Mab, Lorenzo a ti druzí

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Prokofjevův Romeo a Julie je patrně nejhranějším baletem dvacátého století. Nadto máme k němu zvláštní vztah díky světové premiéře v Brně v roce 1938. Jeho obliba neuvadá, o čemž svědčí takřka souběžné premiéry v pražském Národním divadle a v Olomouci. Tradiční balety často hřeší na slabé libreto, což vede inscenátory k různým úpravám a aktualizacím. Jednou z výjimek je právě Prokofjevův balet, na němž se jako libretisté podíleli vedle Sergeje Prokofjeva Sergej Radlov a Adrian Piotrovskij. Prokofjev sleduje poměrně věrně Shakespearovu předlohu, bere si z ní to podstatné a do tragické linie šikovně vplétá komediální prvky, které vyprávění odlehčují a vytvářejí kontrast k tragickému vyústění. Pečlivě pracuje s příznačnými motivy, pomocí nichž charakterizuje klíčové postavy a situace, v nichž se ocitají. Do soudržné kompozice a libreta proto choreografové většinou razantně nezasahují. Ostatně podíváme-li se na dosavadní české inscenace, většinu z nich lze označit jako tradiční. Poměřováno dnešní zkušeností, nebyla takovou ale premiéra Iva Váni Psoty. Ve své inscenaci v osmatřicátém ještě nemohl pracovat s konečnou verzí Prokofjevovy kompozice (byť podle řady indicií chybělo jen pár čísel, které Prokofjev následně dokomponoval pro leningradskou premiéru). Psotova Julie netančila na špičkách a titulní pár provázela ve vypjatých místech suita nereálných postav – Chorus a dva Andělé. Jistou podobnost šlo vidět v inscenaci Petra Šimka v Liberci v roce 1995. Jeho radikálně zkráceným baletem procházela symbolická postava černého Anděla. Výjimečné místo mezi českými inscenacemi má ta režiséra Petra Weigla a choreografa Miroslava Kůry, která měla premiéru v Národním divadle v roce 1971 a jež se hrála bezmála dvacet let a „udělala“ neuvěřitelnou čtvrt tisícovku repríz. Weigl spolu s dirigentem Bohumilem Gregorem tehdy do Prokofjevova baletu výrazně zasáhli, proškrtali jej, některá hudební čísla přesunuli a celkově příběh zhustili, jako by chtěli akcentovat časový shon přítomný už v Shakespearově dramatu. Miroslav Kůra se zase pokusil svůj pohybový text co nejvíce zcivilnit. Důležitou roli samozřejmě hrálo na svou dobu novátorské scénické řešení Josefa Svobody.

À propos Shakespeare. Na jeho předlohu se baletní režiséři a choreografové odvolávají nejčastěji, když hledají inscenační klíč k Prokofjevově baletu. Dobře se to podařilo například Johnu Neumeierovi, který inspirací v literární předloze bohatěji charakterizoval některé méně významné postavy (například Lorenza) a akcentoval teatrální části baletu (ono komediantské divadlo na divadle). Silná byla inscenace Christophera Gabla a Massima Morriconeho, kterou uvedl v roce 1994 v Praze pohostinsky Northern Ballet Theatre of Great Britain. Příběh byl rozehrán v kulisách ruin antického Říma a ze Shakespeara byl vytažen motiv – řekněme – klimatický. První polovina příběhu se odehrávala ve vedru, v němž se „vaří krev“. Atmosféra upoceného dusna před bouří vyústila v dvojitou vraždu, kterou nakonec spláchla jako katarze ohromná průtrž mračen.U Shakespeara hledal klíč i Petr Zuska. Našel jej v Merkuciově replice o králově Mab. U této postavy započal se složitou konstrukcí své verze Romea a Julie. Zpřítomnění královny Mab v příběhu o Romeovi a Julii není však raritou. Velkou plochu jí věnoval například Hector Berlioz ve své dramatické symfonii s vokálními pasážemi. Čtvrtá část z pětidílné Berliozovy skladby se odchyluje od věrného sledování Shakespearova příběhu tím, jak obsáhle rozvíjí téma obsažené v jediném Merkuciově monologu. Také Charles Gounod věnuje v opeře Romeo a Julie královně Mab větší pozornost, když připsal Merkuciovi na toto téma velkou árii. A mimochodem význam postavy zdůraznili v inscenaci Gounodova Romea a Julie v Národním divadle v roce 1994 také režisér Jozef Bednárik s choreografem Liborem Vaculíkem, když přidali k pěveckým rolím i pětici tanečních a mezi nimi právě královnu Mab. Co se týká inscenací Prokofjevova baletu, neznám žádnou, kde by byla královna Mab přímo personifikována. Ale jistou paralelu lze snad hledat už u postavy Choruse v první Psotově inscenaci. Ten zřejmě plnil funkci komentujícího sboru na počátku Shakespearovy hry, ale možná odkazoval i na královnu Mab. Ostatně u Zusky postava královny Mab mimo jiné plní roli komentující sboru. Zuskovu inscenaci uvozuje entrée s filmovými titulky, v nichž královna Mab představuje hlavní aktéry. Týž motiv se vrací v úvodu druhého dějství – zjevný odkaz na Chorus u Shakespeara. Zuskův nápad odemknout příběh skrze postavu královny Mab je originální a zajímavý. V Zuskově pojetí má královna Mab v hrsti jak všechny postavy, tak i průběh představení, včetně orchestru. V jednu chvíli dokonce pomyslně zastoupí dirigenta. Jako jejího hlavního protivníka staví Zuska pátera Lorenza, mnicha, který má být prostředníkem mezi tím pozemským a nadpozemským, ale v konfrontaci s všemocnou královnou Mab se jeví jako směšně tragický pozemšťan. Střet protipólů a vyvažování mezi nimi je výraznou linkou Zuskovy inscenace.V personifikované podobě jsou těmito protipóly zejména Mab a Lorenzo, ale Zuska naznačuje i jiné polarity. Úvodní titulky napovídají: je to jako noc a den, rozum a cit a tak dále. Je to také střet mužského a ženského principu. Právě skrze tuto myšlenku rozvíjí svár mezi Monteky a Kapulety. Monteci jsou muži, Kapuleti ženy. Nejde o svár rodový, ale o odvěký svár či spíše lad a nesoulad genderový. Posun tímto směrem přirozeně přináší do baletu výrazné změny oproti původnímu libretu. Ples u Kapuletů není primárně akcí jednoho z vážených italských rodů, ale společenskou událostí, na níž jsou Montekové vítanými hosty – ostatně bez nich (mužských protějšků) by ani ples proběhnout nemohl.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Prokofjev: Romeo a Julie (ND Praha 2013)

[yasr_visitor_votes postid="80712" size="small"]

Mohlo by vás zajímat