Alexander Shelley a Antoine Tamestit v České filharmonii
Co si přát od sobotního zasněženého odpoledne? Esteticky dokonalý zážitek. Stačilo pouze zajít do Dvořákovy síně na Českou filharmonii a poslouchat skvělý výkon skutečně světových parametrů. Na průzračné narativní hudbě Webera, intimních barvách a rytmech Martinů a jiskřícím Beethovenovi se dá ukázat vše. Když k tomu navíc čiší do publika úsměv, pohoda, vzájemná inspirace, nenásilnost gest, super pianissima i měkká fortissima, je duše naplněna blahem. Bylo úžasné sledovat debut šestatřicetiletého anglického dirigenta Alexandera Shelleyho, jak si každou frázi, zvukovou nuanci, pozvolné gradace i barvy jednotlivých skupin užíval.
S minimem gest nechal hráče muzicírovat. To přece známe od Abbada nebo Bernsteina. Nechal se hráči inspirovat, a pokud nenápadným pohybem či snad mimikou požádal o interní dynamiku v jednom jediném taktu, jinou barvu nebo rytmický vzruch či zklidnění, bylo mu náležitě vyhověno. A když bylo možné navíc slyšet nejlepšího violistu současnosti Antoina Tamestita, hrajícího na Stradivariho nejstarší dochovanou violu z roku 1672, koncert působil jako zjevení.
Zajisté tento týden, ale i týden následující, bude patřit pro filharmoniky mezi ty nejnáročnější. Co obnáší, zejména pro členy i členky souboru, takový repertoár nastudovat a provést? Domácí přípravu, dva dny dvojitých zkoušek, generálky, trojí provedení náročného a nezáživného Čajkovského, zkoušky a sobotní koncert s krystalicky průhledným repertoárem. A současně přípravu na Stravinského Svěcení jara s Valeriem Gergievem. Docela slušná porce, nemyslíte?
Na provedení Předehry k opeře Čarostřelec nutno vyzdvihnout zejména barevnost a dramatičnost provedení. Pod rukama Alexandera Shelleyho vynikla Weberova schopnost – jak říká ve své eseji Richard Wagner – „ probudit svými tóny k plnému mystickému životu to, co je v ní charakteristickým dějem naznačeno“. I když v přechodu z Adagia do Molto vivace došlo k nepatrné, sotva postřehnutelné rytmické kolizi, volba tempa byla ideální. Posluchač mohl vnímat děj opery ve zkratce, jakou dovedl vytvořit pouze Mozart ve své předehře k Donu Giovannimu.
Antoine Tamestit, který Rhapsodii-koncert s Českou filharmonií v minulém roce několikrát v zahraničí provedl, ví, jak dokonale tlumočit geometrii a fantazii, melodii i harmonii hudby Bohuslava Martinů. Dovede upoutat sytostí svého nástroje, nikdy nezamění tečkovaný rytmus za triolu a dodržuje, jako téměř nikdo, přenesení akcentů z těžkých dob na lehké. Tento typický znak, který používá Martinů ve většině skladeb, tak určuje jiné metrum, než udávají taktové čáry.
Tvorba nosného tónu, akcenty tahem smyčce podpořené pomalejším medovým vibratem, by měla být vzorem pro mnohé houslisty přeučené na violisty. Orchestrální doprovod byl díky dirigentovi delikátní a zejména v poslední větě, která je složitá na souhru a rytmickou přesnost, naprosto precizní. Byla to vzorová interpretace včetně francouzské „body language“ sólisty.
V jakém byl rozpoložení Beethoven v době komponování své Symfonie č. 4, B dur, op. 60, tak také zaznělo toto dílo v naplněném Rudolfinu. Bylo veselé, náchylné ke každému vtipu, bodré, temperamentní, často i satirické. Pocit štěstí a radosti vyzařoval jak z hudby, tak z průzračných a elegantních gest dirigenta. Poněkud hbitější tempo Adagia dalo větě vzdušnost a ideálně navázalo na větu první a proporčně připravilo postupnou gradaci vět následujících. Menší obsazení smyčcové sekce s pouze čtyřmi kontrabasy bylo zvukově ideálně vyrovnané a ukázalo vybroušenou virtuozitu. Společně s excelentní dechovou sekcí šlapala Česká filharmonie jako švýcarské hodinky. Věřím, že vedení orchestru dirigenta Alexandera Shelleyho pozve opět ke spolupráci. Beethoven v jeho podání byl mimořádným zážitkem.
Hodnocení autora glosy: 100 %
Česká filharmonie
Dirigent: Alexander Shelley
Antoine Tamestit (viola)
23. ledna 2016 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Carl Maria von Weber: Čarostřelec, předehra
Bohuslav Martinů: Rhapsodie-koncert pro violu a orchestr, H 337
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 4, B dur, op. 60
