Seznamte se: Lenka Šťastná

Opera PLUS představuje současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře. Tentokrát je to Lenka Šťastná z pěvecké třídy profesorky Moniky Brychtové.

Kdy jste se narodila a odkud pocházíte?
Narodila jsem se v roce 1998 v Liberci.

Má vaše rodina nějaký vztah k hudbě?
Moji rodiče i moji dva bratři v dětství chodili do ZUŠ, buď na hudební nástroje nebo do dětského sboru. Nikdo z nich však pravděpodobně v “muzicírování” nenašel příliš velké zalíbení. Občas jsme samozřejmě zašli do divadla nebo na koncert. Když ale pominu zpíváni v autě anebo bubnování na hrnce s mým tatínkem, aktivně se u nás hudba nikdy neprovozovala. Přesto ale věřím, že mi moji rodiče dali pro můj obor skvělý základ. Dali mi svobodu, abych mohla dělat co mě baví, a podporovali mě na všech vystoupeních už od dětství. A to pro mě bylo vždy nejdůležitější. Mít kolem sebe okruh milujících nejbližších je zásadní v jakémkoliv oboru. Klasická hudba se u nás doma moc neposlouchala, moji rodiče se rozhodli pro rockovější hudbu, kterou poslouchali od mládí. Ale díky času strávenému na nejrůznějších koncertech a pěveckých vystoupeních se z nich každým rokem stávají ostřílenější posluchači. A těžké začátky, kdy mě museli doma poslouchat, jak zpívám nebo se pokouším na cokoliv hrát, mi už jistě odpustili.

Jak jste se začala hudebně rozvíjet?
Když jsem byla na zápisu do první třídy, zjistili jsme, že moje budoucí základní škola je zároveň i ZUŠ. Rodiče si mohli zvolit, jestli bude dítě chodit do hudební třídy s bohatší výukou hudební výchovy a hrou na hudební nástroj. Po krátké zkoušce se ukázalo, že bych mohla být adeptem a moji rodiče nebyli proti. A tak jsem se „náhodou“ začala věnovat hudbě. Jelikož jsem měla kolem sebe jen děti, které na něco hrály a zpívaly ve sboru, brala jsem hudbu jako samozřejmou součást života. Hrála jsem na flétnu, později na trubku a devět let zpívala ve sboru. Asi ve třinácti letech jsem pak na jiné ZUŠ začala chodit i na hodiny sólového zpěvu. A přiznám se, že to bylo hlavně na popud mé maminky.

Proč jste si nakonec vybrala pěvecký obor?
Nemůžu říct nic jiného, než že mě zpěv prostě baví. Když jsem překonala ostych při poslouchání vlastního hlasu, zjistila jsem, jak mocný zpěv může být a jak moc vás může naplňovat. Leckdy i bez ohledu na to, zda ho ocení i vaše okolí. A když jsem se dostala přes základy a začala svůj hlas lépe ovládat, našla jsem v něm něco, co mě naplňuje dodnes.

Vzpomněla byste si na své první veřejné vystoupení?
Matně si pamatuji své první sólové vystoupení na pěvecké soutěži. Vím, že jsem měla obrovské problémy s trémou a v podstatě celou dobu jsem se nedívala na diváky, ale do stropu. Jistě na mě nebyl moc hezký pohled. V té době jsem vlastně nechápala, proč se vůbec snažím zpívat. To jsem pochopila až o pár let později.

Jak vás ovlivnili vaši učitelé?
V dětství mě dost ovlivnila paní sbormistryně Alena Sobotková. Domnívám se, že předávat pěveckou techniku dětskému sboru může být leckdy složité a jí se to, myslím, dařilo. Zároveň teď v dospělosti chápu, jak všestrannou muzikantkou je a kolik energie svým svěřencům předává.

Když jsem se začala věnovat sólovému zpěvu, měla jsem velké štěstí, že jsem se dostala do třídy k paní Ireně Kurfiřtové, která mě naučila, jak s hlasem pracovat a dala mi výborný základ pro další rozvoj. Zároveň také její vřelý přístup byl jedním z důvodů, proč mě zpívání začalo tolik bavit. Práce s ní byla velmi tvůrčí. Když jsem se s její pomocí dostala na konzervatoř, dala mi i mnoho dobrých rad do budoucna. Ty mi pomohly hladce zvládnout změnu pedagoga, což podle mě může být občas pro mladé zpěváky a zpěvačky složité období.

Na konzervatoři jsem nastoupila do třídy paní profesorky Moniky Brychtové. Opět si myslím, že jsem měla velké štěstí. Mohla jsem s ní navázat na volnou a přirozenou práci s hlasem a objevit jeho další možnosti, o kterých jsem neměla ani tušení. A přestože spolupracujeme už šestým rokem, stále mi předává nové znalosti.

Musím tedy říct, že jsem na své dosavadní pěvecké cestě potkala výborné pedagožky a jsem za to velmi vděčná.

Jakých soutěží jste se zúčastnila a které pro vás měly zásadní přínos?
Když jsem se učila zpívat v ZUŠ, byla jsem velmi „soutěžní typ“. Bavilo mě potkávat se s ostatními zpěváky a dost často to byly příjemně strávené dny. Když jsem přišla na konzervatoř zjistila jsem, že soutěže pro budoucí profesionály jsou trošku něco jiného. Občas mezi účastníky vzniká určitá rivalita, která mě osobně není příliš příjemná. Celkové nároky na pěvce jsou větší a tím pádem soutěže bývají i psychicky náročné. Když už se člověk na nějakou soutěž vydá, musí být připraven po všech stránkách. Myslím si, že doby, kdy šlo jen o krásný zpěv, už minuly.

Jedna z posledních soutěží, kterých jsem se zúčastnila, byla Mezinárodní soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech. A přestože jsem se neumístila, jsem ráda, že jsem se mohla zúčastnit soutěže v juniorské kategorii. Mohla jsem si vyzkoušet atmosféru velké pěvecké soutěže a nahlédnout do jejího prostředí i zákulisí. Soutěžním typem už nejsem, ale jsem ráda, že jsem mohla slyšet krásné výkony ostatních zpěváků a zpěvaček.

Jaký je váš největší úspěch?
Takovou otázku jsem si asi nikdy nepoložila. Mým velkým úspěchem bylo rozhodnutí v životě zpívat a také následné přijetí na konzervatoř. To mi otevřelo dveře do skupiny lidí, která má podobné sny a touhy jako já. To pro mě bylo v mém dosavadním životě hodně zásadní. Od té doby jsem konfrontovaná s úspěchem i neúspěchem a všechno je součást mého vývoje. Nemohu tedy vybrat jen jeden největší úspěch. I maličkosti mají svou váhu.