Letos jste byla jmenována sólistkou. Co to pro vás znamená? Je to ocenění, ale jistě i určitá zodpovědnost.
Hodně práce! Je to pro mě něco úplně nového. Vlastně se ještě „tak nějak rozkoukávám“, jak pracovat jako sólistka, protože jsem předtím byla ve sboru. Určitě je to pro mě větší zodpovědnost. A i když jsme jako baletní soubor provázaný celek, sólista musí vždycky přidat. A já se chci zdokonalovat, pracovat sama na sobě. Pozice sólistky je pro mě splněným snem.
V roce 2024 jste byla v užší nominaci na Cenu Thálie za inscenaci Želary – vlastně hned po první sezoně v souboru. Je to spíš dramatický balet než čistá „klasika“. Jak se v tomto typu inscenací cítíte?
Bylo to něco nového hlavně kvůli herecké stránce. Dobře zvládnout taneční styl je samozřejmě důležité, ale paní Hana Litterová právě chtěla víc. Motivovala nás, abychom reagovali tak, jak běžně v životě komunikujeme. Vedla nás k tomu, abychom dali na jevišti důraz nejen na taneční složku, ale i hereckou. A to pro mě bylo při studování role určitě náročnější, rozhodně více než taneční provedení. Svou obtížností to není klasický balet, jako například Labutí jezero, ale něco jiného. Obě roviny byly sice složité, ale ta taneční vzhledem k požadavkům na herecký projev byla pro mě jednodušší.
A co pro vás tehdy znamenala užší nominace na Cenu Thálie?
Upřímně to bylo velké překvapení. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych mohla být za roli v Želarech nominovaná. Když mi to tehdy pan šéf Jan Fousek oznámil, byla jsem v šoku. A docházelo mi to spoustu měsíců. Nakonec to na mě dolehlo, když jsme byli v Národním divadle a já byla součástí tak slavnostního večera.
Jak vám v profesní přípravě pomohla brněnská konzervatoř?
Taneční konzervatoř mi dala dobrý základ, ale cítím, že se stále musím rozvíjet, i když z onoho základu soustavně čerpám. Ve škole jsme s tancem rostli a hodně se naučili, v profesionálním souboru jsou nároky samozřejmě ještě vyšší a já se chci zdokonalovat.
Baletu se věnujete od dětství a nevidím žádnou odbočku a pochybnost, že by to mohlo být jinak.
Jako malá jsem ani nepřemýšlela o tom, že bych v budoucnu byla baletkou. Na balet mě přihlásila babička, v podstatě jsem následovala starší sestru, která s ním začala přede mnou. A balet mě začal bavit! Pokračovala jsem tedy dál, a nakonec jsem se rozhodla přihlásit na taneční konzervatoř do Brna.
Ovlivnil vás jako řadu dětí i Louskáček? Kolikrát jste jej jako holčička viděla?
Hodněkrát! Asi bych to ani nemohla spočítat, s nadsázkou snad milionkrát, naživo i na videu. Jeho hudba je pro mě kouzelná. Tuto sezonu jsem tančila v Louskáčkovi Kláru. Měla jsem několikrát během představení husí kůži, když jsem tančila. Jak říkám, za mě je na něm nejpoutavější rozhodně Čajkovského hudba, a i teď mám slzy v očích, když to říkám, protože je úplně nádherná.
Když se vrátíme k brněnské konzervatoři, kteří pedagogové pro vás měli velký význam? Co vám předali? Jak na tu dobu vůbec vzpomínáte?
Předně bych zmínila paní Hanu Litterovou, kterou jsem měla na jevištní praxi. A s ní jsem i poté pracovala na inscenaci Želary. Jako pedagožka mi hodně pomohla právě i po herecké stránce už na škole, a tím mě připravila pro divadlo. Na konzervatoř vzpomínám hezky. Zažila jsem na ní dobrá léta, hodně jsme se s kamarádkami bavily. A takový highlight, co mám a co vždycky budu mít, tím byl poslední – závěrečný absolventský koncert. Na ten budu krásně vzpomínat napořád.
Jaký je váš nejoblíbenější a nejméně oblíbený prvek nebo kombinace z techniky klasického tance?
Myslím si, že nemám vyloženě neoblíbený prvek. Ale asi mám v menší oblibě velké skoky. Ovšem také záleží na dni, někdy je mám ráda, někdy zas ne. Ale co mě i na tom baví je, že když mám den, kdy mi něco nejde, ráda se na to chci hned následující den zaměřit a zjistit správnou cestu, aby se mi provedení dařilo. Pokud jde o oblíbené, mám od každého něco, od tyče i z volnosti a vlastně i u skoků. Konkrétně mám ráda plié, protože je to první cvik u tyče, kdy cítím, jak se tělo probouzí a začíná zahřívat. Na volnosti musím říct, že mám ráda adagio. Možná by hodně lidí řeklo, že ho nemá vůbec rádo, ale já ano. Je to takové volnější, svobodnější, a současně je hodně o kontrole těla.
Co vás k baletu poutá a co vás na něm naplňuje?
Z poloviny svoboda a upřímně i disciplína a touha naplnit zadání nebo představy choreografa. Také mě naplňuje předat příběh divákům a vtáhnout je do daného děje.
Toužila jste vrátit se po absolutoriu do Olomouce?
Tak napůl, jelikož tu mám rodinu, ale chtěla jsem vyzkoušet i jiná divadla, jak v České republice, tak i v zahraničí. Nakonec jsem šla na konkurz do olomouckého divadla, kde mě také přijali.
Pojďme k letošní sezoně, kdy jste se setkala s Ptákem Ohnivákem/Svěcením jara od George Williamsona. Tančíte v Ptáku Ohnivákovi titulní roli. V čem byl pro vás Williamsonův choreografický slovník nový a jiný než dosavadní repertoár?
Je velmi zajímavý! Opět jsem se setkala s novou výzvou, něčím úplně jiným, než jsme dosud v divadle v Olomouci dělali. Byla to spousta práce, protože to není klasický balet, ani moderna, spíš neoklasický styl, náročný na techniku, ale pracuje s neobvyklými, překvapivými tvary. Přiznávám, že jsem hledala, jak pracovat s tělem a být na špičkách, choreografie ale zároveň není o klasických pózách. Bylo to pro mě velmi poučné, hodně jsem toho o sobě zjistila a naučila se.
Čemu jste během zkoušení musela věnovat nejvíce pozornosti?
Chtěla jsem dobře a autenticky ztvárnit zvíře – ptáka, ale dlouho jsem cítila, že je to nesnadný úkol. Přemýšlela jsem o té roli, jak vlastně i George Williamson chtěl, aby byl pták jako zvláštní bytost ztvárněn. Doufám, že se mi to povedlo, protože cesta k němu byla opravdu dlouhá a pohybově náročná. A tím těžká myslím ve všem – ve výrazu, v pozicích a v celkovém tělesném pojetí, od práce nohou až po detailní pohyb rukou.
Jak vnímáte poselství tohoto díla a jak cítíte sebe jako postavu? Kdo je Pták Ohnivák pro vás osobně?
Pták Ohnivák je pro mě taková matka Příroda. Mocná energie. Přijde mi, že Pták Ohnivák jako postava ovládá i chování přírody kolem. Určitě má v sobě něco člověčího, ale nejsilnější je pro mě jeho vztah k přírodě.
Co si po zkušenosti s Ptákem Ohnivákem nesete dál?
Určitě je to práce s partnerem a jak už jsem předtím zmínila, zjistila jsem, jak více pracovat se svým tělem a jeho celkovým výrazem.
Nyní jsou v plném proudu přípravy baletu Romeo a Julie, jehož choreografem je šéf souboru Jan Fousek. Jak se vám na roli pracuje a jak se těšíte na premiéru?
Není to lehké, ale zkoušení si velice užívám. Pracujeme ale nejen pod vedením Jana Fouska, ale také našich baletních mistrů. Nyní k nám na zkoušky jezdí také Zdeněk Prokeš. Máme tím více názorů – více pohledů.
Jak se s Julií seznamujete a co díky ní v sobě objevujete?
Hledám v ní dívku, která v sobě probouzí city k druhému člověku. A mám pocit, že díky ní nacházím něžnost. Po taneční stránce jde opět o výzvu, svým způsobem zas komplexní, kdy se Julii podřizuje celé tělo. Jsme ala relativně na začátku procesu, takže mám ještě čas na zdokonalování se v práci s partnerem, s emocemi i sama se sebou.
Na zářijovém gala jste tančila ukázku – balkonové pas de deux. Je vidět, že choreografie je technicky náročná neoklasika. Jak se vám daří odpoutat od techniky a soustředit se na emoce, hledat charakter postavy?
Naši baletní mistři nám stále opakují, že nejprve máme cítit a tančit, než hned myslet na techniku. S tou nám ostatně pomáhají. Proto je nyní pro mě lepší si říkat, že jsem Julií nebo že se vciťuji do Julie, než abych hned šla po dokonalé taneční technice.
Díváte se na jiné baletní verze, nebo se necháváte vést plně choreografem a intuicí?
Ano, podvědomě se jistě inspiruji. Ale máme jinou choreografii, tak se určitě nedá říct, že bych některou Julii kopírovala. Zároveň každá tanečnice, která ji ztvárňuje, do výkonu dává kus sebe, což napodobit nelze. Nemohu tak říct ani konkrétní jméno, že bych měla vzor, protože každá Julie má něco svého a zajímavého. Ale například jsem vnímala, že Julie může navodit pocit nekonečného procítěného pohybu. Když se na balety dívám, vnímám, jako by tanečnice nemyslely na pozice, ale plynou přirozeně s hudbou a se vším děním okolo.
S kterým z partnerů se vám nejlépe tančí? A jaký by ideální taneční partner měl být?
Nyní zkouším Julii s Ivánem Sánchezem Fernándezem, takže je to z podstaty rolí Julie a Romea nyní právě Iván. Taneční partner by měl rozhodně být oporou a mezi oběma by měla panovat důvěra.
V jednom z rozhovorů mluvil Sergio Méndez Romero o tom, jak je pro něj významná práce s baletními mistry a choreografy, kteří dělají pro tanečníky víc, než že jen přinesou choreografii, ale proberou i souvislosti vzniku inscenací, historii baletu atd. Co je podnětné pro vás?
Musím říct, že baletní mistři nám opravdu moc pomáhají. A jak právě říkal Sergio, mají zájem na tom, aby nás seznamovali nejen s kroky a konkrétním stylovým pojetím inscenace, ale i s její historií. Musím říct, že na každé zkoušce nám řeknou něco zajímavého. Týká se to nejen historie, ale někdy zmiňují i citáty nebo celé pasáže, co třeba řekl Rudolf Nurejev. Vnímám to jako hodně inspirativní.
Co kromě technických dovedností získáváte od osobností, jako jsou právě baletní mistři Fabien Roques a Frédéric Jahn?
Jejich zkoušky mi prospívají nejen jako tanečnici v technickém růstu, ale pomáhají mi hodně jako interpretce, když hledám polohu, jak postavu hrát. Mám si například představovat i to, jak se chovám v normálním životě, a tak i tančit. Pokaždé, když jdu na zkoušku, připomínám si právě to – že tak, jak se chovám v normálním životě, musím i tančit.
Olomoučtí baletní mistři pochází shodou okolností všichni z linie pařížské Opery, tedy francouzské školy, která si zachovává dodnes svůj charakter. Vnímala jste, když jste sem nastoupila, že jsou v jejich přístupu k tanci rozdíly? Ať už v celkovém stylu, dynamice, v důrazu na něco jiného, než co se učí podle kánonu Vaganova/Tarasov, který je zažitý na našich školách?
Přijde mi, že se zaměřují na jevištní přítomnost, která je svým způsobem spjatá s „normálností“, s každodenním životem. Řekla bych, že upínají pozornost k celkovému pohybu, výrazu a k ději, než na dobře vypadající pozice, tedy na vytočení nebo výšku nohy. Říkají, že pro ně a diváka je důležitější pohyb sám a vyprávění děje pohybem, čili určitá plynulost nebo návaznost. Soustředí se na to, jak se k sobě chovají postavy, co která z nich vyzařuje, než třeba právě na dokonalé vytočení nohou. Divák primárně přichází za prožitkem, emocemi, příběhem… Samozřejmě, že perfektní technika je důležitá, ale běžný divák rozhodně nezkoumá centimetry nebo úhly. A zvládnutá technika by tak jako tak měla být základem.
Když tančíte na jevišti, máte v pohotovosti svého vnitřního kontrolora?
Neřekla bych, snažím si to užít. To, co jsem nazkoušela na sále, chci na jevišti ještě více zdokonalit a předat divákům ze sebe to nejlepší.
Jak k sobě přistupujete, abyste mohla žít ten svůj taneční život? Co vás motivuje, co vás udržuje?
Snažím se propojit svůj normální život s tancem, nechci je nijak od sebe oddělovat. A co mě motivuje? Řekla bych, že jednoznačně rodina. Ta mě hodně podporuje a vždycky podporovala. Od začátku až dodnes.
S kým byste si chtěla zatančit? A se kterým choreografem – choreografkou byste si přála spolupracovat?
Kdyby to mohl být úplně kdokoliv, v partneřině bych si přála tančit s Rudolfem Nurejevem… A ráda bych si vyzkoušela choreografii Jiřího Kyliána, projít si celým procesem zkoušení pod jeho vedením by mě hodně zajímalo.
Jakou další profesi byste si pro sebe představila, kdybyste musela?
Určitě bych zůstala u divadla a navrhovala bych kostýmy. To by mě hodně bavilo. Chtěla jsem jít i studovat kostýmní návrhářství na školu, ale pak jsem si říkala, že by to bylo náročné, skloubit další studium s prací v souboru. Zůstala jsem a naplno zůstávám u tance.
