Mařatkovy Báchorky v české premiéře: Souboj, či splynutí prehistorického s moderním?

Inzerce lákala na večer nazvaný Dumky a báchorky. Jako první však přišly na řadu ony „báchorky“. Ještě před nimi zazněly dvě jiné skladby Kryštofa Mařatky, totiž „Vzlet“ a „Labyrint“. Všechny tři jsme slyšeli v české premiéře.

Vzlet pro klarinet sólo je sedmiminutové dílo věnované skladatelovu synovi Yanu Mařatkovi k jeho začínající kariéře muzikanta. Slovo „vzlet“ lze tedy chápat ve smyslu startu, rozjezdu, počátku letu hudebním světem, dle slov autora se však vztahuje též k hudebnímu uchopení. Skladba opisuje jeden táhlý oblouk a jejím principem je (zejména) trend stále stoupající intonace a komplikujícího se rytmu. Jedná se o velmi intimní kus, a tak zamrzela nedůslednost pořadatelů, když pianissimové pasáže rušil šum reproduktorů nevypnutých po autorově úvodním slově. Klarinetista Jan Mach podal perfektní výkon (pokud můžeme soudit neznajíce partituru); snad nejvíce mě zaujal hned první tón, nasazený s maximální měkkostí a krásně kulatý. Celkově interpretace působila velmi usazeně a dozrále.

Komorní koncert pokračoval skladbou Labyrint pro violu sólo. Violového partu se ujala Jitka Hosprová a společně s ní sál v úvodní minutě skladby trnul, jak dopadne její notový stojánek. Během prvních tónů totiž začal klesat a v sále nervózně zašumělo. Naštěstí nesjel natolik, aby nebylo možné z not hrát, a Jitka Hosprová zaslouží uznání, že se věcí nenechala rozhodit, naopak suverénní interpretací jako by chtěla přehlušit obavy publika. Virtuosní skladba, kterou Mařatka napsal na objednávku Mezinárodní violové soutěže Maxe Rostala v Berlíně (2000), disponuje množstvím záludných postupů, například nezvyklé dvojhlasy v septimách či sekundách nebo melodie tvořená flažolety. Hosprová se s dílem popasovala statečně, avšak ve srovnání s předchozím číslem snad mírně zaostávala, zejména intonaci některých melodických postupů chyběla potřebná špička.

Báchorky pro violu, klarinet, klavír a soubor českých lidových nástrojů je dílo, za něž autor v roce 2018 získal cenu Classic Prague Award; přesto dnes bylo uvedeno v české premiéře. Jedná se pocitově o jakési pásmo, na jehož ploše se vystřídá cirka deset různých historických nástrojů s nepovědomými názvy (bezovák, kamzičí roh, hadrářská píšťalka, pastýřská trouba, koncovka). Autor usedl za klavír, aby společně s kolegy, kteří již vystoupili, předvedl v plné kráse svou muzikalitu. Zvlášť nápadná byla tehdy, když jednou rukou držel a rozezníval nástroj „nosová flétna“ (na který se skutečně hraje nosem), zatímco druhou rukou hrál na klavír. Nástroje poměrně často střídal, místy dirigoval, v jednu chvíli „preparoval“, tedy „připravoval“ klavír (položil do jeho strun předměty, které jeho zvuk změnily na melodizované drnčení), otáčel si noty (co měl na dvou různých místech), a ještě se věnoval náležité interpretaci. Všechno toto zvládnout v reálném čase… Klobouk dolů! Autor při slově před touto skladbou zmínil hlavní věc: „V nedokonalosti nástrojů tkví právě jejich kouzlo.“ Zároveň zmínil druhé podstatné: logicky propojit nedokonalost starých nástrojů se sofistikovaností nových. To se jistě podařilo. Netradiční barvy a konstantně lehce vychýlená intonace nástrojů ze skladatelovy sbírky spolehlivě udržely pozornost po celých patnáct minut. V průběhu poslechu jsem si kladl otázku: Působí ta hudba spíše moderním, či prehistorickým dojmem? Využité nástroje hudbu silně tlačí kamsi do minulosti, Mařatkova hudební řeč však vykazuje množství pokročilých nástrojových technik, překvapivou originalitu, komplikovanost (nedá se mluvit o ritualistickém, mantrickém pocitu z děl), což nás zase „hází“ zpátky do přítomnosti. Zde se hodí Mařatkův výrok z přebírání ceny za dílo: „Není hudba minulá, současná a budoucí, ale hudba jediná, snad univerzální.“ Báchorky se dobře hodí do určitého hudebnědějinného bezčasí.

Po pauze přišly na řadu ještě zmíněné „dumky“: Klavírní trio č. 4 e moll „Dumky“ op. 90. Jde o jednu z nejhranějších Dvořákových komorních skladeb a vzhledem k současné situaci je zajímavá věta z materiálu ke koncertu: „Dumka je zdrobnělinou ukrajinského slova ‚duma‘ (tedy myšlenka, představa, uvažování, přemítání) …“ Repertoár koncertu byl vybrán dlouho před ruskou invazí na Ukrajinu – pojítko se současným děním bylo zvýrazněno možností obecenstva finančně přispět zasaženým oblastem prostřednictvím organizace Člověk v tísni.

Dvořákův opus zaranžovaný Mařatkou pro dnešní obsazení (v originále hraje místo violy violoncello a místo klarinetu hrají housle) nám přinesl vskutku „zadumanou“ hudební atmosféru. Hráči na sebe dobře reagovali a provedení nemělo výraznější problém, v návaznosti na výše zmíněné však musím opět zmínit několik slov ke hře paní violistky. Přetrvával problém intonace – těžko říci, zda šlo o problém způsobu hry či pouze o podladění nástroje, ale (zvláště v místech souhry s klarinetem a bez klavíru) se dostávaly na povrch nepříjemné falše. Hra pod tónem byla konstantním problémem a bylo škoda, jak interpretaci škodila. Dále: skladba navozuje skutečně temné, melancholické dojmy, emoce – při poslechu evokuje věci spjaté s nocí či večerem – a úskalí tkví v tom, že interpret se charakterem hudby snadno nechá unést. Do určité míry se toto stalo – hráči v průběhu díla povolili v interpretačním napětí a uvolnili se do pohodlné hráčské polohy, která tolik nemluví. Možná šlo zčásti i o zvolený prostor – kostel sv. Šimona a Judy hostí obvykle více než pouze komorní obsazení tří muzikantů a sál nebylo možné plně naplnit zvukem, což možná přispělo k divákovu vadnutí (tlumenost zvuku přispěla ke ztrácení pozornosti). Přese všechno však koncert hodnotím kladně: přinesl staré i nové, jednoduché i pokročilé, hudbu i slovo; potěšil i poučil. To vše v dobře scelené formě.

Dumky a báchorky
1. března 2022, 19:30 hodin
Kostel sv. Šimona a Judy, Praha

Program:
Kryštof Mařatka: Vzlet pro klarinet sólo
Kryštof Mařatka: Labyrint pro violu sólo
Kryštof Mařatka: Báchorky pro violu, klarinet, klavír a soubor českých lidových nástrojů
Antonín Dvořák: Klavírní trio č. 4 „Dumky“ op. 90 (arr. Kryštof Mařatka)

Účinkující
Jitka Hosprová – viola
Jan Mach – klarinet
Kryštof Mařatka – klavír, lidové nástroje