Marcel Marceau 100: světově proslulý mim, klaun Bip i válečný hrdina

Génius mimiky, gesta a pohybu byl více jak půl století věrný svému oboru. Generace následovníků mu vděčí za rozvoj a popularizaci pantomimy. Jeho křehký klaun Bip, lyrický i komický, romantický hrdina s červenou květinou na klobouku oslovil celý svět. A od konce padesátých let se také začal psát příběh dlouholetého přátelství mezi Marcelem Marceau a Ladislavem Fialkou. Vzájemně vstřícné česko-francouzské vztahy upevňovaly mnohá hostování významného mima u nás až do roku 2003, kdy v Praze vystoupil naposledy.
Marcel Marceau v roce 1968 na vystoupení v Ohiu (foto Ken Steinhoff)

„K tomu, aby člověk vyjádřil, co má na srdci, nejsou slova potřeba.“

Hrdina
Jedna z nejvýraznějších osobností pantomimy 20. století, která celosvětově ovlivnila novodobý vývoj oboru, se narodila 22. března roku 1923 ve Štrasburku pod rodným jménem Marcel Mangel. Původ jeho rodiny sahá k východoevropským židovským kořenům. Od raného dětství propadl kouzlu Charlie Chaplina. Po studiích na Lyceu Foustel-De-Coulanges odešel studovat do Limoges uměleckoprůmyslovou školu, obor malířství porcelánu. Marcel prohluboval svůj zájem o divadlo, hudbu i výtvarné umění, docházel také na konzervatoř na umělecký přednes. V jeho sedmnácti letech napadli nacisté Francii. Ochrannou ruku z důvodu původu nad ním podržel jeho bratranec Georges Loinger, jenž vizionářsky předeslal, že Marcel musí přežít, neboť po válce sehraje důležitou roli v divadle. Mladý muž spolu se svým bratrem Alainem se aktivně zapojil do odboje. V tomto období oba bratři přijali jméno francouzského revolučního generála Marceaua, aby před Němci utajili svou příslušnost. Marcel například falšoval dokumenty, především se však podílel na záchraně židovských dětí před koncentračním táborem jejich převodem do Švýcarska. Během nebezpečných nočních pochodů povzbuzoval i utěšoval děti právě svým mimickým talentem. V roce 1944 se Marcel Marceau uchýlil do Paříže a na základě zkoušky byl přijat do herecké školy Charlese Dullina, kde osobně poznal i Étienna Decrouxe. Po osvobození Paříže vstoupil do armády a připojil se k její herecké skupině Rideau du feu (Ohnivá opona). Traduje se, že o legendárním francouzském mimovi, jenž pantomimou přelstil i německé hlídky, se posléze dověděl dokonce generál Patton. A pro několik tisíc amerických vojáků po osvobození Francie pak hrál Marcel Marceau své první největší mimické koncerty. Vystupoval i k uctění památky svého otce, jehož jako miliony dalších nacisté deportovali a zabili v Osvětimi.

Zrození klauna Bipa
Po válce Marcel Marceau znovu začal navštěvovat herecké kurzy a hrál ve skupině Charlese Dullina v divadle Sarah-Bernhardt v představení Volpone a Život je sen. Vznikaly i jeho první poválečné etudy, jako byl Povaleč, Vrah, Japonská pantomima aj. Některé z etud (např. Prsten, Povaleč) a v nich viditelně uplatňované techniky jako zeď, chůze na místě či proti větru, po schodech a jiná stylová cvičení se spolu vybranými mimodramaty postupně dočkaly zfilmování (a mnohých ocenění), což jak se později ukázalo, výrazně ovlivnilo i československou pantomimu. Jedním z jeho největších tehdejších úspěchů byla nabídka od J.-L. Barraulta účinkovat v roli Harlekýna v pantomimě Baptiste, která byla divadelním zpracováním proslulého filmu Děti ráje autorů Marcela Carné a Jacquese Préverta.

V období založení svého divadla Théâtre de la Poche na Boulevardu Montparnasse roku 1947 poprvé spatřila světlo světa jeho postava klaun Bip. Jméno sám tvůrce odvodil od hrdiny románu Charlese Dickense Velká naděje záměnou prvního písmene. Bip prostupoval do etud jako například Bip a dívka z ulice, Bip prodejce porcelánu, Lepidlo, Hráč v kostky nebo Jarmark ad. Za svůj život vytvořil Marceau pro Bipa více jak čtyři desítky pantomim. Za inscenační počin nazvaný Zemřel jsem před svítáním (Mort avant l´Aube) získal v soutěži mladých divadelních souborů Deburauovu cenu. Ta naznačila nadcházející éru mnoha významných akademických hodností a prestižních ocenění. Již v roce 1954 byl jmenován čestným členem berlínské Akademie múzických umění, o rok později získal od americké televize cenu Oscar (podruhé ještě roku 1968), z dalších nejcennějších byl v roce 1970 Marceauovi francouzskou vládou udělen titul Rytíře čestné legie za zásluhy o kulturu a roku 1991 se stal členem francouzské Académie de Beaux Arts, pražská HAMU mu v roce 2003 udělila Zlatou medaili.

Marcel Marceau v roce 1968 na vystoupení v Ohiu (foto Ken Steinhoff)

Na přelomu 40. a 50. let poprvé mim Marceau vyjel na festivaly do Rakouska, Německa a na hostování navazovala úspěšná turné do dalších evropských i zaoceánských zemí. Svou inscenační činnost obohatil mimodramaty, např. na motivy Gogolovy povídky adaptoval Plášť (1951) s hudbou Edgara Bischoffa a kostýmy, scénou podle návrhu Jacquese Noëla, následoval Pierrot z Montmartru (1952) a Večer v divadle Funambules (1953). V roce 1955 se se svým dlouholetým spolupracovníkem Pierrem Verrym vydal do Spojených států a Japonska, a dokonce jako první evropský mim vystupoval v Číně. Pokračoval v cestách v severní Africe a Latinské Americe, do mnoha zemí světa se opakovaně vracel.

Forma jeho vystoupení se postupem času ustálila na dvě části, v první se Marceau zaměřil na stylová cvičení a etudy s klaunem Bipem a ve druhé dal prostor mimodramatům. Ve spolupráci s hudebním skladatelem Josephem Kosmou a scénografem Jacquesem Noëlem například v roce 1959 uvedl s divadelním souborem premiéru Paříž, která se směje, Paříž, která pláče. Inscenaci uváděli půl roku v pařížském Théâtre de l´Ambigu. V 60. letech absolvoval turné po Indii, Jihoafrické republice, Austrálii, Novém Zélandu. V roce 1964 znovu sestavil soubor pantomimy a nazkoušel s ním mimodrama Don Juan, ale opět musel být z nedostatku financí rozpuštěn a Marceau vyrazil do světa. Zatímco mistrova sólová dráha mu přinášela obrovské možnosti, vedle mnohaměsíčních turné kolem dokola zeměkoule i umělecká hostování a spolupráce na zahraničních scénách, domácí soubor se z finančních důvodů nedařilo dlouhodobě udržet. Až v roce 1993, kdy získal státní subvenci, založil z absolventů své školy skupinu La Nouvelle Compagnie de Mimodrame Marcel Marceau.

Marcel Marceau v Teatro Nacional Cervantes kolem roku 1964 (foto Alejandro Lunadei, wikimedia commons)

Během svých nesčetných cest po celém světě vedl semináře pantomimy. Svou první soukromou školu l´École Internationale de Mime Marcel Marceau otevřel v Paříži v roce 1969 za mecenášské podpory. Ale až roku 1978 se podařilo vybudovat školu Marcela Marceaua (l´École Internationale de Mimodrame de Paris Marcel Marceau) financovanou pařížskou radnicí z rozhodnutí tehdejšího starosty Jacquese Chiraca. A jediným českým diplomovaným absolventem jeho pařížské školy je mim a herec Martin Sochor.

Přátelství
Představitele imaginární pantomimy ze západní Evropy brzy vřele přijal i socialistický blok. Přispělo k tomu jeho vystoupení na světovém festivalu mládeže v Moskvě v roce 1955. Fotoreportáže a nadšené ohlasy zveřejněné v tamějším tisku spolu s dostupnými filmy uváděnými v kinech v letech 1954–1957 s klaunem Bipem dopomohly, aby se Marcel Marceau stal uznávaným pojmem i za železnou oponou. Mnohé umělce z východu nadchl, inspiroval a povzbudil. Ladislav Fialka spolu s Jiřím Kaftanem na své první návštěvě Paříže v roce 1956 v rámci hostování inscenace Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou v režii Alfréda Radoka na festivalu Divadlo národů v Paříži soukromě navštívili představení Marcela Marceaua v Théâtre de l’Ambigu – Comique. A dokonce neváhali mistra oslovit. Mladí studenti pražské taneční konzervatoře tehdy neskrývali své upřímné nadšení pro obor a mistr je přijal. A byl to pak právě Fialka, který výrazně během druhé poloviny 20. století přispěl k šíření francouzského odkazu pantomimy u nás.

Marcel Marceau v roce 1964 v civilu (foto Jack de Nijs for Anefo, licence wikimedia commons)

K dalšímu společnému setkání došlo až v roce 1962 na Mezinárodním festivalu pantomimy v Berlíně, kde již Pantomima Na zábradlí hostovala a Marceau byl členem poroty. Účast na německé soutěžní přehlídce přinesla Fialkovu souboru mnohá pozvání, a hlavně také impulz k založení obdobného festivalu v Československu. Fialka pozval Marcela Marceaua do Československa v létě roku 1967. Přijel v červnu a jednalo se o vůbec první Marceauovu návštěvu Prahy a Brna. A v roce 1969 již Marceau přijal pozvání k účasti na prvním ročníku Mezinárodního festivalu pantomimy v Československu a stal se jeho čestným prezidentem. Opět vystoupil před vyprodaným Divadlem Čs. Armády v Praze (dnešní Vinohradské divadlo) a posléze v Kolíně slavnostně odhalil bustu Jeana G. Deburaua. Spolu s L. Fialkou otevřeli expozici pantomimy v tamějším Městském muzeu, výstava však v důsledku restitucí objektu v roce 1989 zanikla. Mezinárodní festival pantomimy se konal i podruhé, a současně naposledy v říjnu roku 1971. Marceau přijal čestné předsednictví, ale nevystupoval.

Do Československa se vracel často soukromě, aby se setkával s Ladislavem Fialkou. Na konci 70. a v průběhu 80. let se Ladislav Fialka a Marcel Marceaua potkávali i v Paříži u příprav pro natáčení filmu Mim Story, který nakonec vznikl v koprodukci Slovenské Koliby aZápadoněmecké televize v roce 1988. Marcel Marceau znovu svou přítomností a uměním oživil naše jeviště roku 1989, a to v divadle v Mariánských Lázních a v Kongresovém sále v Praze. V roce 1991 však hluboké přátelství obou osobností ukončila náhlá smrt Ladislava Fialky. Marcel Marceau naposledy navštívil Prahu v roce 2003, kdy spolu s Martinem Sochorem a dalšími asistenty vedl na pražské HAMU seminář. Dne 8. 12. se ještě postavil na jeviště Kongresového centra, aby české publikum provedl průřezem své tvorby jak on sám, tak se svými studenty a spolupracovníky.

Marcel Marceau, geniální umělec a charismatická osobnost, významně přispěl k poválečné renesanci pantomimy. Obohatil ji o svého poetického Bipa a také stvrdil, že základem dobrého řemesla je precizní technika, v níž i detaily jako jednotlivé záchvěvy mimiky hrály podstatnou roli. Rozšířil obor o průpravný systém, jenž se spolu s principy jeho předchůdců stal základem pro výuku mimů po celém světě. Svým umění uchvacoval a hlavně dokázal, že umění pantomimy je v hierarchii dorozumívání zcela univerzálním jazykem.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


5 9 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments