Madama Butterfly 2016 v pražské Státní opeře

Ve svém repertoáru měla a má Státní opera hned několik inscenací oblíbených světových operních hitů, jejichž jevištní podoba postupně nevyhnutelně zestárla. Tak tomu bylo i u Pucciniho Madama Butterfly, jejíž premiéra se v režii Karla Jerneka konala v téže budově před plnými třiceti lety (1985) a jejíž trvání ukončila derniéra teprve v květnu 2015. Novou inscenaci nastudoval dirigent Martin Leginus v režijní koncepci Jiřího Heřmana a její premiéra byla dne 4. února tohoto roku, k podivu nás diváků, zrušena kvůli onemocnění obou představitelek Butterfly, bez náhradního termínu! Poprvé se inscenace hrála v den plánované druhé premiéry 9. února a v titulní roli vystoupila pohostinsky italská sopranistka Donata D’Annunzio Lombardi. Věru nestandardní situace.

Jiří Heřman, jemuž byla Pucciniho opera svěřena, je v této chvíli operním režisérem, na jehož inscenace se čeká s nadějí ne snad proto, že by divák očekával bezchybný, sterilní výklad opery, ale proto, že je jedním z mála operních režisérů, kteří dokáží divadelnímu dílu vtisknout svůj osobitý pohled. Heřman vždy usiluje o skutečný Gesamtkunstwerk, počínaje specifikou prostředí, v němž se bude hrát, a konče detailní prací s představiteli postav, s vytvářením jejich vztahů a dramatických situací, v nichž se projevují jejich charaktery. Věnuje každé nové operní inscenaci mimořádnou detailní pozornost. Má neobyčejně citlivý vztah k dramatičnosti hudby, ale také k její poetičnosti a dovede jí ve svých inscenacích v její potencionálně divadelní promluvě patřičně využít. Věnuje se nejen operní režii, ale občas také jiným dílům spojeným s hudbou, ať už to byla Lorcova Yerma v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích (2014), viz kritika zde, nebo inscenace nazvaná Franz Schubert: Zimní cesta ve starém prostorném dřevěném barrandovském ateliéru (2013), viz kritika zde. Vždy je veden snahou přečíst předlohu své inscenace po svém a převést ji do své optiky, která je mimořádně citlivá k prostředí, v němž se bude představení odehrávat. Každé jeho inscenaci předchází detailní studium díla a širokých souvislostí kolem jeho vzniku, pravidelně spolupracuje se specialisty na nejrůznější problematiku. Neváhá pro zvýraznění tématu a kvůli čitelnosti inscenačních záměrů užít i prostředků, které jsou u nás neobvyklé. Dokáže pro své umělecké vidění nadchnout spolupracovníky včetně dirigenta, pokud je jím umělec, který má dostatečný vztah k divadelní poetice.

V Pucciniho Butterfly vypráví režisér Heřman příběh, do něhož vstupuje prostřednictvím záměrné umělecké konstrukce, aniž by narušil děj, který se před divákem odvíjí. Přidává vysvětlující úvod, v němž představí bíle oděného mladíka, pozorovatele a svědka událostí, na které si ze svých dětských let nemůže pamatovat.

On, nyní dítě amerických manželů, se kdysi narodil jako syn námořního důstojníka F. B. Pinkertona japonské matce poeticky zvané Madama Butterfly v dalekém Japonsku. Jiří Heřman si, jak je jeho zvykem, podrobně prostudoval japonské zvyky, prostředí cizí vzdálené země, jíž většina z nás dodnes nerozumí a nemůže rozumět. Výtvarná podoba inscenace je poetická, něžná, ale vzápětí je schopná zásahem obří vlny tsunami krutě smést všechno, co jí přijde do cesty. Heřman vypráví příběh, který obsahuje mnoho paralelních akcí, dokreslujících básnivou a sugestivní výtvarnou i zvukovou atmosféru Japonska. Vtahuje diváky do tajemného kouzla této země, vzbuzuje jejich zvědavost také předem nepřipraveným vývojem postav, jejichž identitu pochopíme teprve dodatečně. Před předehru dokonce vložil celý výjev v japonském zábavním podniku, kde se Pinkerton projevuje jako typický námořník, jehož kontakty se ženami neznají hranic. Frivolně si zpívá jakousi pijáckou písničku (mimochodem velmi přesvědčivě!). Nemá k mladičké Čo-Čo-San vyhraněný vztah, byť se s ní žení na devět set devadesát devět let… Její čistá naivita a oddanost v něm však zanechá daleko hlubší stopu, než by si dokázal připustit. Heřman staví proti sobě povýšeně povrchní a lehkomyslné chování amerických námořníků a jemný profesionální projev kultivovaných japonských gejš.

Součástí jevištního obrazu je nejen onen zmíněný bíle oděný mladík, ale také černá elegantní mladá vdova (Kate Pinkerton), několik gejš, které i pohybovými projevy podtrhují jinakost milié. Mladík přináší tašku a z ní černá paní a Pinkerton se zřejmým pohnutím vyjímají japonský vějíř. Odtud se odvíjí dávný příběh mladíkovy japonské matky a amerického otce. Scénický prostor je plný metafor, náznaků, názvuků na japonské prostředí. Scéna se průběžně proměňuje v souladu s působivým svícením. Svítí se z jeviště, ne z hlediště, jak bývá u nás zvykem. Divák je neustále překvapován.

Režisér záměrně vzbuzuje jeho zvědavost. Kdo je ten všudypřítomný mladík v bílém? Postupem akcí se jeho postavení víc a víc osvětluje. Syn Butterfly a námořního důstojníka Pinkertona hledá své kořeny, odkrývá zamlčovanou, tajemnou minulost. Zůstává dospělým i ve scénách, kdy býval ještě malý. A v těchto scénách mi přítomnost dítěte překvapivě chybí, byť chápu důslednost režisérova pojetí. S dítětem bývají na jevišti vždycky (?) problémy… Jenomže emotivní tragičnost osudu mladičké Butterfly spočívá právě v přetěžkém loučení s malým synem. Patrně neuvažuji správně – režisérovu koncepci je nutno respektovat.

Na scénografii režisér spolupracoval už poněkolikáté s Janem Lukáškem, výtvarnicí kostýmů je opět Alexandra Grusková, jejíž rukopis je tu záměrně prostý. Scénografii doplňují typické součásti japonských interiérů – posunovací stěny, nízké skříňky, slunečníky, vějířie, lampy, sošky bůžků. Důležitou roli mají sbor a balet (námořníci, gejši), na jevišti se odbývají některé japonské rituály, také jednoduchý čajový obřad.

Režisérem zvolená koncepce by byla nemyslitelná bez úzké spolupráce s dirigentem inscenace Martinem Leginusem, který prokázal mimořádný cit pro divadelnost inscenace. Zvolili kompletní znění Pucciniho partitury se dvěma přestávkami. Hudební složka Madama Butterfly je výrazným atmosférotvorným prvkem – dirigent soustředěně pracuje s agogikou, s dynamickými kontrasty, s barvitou instrumentací, orchestr spoluvytváří dramatičnost i poetičnost inscenace v dokonalém souladu s děním na jevišti. Stává se, že dirigent rozezní orchestr až příliš silně, takže občas překryje zpěváky, zejména jsou-li ve středu jeviště. Pucciniho hudbu cítí Leginus velmi dramaticky, ale nešetří ani jemně vypracovanými lyrickými místy, která přinášejí působivá, až melancholická zklidnění.

V této inscenaci je ukryto mnoho společné práce, dotažené až do pozoruhodných podrobností (vložené texty haiku, jejich promítání na jevištní šály, symbol jeřába uvězněného ve voliéře). Není divu, že také program k inscenaci, připravený Patricií Částkovou a Ondřejem Hučínem, je atypický. Začíná Malým slovníkem japonských pojmů a obřadů, s nimiž se setkáme v textu libreta, a uvádí nás tím do světa, který je mnohým z nás opravdu vzdálený a těžko pochopitelný. Ráda jsem podlehla sugestivnosti, síle inscenace a sledovala jsem ji se zájmem a napětím. Pohled do zvláštního prostředí, které neznám, i souznění s detailní výstavbou inscenace mi přinesly výjimečný zážitek.

Dirigent Martin Leginus se inscenací Madama Butterfly loučí s postavením hudebního ředitele Státní opery, jímž se stal v srpnu 2013. Podařilo se mu stabilizovat orchestr a sbor a výrazně pozvednout kvalitu těchto těles, která v současné době svědomitě pracují, jak ostatně prokázala premiéra. Spolu s Jiřím Heřmanem a dalšími spolupracovníky včetně sólistů vytvořili inscenaci, která je zajímavá, působivá, poctivá.

V titulní roli hostovala 9. února italská pěvkyně Donata D’Annunzio Lombardi, která jistě i díky víkendovým zkouškám předvedla po všech stránkách úctyhodný výkon.

Luciano Mastro byl naprosto přesvědčivým Pinkertonem, Svatopluk Sem ztělesnil empatického konzula Sharplesse a také Suzuki byla v dobrých rukou Štěpánky Pučálkové. Doporučuji návštěvu inscenace těm, kteří přicházejí do divadla s otevřenou duší, dovedou sledovat jemné i vášnivé poryvy jevištní poezie a dokáží se poddat podmanivému kouzlu Pucciniho známé a oblíbené opery.

Hodnocení autorky recenze: 85%

Giacomo Puccini:
Madama Butterfly
Hudební nastudování: Martin Leginus
Dirigent: Martin Leginus (alt. Jiří Štrunc)
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Jiří Heřman, Jan Lukášek
Kostýmy: Alexandra Grusková
Pohybová spolupráce: Lucie Hayashi
Světelný design: Daniel Tesař
Videoprojekce: Lunchmeat studio (Larva, Bartoš)
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturgie: Patricie Částková
Orchestr a Sbor Státní opery
Premiéra 9. února 2016 Státní opera Praha

Cio-Cio-San – Donata D’Annunzio Lombardi (alt. Maria Kobielska / Christina Vasileva)
Suzuki – Štěpánka Pučálková (alt. Lenka Čermáková)
F. B. Pinkerton – Luciano Mastro (alt. Peter Berger)
Sharpless – Svatopluk Sem (alt. Pavol Remenár)
Yamadori – Matúš Mazár (alt. Igor Loškár)
Kate Pinkerton – Lenka Pavlovič (alt. Erika Vocelová Jarkovská)
Goro – Josef Moravec (alt. Václav Sibera)
Strýc Bonzo – Jiří Přibyl (alt. Miloš Horák)
Císařský komisař – Roman Vocel (alt. Oleg Korotkov)
Yakuside – Tomáš Foltýnek (alt. Michael Skalický)
Knihovník – Libor Novák (alt. Peter Paleček)
Matka Cio-Cio-San – Markéta Panská (alt. Soňa Koczianová)
Teta – Eliška Sedláčková (alt. Gabriela Pešinová)
Sestřenka – Tereza Růžičková (alt. Eliška Mourečková)

www.narodni-divadlo.cz