Malá inventura: tanec jako dokument

Lucie Kocourková, 23.02.2014 15:30

Na nezávislých pražských scénách probíhá v těchto dnech festival Malá inventura, v letošním roce už dvanáctý ročník reprezentativní přehlídky nového divadla, která divákům představuje úspěšné české i zahraniční produkce, které zabíhají od fyzického a tanečního divadla po experimentální činohru a multižánrová projekty. Program probíhá od pátku 21. do středy 26. února na několika scénách zároveň, je tedy v kompletní podobě pro jednoho diváka neobsáhnutelný. Některé produkce však dále putují do Českých Budějovic, Jičína, Plzně či Ostravy… Nové divadlo je těžko definovatelný žánr, jehož hranice se stále mění a vyvíjejí, zasahují do něj produkce moderního hudebního divadla, dramatu i tance a pantomimy. Malá inventura mimo jiné uvádí ty nejúspěšnější inscenace z oblasti současného tance a fyzického divadla, které se v posledním roce či dvou na české scéně objevily.Oficiální program festivalu začal již 20. února v prostoru La Fabriky udílením druhého ročníku cen Česká divadelní DNA za podporu, přínos a rozvoj oboru nového divadla. Ceny za mimořádný počin na poli nového divadla získala inscenace Petra Krušelnického Valentýn, která vznikla na motivy hry Carlose Be Čekanka v květnu 2012, dále společný tanečně divadelní projekt tanečnice Markéty Vacovské a zpěvačky Lenky Dusilové One Step Before the Fall v produkci skupiny Spitfire Company a Studia Damúza, který se objevil i na Inventuře, a nakonec pardubická iniciativa „Mlýny městu“ členů projektu Offcity a kulturního centra Divadlo 29. Za dlouhodobý přínos, rozvoj a podporu nového divadla byl oceněn Roman Černík stojící v čele skupiny kolem společnosti Johan, která přetvořila bývalou nádražní budovu Plzeň Jižní předměstí na kulturní prostor Moving Station. Za podporu a prezentaci českého nového divadla v zahraničí si cenu odnesla slovenská železniční zastávka Žilina-Záriečie, která od roku 2003 spojuje nezávislý kulturní prostor, umělecké laboratoře a kolektiv aktivistů z občanského sdružení Truc sphérique. Kompletní program festivalu Malá inventura a přehled o doprovodných akcích najdou čtenáři na internetových stránkách festivalu.

Prakticky každý den jsou na programu Malé inventury taneční a pohybově divadelní představení, která tvoří průřez tvorbou progresivních českých souborů. V divadle Ponec se v pátek večer konala repríza dvou inscenací, které spojuje společný zážitek ze zahraničí a v jistém smyslu i přístup k tvorbě. Obě uvedená díla, inscenace z dílny souboru Tantehorse S/He Is Nancy Joe i One Step Before the Fall zastřešené produkcí Spitfire Company a Studia Damúza, velmi úspěšně reprezentovala český tanec na Edinburgh Festival Fringe 2013, odkud přivezla dvě hlavní ocenění Herald Angel Awards. Obě jsou také svého druhu dokumentární: první z nich je syntézou výpovědí reálných aktérů o fenoménu transgenderu přetavenou do jevištní podoby, zatímco druhé je inspirováno osudem slavného boxera Muhammada Aliho a jeho bojem s Parkinsonovou chorobou. Inscenace mimo to spojuje ještě osoba světelného designéra Martina Špetlíka, který za práci na druhé z nich získal Cenu za světelný design na České taneční platformě 2013.
***

„Narodil jsem se jako holka. Ale jistě vím, že jde o omyl.“

S/He Is Nancy Joe je sólovým představením tanečnice, režisérky a performerky Miřenky Čechové, jež v sobě spojuje videoart a performanci využívající pozoruhodně propojenou směs tanečních technik. Ústředním tématem je objevování vlastní identity a její těžké prosazování uprostřed konzervativní společnosti. Po formální stránce jde o syntetické představení, které v soudržném a pevném dramaturgickém oblouku přináší příběh hlavní postavy, jež je hrdinkou i hrdinou současně, v sérii výjevů zobrazujících čitelně, ale nikoli popisně její, či jeho, životní příběh: rovnocennými partnery jsou zde tanec a projekce, která vychází z animace inspirované žánrem kresleného komiksu – na dvou velkých projekčních plochách vidíme v rozličných životních situacích hrdin(k)u i prostředí, které tuto bytost obklopuje. Nejde většinou o klasickou animaci pohybu, spíš o účelný sled výjevů, které diváky chvílemi rozesmávají, chvílemi tento smích zmrazují. Ačkoli není projekce interaktivní, vytvořená je tak, že na ni performerka v průběhu inscenace reaguje a vytváří tak iluzi dokonalé jednoty obou složek.Během hodinového sóla nás Nancy Joe seznamuje se svým dětstvím i dospíváním, objevuje svou pravou přirozenost, jež je ve společnosti chápána a odsuzována jako jinakost. Je chlapcem uvězněným v ženském těle, jež se pro ni stává samo vězením, vnější podobou i vnitřními fyziologickými pochody (projekce, která používá barvu jen výjimečně, je o to výraznější tam, kde k ní sáhne, třeba právě ve scéně, která symbolizuje ženskou periodu, kdy se za hlavní hrdin(k)ou rozlévá celé moře rudé tekutiny, v němž se postava téměř topí). Nancy Joe vlastně nemá zvláštní problém s tím ujasnit si, kým má a chce být, jako spíš s prostředím, které nechápe: střetává se s předsudky v lékařských učebnicích, které předkládají tezi, že pohlaví je určeno vnějšími fyzickými znaky, je konfrontován/a s možnostmi hormonální léčby či operace, od nichž se s hrůzou straní, pokouší se vyhovět společnosti (symbolem ženského pohlaví jsou červené puntíkaté šaty, do nichž se obléká), a přes touhu po dobrovolném odchodu ze světa dospívá ke konečnému poznání: být sám sebou je nejvyšší formou protestu.Divák nemá po celou hodinu šanci vydechnout. Celá tíže pozornosti leží na tanečnici, která svým výkonem tanečním i hereckým zcela uchvacuje. Ani videoprojekce nemůže nepřebít taneční výpověď. Miřenka Čechová je díky svému vzhledu ideální představitelkou moderní krásky s androgynní postavou a znamenitě ztělesňuje na jevišti bytost, jež se cítí být chlapcem. V „civilu“ byste o její ženskosti rozhodně nepochybovali, ale stačí vhodné oblečení, ulíznuté vlasy, velké brýle a máte před sebou vytáhlého kluka s klackovitými pohyby.V choreografii pracuje s tanečními technikami moderny i s těmi nejsoučasnějšími populárními styly, především hip hopem. Jako tanečnice s klasickou průpravou dokonale ovládá své tělo, do sóla vkládá prvky, které skutečně na klasický kánon odkazují, a vytváří tak pozoruhodnou směs street dance a baletu. To vše se snoubí v jeden energický proud pohybu, který je nadto doplněn i výstižnou mimikou a civilním hereckým projevem tam, kde je ho třeba k dokreslení některých vyhrocených momentů. Hudba se pohybuje někde na pomezí diska, moderního rapu a konkrétní hudby včetně mluveného slova.

S/He Is Nancy Joe je taneční dokument, který vychází z materiálů, jež autorka nasbírala a vytvořila z nich tento modelový příklad. Má sociální rozměr, protože upozorňuje na problematiku sexuální identity, která sahá za společností běžně vnímané hranice. Problém transsexuality jde hlouběji než jen za otázku homosexuální orientace, kdy se jedinec sám se svou sexualitou ztotožňuje, ale v partnerském vztahu vyhledává stejné pohlaví, transsexualita zasahuje samotnou podstatu identity osobnosti, kdy se člověk cítí vězněm svého vlastního těla, jehož fyzické atributy jsou mu cizí.Obraz, který inscenace vytváří, je realistický a může hodně pomoci v pochopení této citlivé problematiky, pokud se setká s dostatečně vnímavým divákem. A především je excelentním tanečním sólem univerzálně technicky vybavené interpretky. Připomeňme ještě, že v prosinci 2012 inscenaci vysoce ocenil The Washington Post a posléze byla v USA zařazena mezi nejlepší kulturní počiny roku 2012 v kategorii Best of Dance 2012.

***

Tváří v tvář boji i bezmoci

V inscenaci One Step Before the Fall před divákem tvůrci otevírají další citlivé téma, téma bezmoci, kolapsu, vyčerpání, ztráty sil, konfrontace s nimi. Pracuje s tématem souboje, ať už jde o fair play souboj s protivníkem na sportovním kolbišti, při němž šampiónovi fandí celý svět, nebo o boj se zákeřnou chorobou, který musí bojovat sám o samotě, nadto s vidinou nevyhnutelné prohry v jeho závěru. Stejně jako tým Tantehorse vzal za základní materiál skutečné příběhy lidí, tak i v tomto případě je podstatou úspěšné inscenace pečlivá dokumentární práce. Sdělení, jež má svou obecnou rovinu, je zakotveno v konkrétním životním příběhu slavného boxera Muhammada Aliho, který se jako sportovec i bojovník za lidská práva zapsal do povědomí několika generací po celém světě, aby nakonec stanul před posledním neporazitelným nepřítelem, kterým je Parkinsonova choroba.Inscenace je vystavená rovněž jako taneční sólo, nemohla by ovšem existovat bez hudební složky, kterou je živě vznikající hudba Lenky Dusilové, jde tedy vlastně o dvě prolínající se sólové exhibice v jednom. Může křehká tanečnice věrohodně zobrazit na jevišti představitele tak výsostně mužské sportovní disciplíny, jakou je box? Stoprocentně! A dokazuje to již druhé obsazení této inscenace. Na premiéře v roce 2012 tančila roli v ringu choreografka celého kusu Markéta Vacovská, která za svůj výkon získala titul Tanečnice roku v rámci cen České taneční platformy 2013 a jako choreografka získala v téže sezoně Cenu Divadelních novin (Petr Boháč byl oceněn jako režisér). Nyní roli nastudovala Veronika Kotlíková z taneční skupiny VerTeDance a podává rovněž naprosto strhující výkon.

Inscenace je od první do poslední minuty nabitá akcí a napětím. Vše se odehrává v ringu, který je na zvýšeném pódiu vystavěn zcela věrohodně, upraveno je i umístění sedadel pro diváky, aby iluze byla co nejdokonalejší. Tanečnice jedná jako skutečný zápasník, komunikuje s diváky, prožívá reálné emoce, ať je to odhodlanost, radost z rizika a vítězství, zápal boje, v němž pohyby nabývají na dynamice a síle, chvíle oddechu i vyčerpání. Dynamika inscenace se pravidelně mění jako při pomyslných kolech zápasu, od napětí ke zklidnění, akce je následována reakcí. Nejde o pouhou imitaci zápasu s imaginárním protivníkem, ale o jeho taneční stylizaci, která je velmi fyzická a bez nadbytečných pohybových prvků. Pasáže, v nichž se tanečnice pohybuje v hlubokém předklonu za přenášení váhy z jednoho místa ringu na druhé, už předznamenávají budoucí neodvratný pád. Provazy kolem ringu se rozkmitávají jako napjatá nervová soustava, součástí pohybového materiálu je od počátku i motiv třesu jako znepokojivá předzvěst. Jeden z posledních výjevů, kde interpretka pomalu přenáší přes plochu jeviště sklenici s vodou ve snaze ji nerozlít, je již víc než metaforický, běhá z něj mráz po zádech. Veronika Kotlíková je od počátku do konce pravdivou tanečnicí i herečkou, divák jí věří každé duševní hnutí vepsané do tváře, od nadšení až po příval zoufalství.Náladu umocňuje i hudba, která působí o to silněji, že vzniká na místě v reálném čase: Lenka Dusilová pracuje sama jen s mixážním pultem, svým hlasem a dvěma kytarami, nevyzpívává atmosféru slovy, ale pomocí smyček ze zvuků a melodických motivů vytváří zvukovou krajinu, která obklopuje ze všech stran diváky jako síť. Dynamika hudby a tance spolu maximálně souzní v harmonických a disharmonických souzvucích, napětí celé inscenace by se dalo doslova krájet. Jde o výpověď neméně silnou, než jakou přinesl první kus: je opět sondou do lidské duše, pro niž se tělo stává pozvolna cizí entitou a vězením, jen příčina je tentokrát jiná. Je skoro nemožné posoudit, který z příběhů má tragičtější podtext, ale oba jsou velmi silnými diváckými zážitky. Plným právem jde o mezinárodně uznávané projekty.

Hodnocení autorky recenze:
S/He Is Nancy Joe 100%
One Step Before the Fall 100%

Malá inventura 2014

S/He Is Nancy Joe
Koncept: Meghan Raham (USA), Miřenka Čechová
Režie a interpretace: Miřenka Čechová
Světelný design: Martin Špetlík
Hudba: Matouš Hekela
Scéna a kostýmy: Meghan Raham
Produkce: Judita Hoffmanová, David Prokopič
Komiks: Miloš Mazal
Animace: Tomsa Legiersky
Grafika: Eva Chudomelová
Odborná konzultace: Helena Čechová, Alex Lorenzů
Kreativní konzultace: Nancy Snider (USA)
Premiéra 16. července 2012 Divadlo v Celetné Praha
(psáno z reprízy 21. 2. 2014 Divadlo Ponec Praha)
***

One Step Before the Fall
Koncept, režie: Petr Boháč
Choreografie: Markéta Vacovská
Tanec: Veronika Kotlíková jako host
Hudba, zpěv: Lenka Dusilová
Scénografie: Petr Boháč, Jeník Bubal
Světelný design: Martin Špetlík
Premiéra 29. listopadu 2012 Uffo Trutnov
(psáno z reprízy 21. 2. 2014 Divadlo Ponec Praha)