Málo mě platí, budu hrát falešně

Aleš Bráza, 15.11.2009 1:00

Připadá vám titulek absurdní? Mně taky. Ale k přemýšlení nad touhle absurditou mě přivedla debata a komentáře některých z vás k páteční recenzi na koncertní provedení Salome v pražském Národním divadle. Stačila jedna jediná poznámka, týkající se nevhodného chování členů orchestru v průběhu představení či vlastně koncertu, a rozpoutala se živá diskuze. Z jedné z reakcí jsme se dozvěděli, že orchestr vlastně zachránil dirigenta, který dílo dobře neznal a tudíž ho hráči svým výkonem podrželi a také, že co bychom chtěli, když pracují za 15 000 korun měsíčně. A v tomhle výroku se vlastně skrývá důvod, proč se společně s vámi chci nad celou věcí trochu zamyslet.

Navštěvuji hudební divadelní produkce už hezkou řádku let nejenom doma, ale i v zahraničí. Mohu tedy srovnávat a samozřejmě srovnávám uměleckou i profesní úroveň orchestrů. Ještě o něco déle si také vlastní prací vydělávám na živobytí. Své povolání jsem si vybral sám, nikdo mě do něho nenutil. Pracuji tedy také proto, že to co dělám, jsem si přál dělat, že mně to baví, uspokojuje. Snažím se podle svých schopností a svého nejlepšího vědomí odvádět práci kvalitní, za kterou se před sebou ani ostatními nemusím stydět. Totéž očekávám například od zdravotní sestry, která mě v nemocnici ošetřuje, od třídní učitelky mých dětí, nebo třeba od personálu, který pečuje o moje přestárlé příbuzné. Totéž očekávám od sboristů v opeře nebo třeba tanečníků v baletu. Dívám se na jejich práci s důvěrou v to, že ji odvádějí nejlépe, jak mohou. A to i přesto, že ani v jednom z vyjmenovaných příkladů za ni nejsou ani zdaleka adekvátně ohodnoceni.

Moje profesní kariéra není umělecká a moje práce mi není koníčkem. Taková je ale většina profesí. Mezi námi žijí tisíce lidí, kteří vykonávají tak špatně placená a náročná povolání, jakými jsou třeba zdravotní sestry, pomocný personál v ústavech pro mentálně postižené, ale třeba i tanečníci. Takových profesí je mnoho. Ti lidé si tyto profese vybrali s vědomím, že nikdy nebudou adekvátně ohodnoceni a na společenském žebříčku jejich profese nebudou těmi nejprestižnějšími. Přesto nás ošetřují desetitisíce zdravotních sester, které to dělají profesionálně a mají naši absolutní důvěru, naše děti učí učitelé, kteří musí mít vysoké odborné znalosti a přesto dostávají směšný plat. Nestalo se mi, že by mi zdravotní sestra, která se mi při odběru krve šestkrát netrefí do žíly a nadělá mi modřiny, místo omluvy řekla třeba: “Co byste chtěl za 10 000 měsíčně”, nebo prodavačka, která mi špatně spočítá hodnotu nákupu, místo promiňte řekla: “Kdybych brala víc, tak by se to nestalo”. Či že by baletka místo deseti předepsaných piruet vytočila jen pět, protože má tak malý plat, že jako diváci na víc nemáme nárok.

Vždycky jsem žil v domnění, že lidé, kteří se profesně zabývají hudbou, k ní mají vztah. Kvalita odvedené práce je věcí morálního profilu člověka, jeho vztahu k profesi, kterou vykonává, a v případě orchestru Národního divadla také vztahu k nám divákům. Každý jeden z nás z odvedených daní přispívá právě i na ten, byť žalostně nízký plat hráče orchestru.

Nenechme se tedy ošálit hlasem, který se nám snaží namluvit: Kdybychom byli adekvátně ohodnoceni, byli by adekvátní i naše hudební výkony a profesní chování. Ten hlas nemá pravdu a ústa, jimiž promlouvá, prozrazují vztah k profesi, aniž ho vyslovila. Kdyby totiž patřila hráči či umělci milujícímu svou práci, člověku se smyslem pro týmovou práci a s úctou k práci kolegů, nikdy by takhle promlouvat nemohla.

Proto si přeji, aby lidé, kteří v orchestrech našich divadel hrají, měli svou práci rádi, přistupovali k ní jako k profesi, kterou si sami zvolili a odváděli profesionální výkon. Pak uvěřím tomu, že budou-li lépe ohodnoceni, budou jejich výkony ještě lepší a kvalitnější.

PS: Jeden z hráčů Chicago Symphony Orchestra, který se svojí vlastní pílí a prací dostal do tohoto prestižního tělesa jako jeden z mála Čechů, před časem v rozhovoru o své kariéře médiím řekl asi toto: Je to tvrdá práce, celou polovinu roku cestujete po světě, bez rodiny, přátel. Stále na sobě musíte pracovat, protože na vaše místo čeká mnoho stejně dobrých hráčů, jako jste vy. Zkoušky, koncert, hotelový pokoj, letadlo a tak pořád dokola. A peníze? No u lidí panuje představa, že jako členové špičkového orchestru si musíme slušně vydělat. Dostávám plat, který je nižší, než plat průměrného federálního úředníka. A ten mi vystačí na to, abych uživil sebe a pokryl svoje životní náklady. Manželka musí pracovat také, abychom si mohli dovolit se na půl roku vrátit domů do vlasti, a mohli tam platit pronájem a žít. Dělám to hlavně proto, že miluju svoji práci a jsem součástí špičkového hudebního tělesa, které je bezchybně fungujícím mechanismem, kde výkon jedince je součástí celku a špičkový výkon celku je nemyslitelný bez dokonalého a bezvadného výkonu jedince.

Použitá fota jsou ilustrační

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]