Posluchači na Pražském jaru bezvýhradně propadli umění Klause Mäkeläho

  1. 1
  2. 2
V rámci mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro vystoupila 17. května 2023 v pražském Rudolfinu Česká filharmonie pod taktovkou Klause Mäkeläho. Sólistou večera byl violista Antoine Tamestit, rezidenční umělec letošního ročníku, který zahrál v první polovině koncertu spolu s uměleckým tělesem Koncert pro violu a orchestr od Alfreda Schnittkeho. Po přestávce pak zazněla Symfonie č. 1 D dur od Gustava Mahlera. Vyprodaný sál aplaudoval vestoje výkonům všech interpretů.

Pražské jaro, 17. května 2023 – Klaus Mäkelä (foto Petra Hajská)
Pražské jaro, 17. května 2023 – Klaus Mäkelä (foto Petra Hajská)

Dříve, než zahájím popis proběhlého koncertu, chtěl bych upozornit na pozoruhodný jev, se kterým se v poslední době setkávají posluchači u nás i v zahraničí. Je to vysoký podíl finské hudební kultury na kulturním životě. Soudobá díla skladatelky Kaiji Saariaho, komponisty Olli Mustonena a kreace dalších umělců jsou často zařazovány do programů. Je třeba proto vyjádřit výsledkům finského hudebního vzdělávání hlubokou úctu. Měli bychom získat informace o odborné podstatě takového širokého úspěchu.

Do elitního výběru finského soudobého interpretačního umění vstoupil již ve svém mladém věku dirigent Klaus Mäkelä. Zcela oprávněně. Festivalový koncert ukázal, že interpretační myšlení tohoto třicetiletého muže nese rysy pevné koncepce i schopnost aktivizovat orchestr pro úzkou spolupráci při nácviku skladeb. Díla, která v Praze dirigoval, nikde nevyjevila sebemenší prázdné výrazové místo. Nálady, jež vyzařovala, vždy působily jako opravdové, uměle nevyvolané. Publikum jim bezvýhradně propadlo a hluboce je prožilo. Ve skladbě Alfreda Schnittkeho (1934–1998) našli dirigent i Česká filharmonie mimořádně erudovaného partnera v sólovém violistovi Antoinu Tamestitovi z Francie, jenž s odzbrojující citovou hloubkou rozezněl jeden z nejcennějších nástrojů dnešní doby – violu od Antonia Stradivariho z roku 1672. Zmíněná viola je na dnešní poměry velkým nástrojem. Má ve spodních polohách hebký témbr, ve vysokých tónech je její zvuk nerozeznatelný od houslí. Zvuk legendárního nástroje se plně rozvinul ve všech aspektech v přídavku, kdy Antoine Tamestit zahrál oduševněle ukázku z Bachova díla. Zde se nám již zcela zatajil dech.

Koncert pro violu a orchestr od Alfreda Schnittkeho dokazuje, že i soudobá hudba může přinést silné svědectví o stavu duše jejího autora, že tedy může skladatel současnosti disponovat prostředky, na jejichž základě lze jeho sdělení dobře porozumět. Violový koncert vznikl během let 1977–1985 v návaznosti na Klavírní kvintet, jeho slavnou tryznu za zemřelou matku, a neméně proslulé Concerto grosso pro dvoje housle, cembalo a preparovaný klavír. Všechny uvedené skladby spojuje užití rozličných stylových prvků pocházejících z hluboké minulosti i žhavé současnosti. Vedle zmíněného známého faktu je však třeba připojit ještě navíc důležité podmínky, za kterých skladatel řadí za sebou bloky rozličného historického a žánrového původu. Autor využívá efektu, že stylová i žánrová charakteristika úseku vyplyne velmi silně, když je bezprostředně konfrontována se strmě zvukově kontrastujícím útvarem vedlejším. V uvedených skladbách si palčivě uvědomujeme slohový rozměr baroka, klasicismu i romantismu, protože jsou postaveny do sousedství s úseky moderní hudby vybavenými tónovými clustery. Názvuky skladeb z historických etap však komponista dále individualizuje, takže vždy ještě slyšíme alespoň nepatrný náznak jeho moderního rukopisu.

Pražské jaro, 17. května 2023 – Antoine Tamestit (foto Petra Hajská)
Pražské jaro, 17. května 2023 – Antoine Tamestit (foto Petra Hajská)

Tento drobný zásah působí jako vnitřní scelovací prostředek s dalšími partiemi skladby. Je třeba také akceptovat, že se Schnittke nesnaží přehodnotit dnešní obecné názory na konsonance a disonance, a tak malým sekundám a dalším disonantním prvkům stále věří jako atomům napětí a neuzavřenosti. Čistá, cizorodými tóny nezkalená tónina durová je pro něj stále něčím průzračným.

Koncert pro violu a orchestr je protkán mnoha violovými monology vypovídajícími o autorově duševním životě. Jeho úvahy se v době kompozice skladby zaobíraly bohužel již otázkami přibližujícího se konce života. Některé monology jsou liniemi, jež promlouvají především svým intervalovým složením nad ležícími prodlevami, jiné pak jsou harmonicky podmíněné, když vstupují jako komentující disonance do konsonantních akordických sledů. V obou případech je však Schnittkeho invence neomylná a dosahuje vysoké posluchačské sdělnosti. Střední větu koncertu naplňuje dramatická toccata, naplněná v sólovém partu střídavými smyky v dvojhmatech. Je jisté, že autor v ní poukazuje na těžké rány, které mu osud připravil. Jejich fatalita je ilustrována postupy v nízkých žesťových nástrojích. Ty sólové partie doprovázejí. V Koncertu pro violu a orchestr není tolik kolážových střetů částí různého původu jako v jiných autorových opusech ze stejného období. Přesto několik drobných střípků vytržených z klasické či romantické hudby přináší do skladby překvapující účinek.

Pražské jaro, 17. května 2023 – Klaus Mäkelä a Antoine Tamestit (foto Petra Hajská)
Pražské jaro, 17. května 2023 – Klaus Mäkelä a Antoine Tamestit (foto Petra Hajská)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments