Málo čarovná Händelova Alcina v Theater an der Wien
Theater an der Wien připravilo na novou sezónu jednu z dramaturgických řad věnovanou opernímu dílu Georga Friedricha Händela. V září tak zaznívá v šesti představeních Alcina (1735), v listopadu ji bude následovat méně hraný Teseo (1713) a v dubnu následuje další Händelovo operní dílo inspirované Ariostovým eposem Orlando furioso pod eponymním názvem Orlando (1733). Tyto tři nové a původní scénické produkce budou doplněny koncertními provedeními opery Serse (1738) v říjnu, oratoria Mesiáš (1742) v čase vánočním a další opery Rinaldo (1711) v dubnu 2019. Všechny tyto produkce slibují vynikající interprety – dirigenty a soubory specializované na provozování staré hudby (např. Concentus Musicus Wien, Akademie für Alte Musik Berlin vedená René Jacobsem, Il Giardino Armonico s Giovannim Antoninim, soubory Il pomo d´oro, The King´s Consort nebo Ensemble Matheus v čele s Jean-Christophem Spinosim). V záplavě sólistů zvučných jmen nelze přehlédnout několik žádaných kontratenoristů v hlavních rolích, David Hansen jako Ruggiero (v roli spíše obsazované mezzosopránem) v Alcině, Christophe Dumaux jako Egeo v Teseovi a v titulním partu v Orlandovi, Franco Fagioli v Sersovi nebo Filippo Mineccia v Rinaldovi.
Současná inscenace Alciny byla svěřena souboru Concentus Musicus Wien, který po legendárním dirigentovi a organizátorovi Nikolausi Harnoncourtovi převzali jeho tři mladší spolupracovníci. Jeden z nich instrumentalista a dirigent Stefan Gottfried s velkou pokorou k Harnoucourtově odkazu rozsáhlé dílo o délce více než 3 hodin nastudoval. Jeho hudební podání je bezesporu kvalitní a precizní, s velkým smyslem pro detail a stylovost, ale trochu ji chybí hudební vzlet i temperament jeho mentora. U díla tak výrazného, plného milostných vzplanutí i zklamání, které spojuje svět magie a zároveň hrdinů křížové výpravy, by byl na místě větší kontrast temp a vůbec výraznější vypracování rozdílných prostředí a duševních stavů. Bohužel i zcela jevištně rozdílné situace zní poněkud jako „veselá smutná písnička“ a „smutná veselá písnička“, tedy převážně nerozlišeně. Velká pozornost je ale věnována sólisticky vedeným nástrojům (lesní rohy ad.) v jednotlivých áriích, ve kterých instrumentalisté znamenitě doprovázejí zpěváky.
Není tajemstvím, že inscenace vznikla především pro efektní debut Marlis Petersen v další vybrané roli. Světově uznávaná pěvkyně, již třikrát (!) vyhlášená v anketě oborového časopisu Opernwelt vyhlášená jako nejlepší operní pěvkyně světa, s bravurou střídá role belcantového a moderního repertoáru. Tato legendární představitelky Bergovy Lulu zazpívá skvěle i party Donizettiho a Belliniho, stejně jako titulní roli ve Veselé vdově nebo dramatické party soudobých oper. Ani její Alcina diváky nezklame, byť zvolená režisérská koncepce plně nevytěží vše z jejího hereckého a pohybového potenciálu. Marlis Petersen je naprosto uhrančivá osobnost současné světové operní scény, zpěvačka s činoherními schopnostmi a ohromující elegancí gesta a pohybu. Schopností hereckého výrazu směle konkuruje nejlepším činoherním představitelkám, a navíc je vybavena skvělým hereckým instinktem. Pěvecky začíná v roli ostrovní královny opatrně, protože role je velmi obsáhlá a náročná, a ne nadarmo je tento Händelův operní opus označován jako „primadonnská“ opera. Trvale ji v moderní době vzkřísila Joan Sutherland a v titulní roli se zaskvěly další belcantistky jako Arleen Auger, Renée Fleming, v začátcích své kariéry také Anja Harteros (jako mezní úkol), Inge Kalna a v posledním době v koncertním provedení také mezzosopranistka Joyce DiDonato. M. Petersen není samozřejmě v projevu virtuózní typ australské La Stupendy, přestože koloraturní běhy a ozdobný zpěv zvládá velmi dobře. Je jí cizí okázalá koloraturní výbušnost nebo samoúčelné efekty. Zdařile podkládá každou pěveckou frázi promyšleným výrazem. Postavu buduje spíše jako milující ženu, nejprve zklamanou, později žárlivou a pomstychtivou, spíše než majestátní vladařku. Její spojení s magickým světem je v dané režijní koncepci je vrozeným darem, který se stává účinným nástrojem v její počáteční koketérii. Zpěvačka vedle bravurního podání známých árií zaujme elegancí projevu ve všech složkách, kdy postavu tvaruje jako fatální a chytrou ženu ve světě nepříliš chytrých, zato vychloubačných machistických partnerů.
Bohužel další výkony zůstávají za jejím vysokým standardem. Australský kontratenorista David Hansen, který roli Ruggiera zpíval již v Karlsruhe a ve Velkém divadle v Moskvě, se snaží spojit nespojitelné – sportovní zjev moderního macha a nemužsky znějící témbr. Režisérčina snaha vést postavu v modu fyzického siláctví pak nenachází oporu v jeho hlasovém projevu. Zdařileji zpěvákovi vycházejí lyrické pasáže s budovanou kantilénou než dramatičtější a virtuóznější úseky, ve kterých již jeho hlas není úplně kontrolován a řada vysokých tónů zní násilně ve změněné barvě. Mimo to v řadě rychlejších míst došlo ke ztrátě srozumitelnosti slova. Přesto byl jeho výkon vysoce oceněn při závěrečném potlesku vídeňského publika…. Zklamáním byl i výkon německé sopranistky Mirelly Hagen (jako Alcininy sestry Morgany), jejíž velmi subtilní soprán zápasil s obtížným partem jak z hlediska koloraturních nároků v 1. dějství (pak se hlas zklidnil a výkon výrazně zlepšil), tak především z hlediska objemu.
Srbská mezzosopranistka Katarina Bradić, známá i v Čechách, předvedla v roli Ruggierovy „stíhací“ snoubenky Bradamante solidní hlasový výkon s působivým tmavým témbrem. Hlas ale nemá především ve spodní poloze dostatečnou pohyblivost pro ozdobný zpěv. Ve Vídni mimořádně oblíbený lyrický tenorista Rainer Trost mohl uplatnit bohaté zkušenosti se stylem, ač se v současnosti věnuje převážně již jinému oboru. Solidně odvedený výkon v roli Oronteho, Alcinina generála, také při závěrečné děkovačce ocenilo bouřlivě vděčné vídeňské publikum, tradičně milující domácí a usazené pěvce. Rakouský basista Florian Köfler (Melisso, Bradamantim průvodce a mentor) v nevděčné roli nemohl zanechat většího dojmu. Pochybným výsledkem se stalo obsazení dětské role Oberta, Alcinina syna s Astolfem (postava, která vystupuje v původním eposu a v opeře může být zastoupena pouze mimicky), členy St. Florianer Sängerknaben. V posuzované repríze Christian Ziemski přes usilovanou snahu a soustředění nestačil v závěru na mimořádné nároky árie, kterou ve výsledku interpretoval jen velmi zhruba.
Největší otazníky klade režijní výklad oceňované německé režisérky Tatjany Gürbacy, která zde se smíšenými kritikami v Theater an der Wien již inscenovala Straussovo Capriccio (2016) a v minulé sezóně vlastní třívečerovou úpravu Wagnerova Prstene Niebelungů ve spolupráci s dramaturgyní Bettinou Auer, její častou spolupracovnicí. Její režijní koncept trpí nevyjasněností i diváckou nečitelností některých jevištních situací a motivací. Základní myšlenkou, ostatně častou v jejích režijních pracích, je konfrontace ženského a mužského světa, přičemž T. Gürbaca jednoznačně straní svému pohlaví, které považuje za vstřícné, moudré a empatické. Muži podle jejího oblíbeného výkladu ztrácejí příliš času, energie a životů ve válkách a vzájemných střetech. Režisérka dále setrvává ve svých obvyklých režijních postupech (zpomalený pohyb, „loutkový“ pohyb, dvojprojekce na pozadí atd.), které jsou zařazeny spíše nedůsledně a nahodile, a tak kompaktnosti režijního výsledku nedodají. Ač je zařazena většina baletních čísel, na tanec režisérka rezignuje, a vytváří více či méně vydařené mimické akce, ilustrující svět kouzelného Alcinina ostrova. Ten má být pro začarované návštěvníky exotickým rájem, v inscenaci již od začátku jde o vyprahlé nehostinné místo, které spíše odpuzuje, než inspiruje k milostnému vzplanutí. Poněkud scénicky neobratné proměny Alcininých obdivovatelů ve zvířata, kameny nebo rostliny, směřují k výtvarné inspiraci „ptačími“ muži výtvarníků Reného Magritta a Maxe Ernsta. Zpočátku dobrý nápad se pak stává spíše vizuální přítěží a naprosto nudně a bezradně působí i závěr, ve kterém nechává režisérka nechává spustit ohromný textilní horizont. Octneme se se náhle v syrovém prostřední divadelní jeviště postupem, který jsme již viděli mnohokráte.
Scénografie Katrin Ley Tag působí v prvním momentě inspirativně v očekávání proměny pustiny v kvetoucí ráj, bohužel pár rozkvetlých rostlin ani otrhaný stromek uprostřed točny tento dojem posléze nevzbudí. Ani její kostýmy, orientující se zhusta na soudobý civilní oděv, nevzbudí větší diváckou imaginaci (vyjma hezkého počátečního kostýmu Alciny). Ostatně až otravně působí neustálé svlékání a oblékání Ruggiera a Bradamente.
Škoda, že se výkonu Marlis Petersen nedostalo tentokráte větší podpory v sofistikovanější produkci a adekvátnějších pěveckých partnerech.
Hodnocení recenzenta: 75% hudební nastudování, 35% režijní koncept
Georg Friedrich Händel: Alcina
Theater an der Wien, Vídeň
Navštívené představení (3. repríza): 22. 09. 2018, 19.00
(délka představení 3 a půl hodiny, pauza cca 25 minut)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]