Malá rekapitulace uplynulé sezony Opery ND

Chceme-li hodnotit právě končící sezonu 2015/2016 obou operních souborů Národního divadla, tedy souboru Národního divadla a Státní opery, ohlédněme se o nějaký ten rok zpět do doby, kdy spojené operní soubory pod názvem Opera Národního divadla vznikaly, tedy do sezony 2012/2013. Tehdy byl ředitelem Národního divadla Ondřej Černý (do 8. září 2012), potom řídil Národní divadlo ve dnech 9. až 13. září 2012 pracovník Ministerstva kultury Martin Sankot a po něm převzal řízení divadla Václav Pelouch, který ve funkci pověřeného ředitele setrval až do začátku sezony 2013/2014, kdy jej vystřídal řádně jmenovaný ředitel Národního divadla Jan Burian.

Národní divadlo (foto archiv)
Národní divadlo (foto archiv)

Sezona 2012/2013 zastihla nově vzniklé dvojsouboří Národního divadla za vedení nezkušeného šéfa opery Rocca, šéfdirigentem Opery Národního divadla byl tehdy Jaroslav Kyzlink. Už v následující sezoně nastaly pod Burianovým vedením v Opeře Národního divadla zásadní organizační změny. Operním souborům Národního divadla a Státní opery byla posílena jistá forma relativní samostatnosti tím, že hudebním ředitelem operního souboru Národního divadla byl jmenován dirigent Robert Jindra a hudebním ředitelem souboru Státní opery Martin Leginus, obě opery pod společným názvem Opera Národního divadla začala vést ve funkci ředitelky Silvia Hroncová, uměleckým ředitelem se stal Petr Kofroň. Po jediné sezoně odešel Robert Jindra, který zároveň pokračoval v řízení operního souboru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě jako hudební ředitel. Ať již se tato situace vyvinula v Národním divadle a následně i v Ostravě za jakýchkoli okolností, v současné době dirigent Robert Jindra už jistě ví, že ztratil oba tyto posty především proto, že se snažil sedět na dvou židlích, a nakonec mu (jak už to ostatně často bývá) nezbyla žádná. Takové poučení by bylo dirigentovi ve starším věku jistě osudné, pro Roberta Jindru je to však, doufám, spíše cenná zkušenost, která v budoucnu negativně neovlivní jeho další uměleckou kariéru.

Místo hudebního ředitele operního souboru Národního divadla zůstalo po Jindrově odchodu celé dvě sezony neobsazené a jeho funkci vykonával umělecký ředitel Opery Národního divadla Petr Kofroň. Teprve od 1. srpna letošního roku převezme roli hudebního ředitele operního souboru Národního divadla Jaroslav Kyzlink a vrátí se svým způsobem podruhé do téže řeky. Mezitím však na jaře tohoto roku odešel hudební ředitel souboru Státní opery Martin Leginus a na jeho míso nastoupí rovněž od 1. srpna 2016 Andreas Sebastian Weiser. Kruh se tedy svým způsobem uzavírá, také díky plánované rekonstrukci Státní opery, během níž bude její soubor hrát v historické budově Národního divadla, na zájezdech a také v Hudebním divadle v Karlíně.

Státní opera (foto archiv)
Státní opera (foto archiv)

Zatímco v první sezoně 2012/2013 ohlásilo Národní divadlo na scéně zlaté kapličky, Státní opery a Stavovského divadla jenom šest premiér a sezona následující 2013/2014, již s rozšířeným vedením operních souborů, jich přinesla pět, další sezona 2014/2015, již plně v kompetenci nového vedení obou operních souborů, připravila počtem jedenácti premiér značné zintenzivnění práce. Pod uměleckým vedením Petra Kofroně se dramaturgie Opery Národního divadla rozmáchla i do oblasti oper u nás neznámých a nehraných. Dvě české opery – znovuobjevenou Fibichovu operu Pád Arkuna a Janáčkovu operu Z mrtvého domu – provázela Mozartova Kouzelná flétna, Boitův Mefistofeles, Verdiho Macbeth, Musorgského Boris Godunov, Humperdinckův Jeníček a Mařenka, Straussova Salome a několik oper divákům zcela neznámých (Nová země Aloise Háby, Šostakovičovy malé opery Orango a Antiformalistický jarmark, Rudá Marie Jana Kučery).

Právě skončená sezona 2015/2016 navazuje na předchozí sezonu počtem devíti premiér a má částečně také obdobnou dramaturgickou stavbu. Uvádí však jen jedinou českou operu, Juliettu (Snář) Bohuslava Martinů v historické budově Národního divadla, z dalších oper dvacátého století také Straussovu Elektru ve Státní opeře a jediný večer, nazvaný Lost Objects, od trojice skladatelů Michaela Gordona, Davida Langa a Julie Wolfe na Nové scéně. Ostatní inscenace směřují k doplnění repertoáru o víceméně běžnější opery – o Giordanova André Chéniera a dvě jednoaktovky – Stravinského Slavíka a Čajkovského Jolantu v historické budově Národního divadla, ve Státní opeře Pucciniho Madama Butterfly, Belliniho Norma a Gounodova opera Romeo a Julie a Rossiniho Popelka ve Stavovském divadle. Zajímavá sestava inscenačních týmů nevedla pochopitelně pokaždé k vytvoření pozoruhodné inscenace, avšak výsledek divadelní umělecké práce bývá, jak víme, vždycky nejistý.

Národní divadlo (foto archiv)
Národní divadlo (foto archiv)

Ve stručnosti se zmiňme o jednotlivých inscenacích sezony. Sezonu 2015/2016 zahájila inscenace Belliniho Normy, chystaná pro zájezd do Japonska a hudebně kvalitně připravená dlouholetým spolupracovníkem Státní opery Enricem Dovicem. Nepřesvědčivě ji režijně zpracoval mladý japonský režisér Tomo Sugao na scéně známého slovenského scénografa Borise Kudličky a v kostýmech Alexandry Gruskové  s jedním sólistickým obsazením. Obtížnou roli Normy zvládla na velmi dobré úrovni Marie Fajtová, Adalgisu Jana Horáková-Levicová a Polliona Aleš Briscein.

Dvojici Stravinského opery Slavík a Čajkovského Jolanty za hudebního nastudování Jana Lathama-Koeniga svěřilo vedení Opery Národního divadla mladému českému režisérovi Dominiku Benešovi, který ji vytvořil v dominující scénografii Martina Černého a v kostýmech Zuzany Přidalové. Ve Slavíkovi zazářila ve vylehčené koloraturní titulní postavě Olga Jelínková. Do role Jolanty byla obsazena Veronika Dzhioeva, která roli Jolanty zazpívala plným, barevně bohatým hlasem, avšak s rolí jemné slepé dívky se herecky a výrazově spíše nesešla. Daně Burešové role Jolanty příliš nesvědčila po hlasové stránce (méně znělá střední poloha). Role Hraběte Vaudémonta byla obsazena zahraničními pěvci, kteří odvedli přinejmenším nevýrazný výkon. Jolantě příliš neprospělo skrytí postav za poloprůhledné promítací plochy, ale také přezdobenost scény náručemi květin a nevýrazné akce sboru. Režisér málo vypracoval charaktery postav a vztahy mezi nimi.

Rossiniho Popelka – to byl experiment, který se nezdařil. První operní režie u nás známé temperamentní maďarské režisérky a herečky Enikö Eszenyi, která se zatím s operou nesžila a nedokázala jejích vyjadřovacích prostředků využít k dobru inscenace. Místo toho vycpávala průběh inscenace nesmyslnými špílci v toporné scénografii značky Kentaur. Stejně nešťastně byl vybrán i dirigent Jan Kučera, jemuž Rossini vůbec neseděl – ostatně dosud byl v Národním divadle angažován jen na soudobé opery. Přínosem inscenace byly dvě velmi dobré Popelky v podání Leny Belkiny a Kateřiny Hebelkové, obdivuhodně hlasově vylehčený Don Ramiro Martina Šrejmy, kouzelný Dandini Jiřího Hájka a kvalitní Sulženkův Don Magnifico.

Stavovské divadlo (foto archiv)
Stavovské divadlo (foto archiv)

Pucciniho Madama Butterfly se zapsala do análů Národního divadla díky značně neobratnému organizačnímu veletoči: její premiéra byla dne 4. února 2016 zrušena kvůli onemocnění obou domácích představitelek Butterfly bez náhradního termínu! Poprvé se inscenace hrála v den plánované druhé premiéry 9. února a v titulní roli vystoupila pohostinsky italská sopranistka Donata D’Annunzio Lombardi. Scénografii vytvořili Jiří Heřman a Jan Lukášek, autorkou kostýmů byla tradičně Alexandra Grusková. Vznikla mimořádně zdařilá inscenace ozvláštněná vstupem dospělého syna Čo-Čo-San, který vyrostl u svého otce v Americe. On i my jsme se seznamovali se zvyky a zvláštnostmi Japonska, byli jsme jimi překvapováni i okouzleni. Martin Leginus operu velmi dobře hudebně nastudoval.

Bohuslav Martinů: Julietta (Snář). Zajímavý výsledek přinesla cílevědomá práce Zuzany Gilhuus (režie a scénografie) a temperamentní hudební nastudování dirigenta Jaroslava Kyzlinka, s kostýmy Tomáše Kypty a v choreografii Radima Vizváryho. Inscenační tým vytvořil stylově čistou inscenaci, založenou na snovém výkladu této působivé opery, podařilo se mu stvořit svébytný svět, v němž se míchají snové zážitky s těmi reálnými v podivuhodné neoddělitelné symbióze.

V předchozí sezoně okouzlila slovenská režisérka Sláva Daubnerová svou vtipnou a svižnou inscenací Šostakovičových aktovek Orango a Antiformalistický jarmark, ale s velkou operou jakou je Gounodův Romeo a Julie si celkem pochopitelně ještě nedokázala poradit.  Sešněrovala Gounodovu operu do společenských konvencí doby mezi oběma světovými válkami a zasadila ji do velmi málo funkční a značně nepružné scénografie Juraje Kuchárka. Pod vedením dirigenta Marka Guidariniho ani hudební stránka inscenace příliš nepřesvědčila.

Státní opera Praha (foto archiv)
Státní opera Praha (foto archiv)

Opera Umberta Giordana Andrea Chénier byla režírovaná ředitelem Činohry Národního divadla Michalem Dočekalem, jemuž se nepodařilo sjednotit inscenaci do působivého celku a celou tíhu nesla Petrem Kofroněm mimořádně plasticky vypracovaná hudební složka ve své části orchestrální, sborové i sólové.

Straussova Elektra byla poslední premiérou v budově Státní opery před jejím zavřením kvůli rekonstrukci. Inscenace byla plánována jako vrchol sezony a byla uspořádána v mezinárodní koprodukci se San Francisco Opera a Badisches Staatstheater Karlsruhe. Inscenační tým tvořili renomovaný anglický operní režisér Keith Warner, scénograf Boris Kudlička a dirigent Roland Böer. Susan Bullock v hlavní roli Elektry (zpívala ji i v Metropolitní opeře v New Yorku) vypadala jako pečlivě učesaná paní středních let ve sportovním oblečení, s teniskami na nohou. Jako Klytaimnestra se představila Rosalind Plowright, Chrysothemidou byla Anna Gabler. Hlas Susan Bullock působil jako vyrovnaný a kompaktní, ač ne příliš velký. Představitelku titulní role omylem zavřeli přes noc v muzeu s antickými předměty a ona se postupně propadá do tragického příběhu Elektry. Warnerova inscenační konstrukce je po mém soudu příliš uměle vykonstruovaná, a aby toho nebylo málo, Elektra na konci opery ještě propadne vizi, že její otec král Agamemnon prý nebyl zavražděn svou manželkou královnou Klytaimnestrou a svým bratrem Aigisthem, ale spáchal sebevraždu. Orestes se mstí své matce Klytaimnestře krvavou lázní ve dřezu kuchyně z padesátých let a žene se se sekerou za Aigisthem. K inscenaci přináleží dramaturgický rozbor od Barryho Millingtona, který je připraven s téměř vědeckou důkladností, samotná inscenace je však málo přesvědčivá. Opravdová pěvecká osobnost přišla na jeviště až s představitelem Oresta (Károly Szemerédy). První důležitý krok v mezinárodní spolupráci byl učiněn, příště budeme mít s koprodukcí třeba víc štěstí.

Sezona 2015/2016 přinesla několik zajímavých inscenací, pár výborných dirigentských výkonů, dobré výkony orchestrů a sborů i mimořádné sólové kreace. Snad nově nastupující hudební ředitel operního souboru Národního divadla Jaroslav Kyzlink splní svá předsevzetí a začne budovat kompaktní operní těleso, stejně jako nově nastupující hudební ředitel Státní opery Andreas Sebastian Weiser. Snad Národní divadlo překlene období, v němž zrekonstruuje budovu Státní opery, a úspěchů na jevištích jeho divadelních budov bude dále přibývat.

Národní divadlo (foto archiv)
Národní divadlo (foto archiv)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat