Mackie Messer s tupým nožem

Aneb Velmi krotká Žebrácká opera ve Vídni

Theater an der Wien se rozhodlo po několika letech vrátit k dílu Kurta Weilla. Po inscenaci dvou kratších děl Mahagonny – Songspiel a zpívaného baletu Sedm smrtelných hříchů v říjnu 2010 se lednovou premiérou stala Die Dreigroschenoper (Žebrácká opera), nejproslulejší plod spolupráce skladatele Kurta Weilla a dramatika Bertolta Brechta. Osm představení (u většiny produkcí je v tomto divadle zpravidla plánováno pouze šest) je sice vyprodáno, ale výsledek tak zcela nepřesvědčil.

Cesta k Weillově a Brechtově Žebrácké opeře má kořeny již v době baroka, v čase Georga Friedricha Händela, kdy vedle skvostů opery serie žily svůj zábavný život také mnohé parodie tehdejšího dění, včetně parodií populárních činoher a oper. Právě průběžné hádky a následná rvačka na scéně během představení mistrovy opery Allessandro, kdy se do sebe pustily dvě největší operní rivalky své doby – primadony Händelovy společnosti Francesca Cuzzoni a Faustina Hasse-Bordoni, byly základem pro jednu z nejznámějších scén parodie na Händelovu operu Rinaldo, kterou byla původní The Beggars Opera (Žebrácká opera 1728) dramatika Johna Gaye a skladatele Johna Christophera Pepusche. Dílo se setkalo s nebývalým úspěchem a také nevolí z řad kritizovaných, tedy především církve a establishmentu. To později vedlo k zákazu uvedení pokračování Žebrácké opery s názvem Polly, která ale stejně zůstává jen pouhým odvarem původní říznosti slavné jedničky.

Žebrácká opera vyvolala ihned celou řadu úprav, například pro dětský soubor nebo pro travesti představení pro muže v ženských rolích, a také slabších napodobenin. Stala se také základem pro dva žánry typické pro anglické jeviště – takzvanou ballad operu, žánr, který využívá populární písně a popěvky v úpravě, a takzvanou mocking operu (výsměšnou operu), která tvrdě paroduje současný stav společnosti, v případě Žebrácké opery pak především korupci, propojení podsvětí s oficiálními kruhy a dvojitou morálku. Žebrácká opera ještě příležitostně ožívala na anglických jevištích až do roku 1920, kdy zažila obrovský revival na londýnském jevišti Lyric Theater in Hammersmith (celkem 1.463 repríz během tří let).

Německý dramatik Bertolt Brecht se svým výborným smyslem pro dramatické možnosti látky vycítil potenciál předlohy, který byl zcela v souladu s jeho dobou, dobou vrcholu Výmarské republiky těsně před Velkou hospodářskou krizí. Impulsem k vytvoření adaptace byl zadaný překlad Elisabeth Hauptmann, se kterou měl Brecht připravit adaptaci pro německé jeviště. Původně byl slavný dramatik – s rukou zpravidla šťastnější pro adaptaci cizích námětů než pro původní vlastní tvorbu – označen jen jako adaptátor, nikoliv jako přímý autor. Také ne zcela jasný zůstává autorský podíl Elisabeth Hauptmann, který se neomezil pouze na překlad. Weill jako přizvaný skladatel se rozhodl využít soudobé taneční a jazzové rytmy, a výsledkem bylo dílo na pomezí opery a činohry, které už předjímalo muzikál jako nastupující žánr.

Nečekaně úspěšná premiéra (31. srpna 1928 Theater am Schiffbauerdamm, Berlín) potvrdila odhad dobového vkusu i nálady publika a vedla k úspěšné sérii inscenací, které v Německu zastavil až nástup národního socialismu, který zapsal díla skladatele i dramatika na cenzorský index. Kurt Weill z rasových důvodů emigroval do USA a Žebrácká opera měla pak senzační úspěch na amerických jevištích v úpravě Marka Blitzsteina. To se už se ale cesty Weilla a Brechta definitivně rozešly. Současná vídeňská inscenace sice věrně reprodukuje text i partituru díla, ale dílo samo zaznívá jako krotká hudební podívaná nebezpečně směřující k operetě.

Režie uznávaného britského režiséra Keithe Warnera, který pracoval na mnoha předních operních i festivalových jevištích, se vyhýbá všemu, co by mohlo i jen zdánlivě vypadat moderně, experimentálně či snad avantgardně. Tradičnější režijní pojetí si lze sotva lépe představit, a tak Weillovo a Brechtovo zásadní scénické dílo, jež představuje mezník v dějinách opery, se příjemně houpe na vlnkách operetní estetiky. Zcela chybí autory zamýšlená agresivní útočnost proti měšťáctví nebo kritika základů společenského uspořádání kapitalismu (policie, církev, soudnictví a establishment). Obsáhlý text tohoto útvaru, autory nazvaného Stück mit Musik, se sice hraje v úplnosti a bez škrtů, což vede k určité zdlouhavosti představení v poslední třetině večera, ale kritické ostny textu jsou zcela otupeny stejně jako nůž stárnoucího Mackieho Messera. Děj je oproti Brechtově předloze přenesen do Anglie padesátých let dvacátého století, patrně krátce po korunovaci Alžběty II. Podsvětí Londýna je zde zobrazeno spíše komediálně jako v dobových anglických komediích, například ze zábavné filmové produkce studia Ealing. Samozřejmě Warnerovo režijní pojetí je velmi profesionální a velmi mu také prospěla spolupráce se slavným Anthonym van Laastem, choreografem mnoha broadwayských a londýnských muzikálů, mimo jiné také muzikálů Andrewa Lloyda Webera nebo divadelní i filmové verze muzikálu Mamma Mia! Některé scény tak získávají nečekaný švih a dynamiku.

Vybrané operní představitele se také podařilo přivést až k hranicím profesionálních tanečních kreací, za což zaslouží choreograf, ale především zpěváci jen obdiv. Častý spolupracovník režiséra, slovenský scénograf Boris Kudlička, připravil velmi funkční a efektní otočnou stavbu uprostřed jeviště, která zajišťuje rychlé proměny. S přispěním tance a chůze na točně také patřičnou dynamiku představení. Elegantní móda let padesátých se dostala ke slovu především v dámských kostýmech (Kaspar Glaner), které jsou dobově věrné a velmi hezké na pohled, ale neobsahují v podstatě žádné další významy, které by jevištní kostým měl nést. Ale opravdu vtipně působí kostýmní odkaz ve scéně hádky Polly s Lucy, kdy si obě žárlivé rivalky navléknou barokní kostýmy s krinolínou a vysokou parukou, které si při výměně názoru jako kdysi händelovské primadony postupně strhávají.

Sólistický ansámbl je velmi vyrovnaný a také působí značně homogenně. A to i přesto, že hlavního antihrdinu ztělesňuje nikoliv operní zpěvák, ale činoherec Tobias Moretti.

Divadelní, televizní a filmový herec i divadelní režisér s obsáhlými zkušenostmi s hudebním divadlem vystupuje nejen jako velmi muzikální interpret (například v Theater an der Wien ve Stravinského Příběhu vojáka roku 2011), ale také jako operní režisér ve spolupráci například s dirigentem Nikolausem Harnoncourtem (režie Mozartovy opery La finta giardiniera a Haydnovy opery Il mondo della luna). V Česku je bohužel stále znám především jako první pán Komisaře Rexe, ale v německy mluvících zemích patří k nejrespektovanějším umělcům, také k těm několika vyvoleným, kteří mohli opakovaně vytvořit prestižní roli Jedermanna na salcburském festivalu. Morettiho spolehlivý a snaživý výkon, pěvecky dobře zvládnutý, naráží na několik limitů. Vzhledem k umělcovu věku již nevytváří Macheatha (alias Mackieho Messera) jako nevypočitatelnou atraktivní šelmu, ale hraje spíše stárnoucího městského gangstera z béčkového anglického filmu, který už trochu unaveně a rezignovaně rekapituluje svůj dosavadní život a vztahy, někdy s ironií a někdy s umírněnou revoltou.

Jeho hlas v prvé polovině zněl velmi dobře, v ansámblech se zcela vyrovnal operním kolegům. V druhé polovině ale jeho výkon trochu ztrácel energii a byla znát určitá únava (možná, že také z předchozího vídeňského plesu Wiener Philharmoniker, na kterém byl čestným hostem). Při jeho výkonu nelze nevzpomenout vzpomínek Laurence Oliviera, který jako Macheath vystupoval v Gay-Pepuschově původní anglické verzi a také později, s výsledkem poněkud pro něho bolestným, nahrál tento part po boku operních zpěváků. Ani režijní koncepce není Morettimu dostatečnou oporou, aby vytvořil ostře konturovaného, společensky nebezpečného, ale ženskému pohlaví nebezpečně přitažlivého antihrdinu.

Energii do představení přinášejí čtyři dámy. Výborná sopranistka Nina Bernsteiner, s mluveným projevem na úrovni činoherní herečky, již nepozorovaně přešla od mozartovských lyrických i dalších subretních partů k dramatičtějším rolím, vytváří zamilovanou a pak pragmatickou Polly, která ale dokáže překvapit i protřelého manžela. V jejím podání se dokonale snoubí zpěv, herectví a pohybová příprava. Druhou Macheathovu nevěstu Lucy vytváří na malém prostoru s přehledem mladá talentovaná sopranistka Gan-ya Ben-gur Akselrod, narozená v Tel Avivu, která vzešla ze souboru Junge Ensemble des Theater an der Wien. Její kvalitní výkon je jen potvrzením, že muži si vybírají stále stejný typ žen. Třetí ženou Macheathova života je Jenny, se kterou ho pojí dnes spíše jen obchodní dohody a společná nostalgie. Spelunken-Jenny vytvořila ve více operním podání slavná švédská mezzosopranistka Anne Sofie von Otter, jejíž bezchybná kariéra trvá přes třicet let a obsahuje díla od renesance až po současnost.

Otterová, unavená bývalá šlapka, dnes řídící vykřičený dům, žije převážně ze vzpomínek. Operní přednes pěvkyně zjemňuje jakýmsi sentimentalizujícím raušem, ve kterém se její postava neustále nachází. Stejně jako Anne Sofie von Otter, která nahrála i profilové album s weillovským programem, má mezzosopranistka Angelika Kirchschlager bohaté zkušenosti s interpretací hudby Kurta Weilla.

Obě vystupují v inscenacích jeho děl, Angelika Kirchschlager také v obou dílech dříve inscenovaných (výše jmenovaných) v Theater an der Wien. Obě byly také protagonistkami silvestrovského gala večeru pro tři mezzosoprány v tomto divadle, jehož podstatnou částí byli právě písně Kurta Weilla. Energická a poživačná Celia Peachum se svou dravostí i ironickými přesahy nejvíce přibližuje brechtovskému pojetí. Suverénně vycházejí především scény s manželem v podání Floriana Boesche, který v mluveném projevu střídá vtipně falset se svým zvučným operním basbarytonem. Oba dosáhli značné pohybové virtuozity v jejich duetu.

Roli londýnského policejního šéfa si užívá barytonista Markus Butter, který se pak na závěr objeví v travesti převleku omilostňující anglické královny. Drobnější role jsou obsazeny kvalitně, často sólisty s muzikálovými zkušenostmi, byť někteří musí být vybaveni mikroporty.

Hudebnímu nastudování pod taktovkou dirigenta a skladatele Johanese Kalitzkeho ale chybí patřičná ostrost a útočnost, kterou Weillova hudba vyžaduje. Jeho pojetí příliš ulpívá na povrchu a nechává se místy strhnout líbivostí šlágrů, které Žebrácká opera obsahuje. Je však dobrou a citlivou oporou pro představitele. Škoda, že se nepodařilo získat pro inscenaci soubor Heinze Karla Grubera, který s divadlem opakovaně spolupracoval a jehož podání weillovských partitur je invenční a strhující. Uznávaný soubor Klangforum Wien se podřídil dirigentovu výkladu, partituru bez problému zvládl, ale zvuku prostě chybí lesk a “cosi”, co dělá Weillovu hudbu jedinečnou a dráždivou na pomezí více žánrů. Členové Arnold Schoenberg Chor tentokráte neměli ve svých krátkých výstupech mnoho práce, protože mnoho “odpracovali” právě sólisté v menších rolích.

Celková hudební i scénická podoba inscenace ve své konzervativní uhlazenosti, jen s řídkými výpůjčkami kabaretních postupů a poetiky, tak trochu zůstala za očekáváním kritiků i diváků. Samozřejmě je možné inscenovat toto dílo jako operetu, ale pak dochází k umlčení silného kritického tónu i hudební invence, které dílo již nese skoro devadesát let. Weillovský styl není jednoduchý, a po představitelích vyžaduje nejen zkušenosti, ale hlavně si žádá pevnou stylovou koncepci určenou dirigentem, která byla při této inscenaci příliš slabá.

Hodnocení autora recenze: 70 %

Bertolt Brecht, Kurt Weill:
Die Dreigroschenoper
Dirigent: Johannes Kalitzke
Režie: Keith Warner
Scéna: Boris Kudlička
Kostýmy: Kaspar Glarner
Světelný design: Bruno Poet
Sbormistr: Erwin Orntner
Choreografie: Anthony van Laast
Klangforum Wien
Arnold Schoenberg Chor
Premiéra 13. ledna 2016 Theater an der Wien Vídeň
(psáno z reprízy 23. 1. 2016)

Macheath – Tobias Moretti
Jonathan Jeremiah Peachum – Florian Boesch
Frau Peachum – Angelika Kirchschlager
Poly Peachum – Nina Bernsteiner
Spelunkenjenny – Anne Sofie von Otter
Brown – Markus Butter
Lucy – Gan-ya Ben-gur Akselrod
Smith – Martin Berger
Filch – Benjamin Plautz
Trauer-Weiden Walter – Michael Schusser
Haken-Finger Jakob – Florian Stanek
Münz-Matthias – Nikolaus Firmkranz
Ned – Juliusz M. Kubiak
Ede – Isabell Pannagl
Dolly – Nele Neugebauer
Vixen – Nahoko Fort-Nishigami
Betty – Elizabeth Kanettis
Gangster – Johannes Kemetter

www.theater-wien.at