Lucie Hájková: Věřit svým instinktům!

Vzpomínal jste Jarmilu Novotnou a já jsem zrovna nedávno viděla pořad, který jí byl věnován, a který končil výčtem jejích rolí. Neuvěřitelným seznamem od Cherubína až po Královnu noci. A já si uvědomila, že tohle všechno Novotná zpívala na světové úrovni jen díky tomu, že byla sama sebou a nesnažila se nikoho kopírovat. Prostě jako Jarmila Novotná. A já chci jít stejnou cestou. Těším se na Libuši a věřím lidem, kteří si mne pro ni vybrali. A jsem si jistá, že oni věří mně a vědí, jaké jsou moje aktuální možnosti. Takže Libuši budu zpívat jako Hájková… Ale je to ještě daleko, přijďte se zeptat na konci srpna.

Mluvili jsme o Dvořákově Rusalce a já toho využiji, protože se mi k této postavě pocitově velmi blíží Líza z Čajkovského Pikové dámy, kterou ztvárňujete v Brně v nové inscenaci Martina Glasera; také velmi čistá, něžná duše, jejíž osud určuje někdo jiný…

A k tomu ještě na konci opery ta voda… ale máte pravdu, Lízinu cestu řídí především její okolí. Její rozhodnutí jsou z rodu těch, k nimž jsme donuceni či aspoň navedeni. A záchvěvů, kdy Líza chce vzít věci do vlastních rukou, je v opeře jen pár. A beztak se zlomí a Líza to nedokáže.

Pocítí z Heřmanovy strany alespoň záchvěvy čisté lásky a ne jen vypočítavost?

V Čajkovského opeře ano, ale v Puškinově předloze je Heřman podán pouze jako chladný, vypočítavý muž. Líza mu ale zpočátku naprosto věří a je z jeho citu unešená. První velký zásek dostane asi v momentě hraběnčiny smrti. Ale pochybnosti v sobě popře a dál na něj čeká. Naproti tomu Jelecký je pro ni krásný, chytrý, bohatý muž snů. Kterého každý obdivuje a v Brně nám ho ještě k tomu hrají dva krásní chlapi, kteří navíc báječně zpívají. Takže leckdo nechápe, proč vlastně toho Jeleckého nechci… Protože Jelecký je super-muž, který neustále dává Heřmanovi najevo, komu Líza patří.

Když se probíráme hlavními rolemi, které máte v nastudování, nesmíme zapomenout na Donu Elvíru. Tu ztvárňujete v Národním divadle v Praze v inscenaci dua SKUTR z roku 2012 a myslím, že sopranistky si této úlohy dosti považují jako do hloubky prokreslené ženy, milující Dona Giovanniho z principu a z přesvědčení, byť tím sama sebe neustále blamuje…

Tu inscenaci mám moc ráda! Jak říkáte, Elvíra je naprosto oddaná, schopná svému muži cokoli odpustit a každé své zklamání okamžitě hází za hlavu, vidí-li, že by mohla být další šance na Giovanniho záchranu. Prostě je naivní. Pro praktický život naprosto nepoužitelná. Nejsem žádnou výjimkou, i já jsem za roli Elvíry vděčná. I když s ní mám víc práce než třeba s Hraběnkou. Ale zpívat Mozarta je důležité. Stokrát jsem zaslechla, jak je zdravý pro hlas, já si spíš myslím, že Mozart je prostě větší dřina. V Pikové dámě se můžete často „ponořit do výrazu“ – hudba to snese či to naopak vyžaduje. Ale Wolfgang Amadeus je pravý opak. Vše musí být jako hodinky a každá technická nesrovnalost je slyšet.

Abychom vás představili kompletně, musíme připomenout inscenace současné opery – především brněnská nastudování oper Powder Her Face Thomase Adèse a Láska na dálku Kaiji Saariaho, v nichž účinkujete. A také produkce operetní – Polskou krev v Liberci, kde jste zpívala Vandu, a nejnověji Kálmánovu poslední operetu Arizona Lady ve Slezském divadle Opava, v níž vás můžeme vidět jako hlavní hrdinku, majitelku ranče Lonu Farrel…

A mě příjemně překvapilo, jak je tohle představení úspěšné. Divadlo je pokaždé plné a diváci spokojení. Máme striktně zachovanou dobovou atmosféru včetně kovbojských bot, které se dostaly i na plakát k inscenaci. A krásnou hudbu! Kálmán dovedl napsat hitovky, které si ihned zapamatujete. A také drží svůj styl – anebo na druhou stranu můžeme říct, že vykrádá sám sebe… To ale jen v žertu, sice jeho další hudbu neznám, ale ostatní sólisté mi potvrdili, že i v této neznámé operetě Kálmána bezpečně poznávají. Na přípravu bylo velmi málo času, a tak nám nezbylo než vymyslet všechno takříkajíc „na první dobrou…“, což někdy není ke škodě věci. Nejsou žádné změny a vše si hned fixujeme. A hlavně režisér Dominik Beneš přišel s jasnou představou, takže jsme nemuseli nic hledat.

Nebudu se vás ptát, připadáte-li si jako univerzální interpretka, ale nejspíš mi i vy potvrdíte, že chce-li se u nás operní sólista své práci naplno věnovat, uživit sebe a svou rodinu, a nechce-li zahálet, musí si budovat repertoár na základě nabídek a ne si pěstovat nějakou užší specializaci…

Jak říkáte, takhle to má většina mých kolegů a kolegyň z divadla. Repertoárové vymezení a profilace je pouze krásný sen, který si nemůžu dovolit. Bylo by moc krásné brát třeba jen Smetanu a Dvořáka…

Děkuji za rozhovor!