací plátno vrátila oblíbená inscenace Donizettiho opery Lucia di Lammermoor v režii Mary Zimmermanové. Opětovné uvedení stejného titulu by se mohlo jevit jako nepříliš vhodný tah, nicméně v Met dobře věděli, že tentokrát do světa vyšlou naprosto odlišnou Lucii, než jakou jsme měli možnost tehdy vidět či si ji koupit na DVD.

Tentokrát se do čela orchestru místo tehdejšího Marca Armiliata postavil neméně kvalitní Patrick Summers.

Místo planého teoretizování se tedy nabízí možnost srovnání obou přenosů. Věřím, že jsem nebyl sám, koho Luciina scéna šílenství v podání Natalie Dessay doslova omráčila.

Hlasový fond pěvkyně sice nemůže objemově konkurovat Anně Netrebko, avšak jeho výjimečnost a charisma tkví v barevnosti, která Luciino utrpení povznáší do zcela jiných dimenzí. Dessay evidentně ví, že čím větší výrazový kontrast mezi první a druhou polovinou své roli vytvoří, tím většího efektu její Lucie dosáhne. Je pravda, že některé výšky jsou v jejím podání ostřejší, avšak ve srovnání se svojí konkurentkou z minulého přenosu působí mnohem přirozeněji. Čím déle pozoruji kariéru a především role, ve kterých Anna Netrebko na světových jevištích vystupuje, tím více nabývám dojmu, že jí činí obtíže vystihovat vnitřní svět hrdinek, které ztvárňuje. (Jaká asi bude její Anna Bolena?) Srovnáme-li obě interpretky právě z tohoto pohledu, pak jednoznačně vidíme, že oproti statickému a chvílemi strohému přehrávání Anny Netrebko vítězí Natalie Dessay svou spontánností, díky které si může dovolit v závěru improvizovat, a to i hudebně, a překvapit tak pokaždé jinak.

Zcela zaslouženě byl včera potleskem vstoje odměněn Joseph Calleja. Jeho hlas je ve světovém měřítku zcela ojedinělý, a to díky schopnosti niterného výrazu na podkladě znělého, jedinečně zabarveného a vibrujícího hlasu, jehož zvuk si zachovává stejnou kvalitu i ve vypjatých vrcholech. Neméně kvalitní výkon před dvěma lety podal také Piotr Beczala, který tehdy roli Edgarda převzal na poslední chvíli. Beczalův Edgardo je lyričtější a trpí spíše sám pro sebe oproti agresivnímu a velice žárlivému Edgardovi v podání Josepha Calleji.

Také výběr mezi Raimondem v podání Ildara Abdrazakova či včerejšího Kwangchula Youna je velmi subjektivní záležitostí, protože oba umělci ve svých rolích podávají vynikající výkony.

Ludovic Tézier založil svého Enrica na pocitu vnitřního utrpení, kterým tato postava prochází. S takovým přístupem k této ryze negativní roli jsem se setkal poprvé a pravdou zůstává, že jsem celý večer čekal, kdy už konečně Tézier začne ke své přítomnosti na jevišti přistupovat také herecky. Žádná mimika, žádné pohnutky, jen prkenné přecházení po jevišti. Enrico sice nemusí být jen prohnanou a sebestřednou postavou, ovšem tyto stěžejní znaky by neměly být zcela vytěsněny. Ideálním představitelem pro mne zůstává jednoznačně Mariusz Kwiecień, který se charakteru Enrica chopil s takovou komplexitou, která v sobě kombinuje přístupy oba.

Na závěr bych zde mohl zkomponovat mou vlastní preferenci interpretů, ovšem místo toho jen dodávám, že jako vždy je z pohledu každého z nás takový žebříček záležitostí osobního pohledu, protože každý divák od interpretů očekává něco jiného. Oba přenosy byly velmi kvalitní, a proto posuďte sami, kterému z nich byste dali přednost vy.

Gaetano Donizetti:
Lucia di Lammermoor
Dirigent: Patrick Summers
Režie: Mary Zimmerman
Scéna: Daniel Ostling
Kostýmy: Mara Blumenfeld
Světla: TJ.Gerckens
Choreografie: Daniel Pelzig
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Sólo na flétnu: Denis Bourikov
Sólo na harfu: Deborah Hoffman
Premiéra 24.9.2007 The Metropolitan Opera New York
Met in HD live 19.4.2011

Lucia – Natalie Dessay
Edgardo – Joseph Calleja
Enrico – Ludovic Tézier
Raimondo – Kwangchul Youn
Normanno – Philip Webb
Alisa – .Theodora Hanslowe
Arturo – Matthew Plenk

www.metopera.org

Tenorista Joseph Calleja poskytl před časem našemu portálu rozhovor, který najdete zde