Marek Štryncl: Bacha a Stravinského nemůžeme hrát stejně

Na začátek se nemůžu nezeptat: Právě jste ve Valticích, kterým se nedávné tornádo snad vyhnulo, nevyhnuly se jim ale obří kroupy. Jak na vás místo působí? Pozná člověk, že se tu něco před nedávnem stalo? Jaká je ve městě atmosféra?
Bavili jsme se se starousedlíky a vyprávěli, jak seděli na svých verandách a začaly padat kroupy, které se postupně zvětšovaly z velikosti pětikoruny až do velikosti tenisových míčků. Všechna auta venku to rozsekalo, včetně skel, a samozřejmě po ulicích nastal velký nepořádek. Ale musím říct, že než jsem sem do Valtic přijel, krásně tu uklidili a ničeho zvláštního jsem si vlastně nevšiml. Dokonce i poškozené střechy domů už jsou většinou opraveny. Jeden známý vyprávěl, že měl sice auto ve stodole, ale kroupy, jak byly těžké, poničily střechu natolik, že střešní tašky začaly padat dovnitř stodoly na schované auto. Takže auto to odneslo stejně.

Jste uměleckým ředitelem valtické letní Školy staré hudby, která probíhá od 3. do 11. července. Báli jste se chvíli, zda se událost bude moct uskutečnit v návaznosti na živel, který zpustošil Břeclavsko a Hodonínsko?
Měl jsem spíš jaksi opačný problém. Koukal jsem se, že tornádo bylo tam a tam, ve Valticích nic, dobré, v pořádku, nic se neděje a najednou mi přišel mail produkční souboru, co ve Valticích v pondělí vystoupil, že ‚ve Valticích je to jistě naprosto šílené‘ a že chápe, že koncert nebude. Tak jsme odpovídali, že ne, nikdo neříkal, že koncert nebude, všechno se normálně uskuteční. Jak říkám, tady ve Valticích nebylo epicentrum tornáda – nic jsme rušit nemuseli.

Přesuňme se do Prahy a k našemu hlavnímu tématu. Soubor Musica Florea čekají dvě představení pod hlavičkou Florea Theatrum, a to v rychlém sledu 17. a 20. července. Proč tak brzy po sobě dva tak „výživné“ projekty? Tedy, předpokládám, že jsou výživné – zazní novodobá česká premiéra, obnovená premiéra, nové nastudování, a to vše ještě navíc scénicky…
Ono je docela logisticky náročné divadlo sestavit, tak se snažíme, když už ho postavíme, využít ho víckrát. Ale právě jsem si vzpomněl, že v roce 2014 jsme projekt převozného barokního divadla načali zrovna tady ve Valticích. Od té doby rozšiřujeme dekorační sortiment kulis a scén. Je třeba říct, že staré opery jsou založeny na archetypních principech, co se opakují – jednotlivé základní scény: zahrada, les, vojenský tábor, město, chrám… Dnes už jsme schopni během představení ony základní scény střídat a letos využijeme snad všechny, co jsme kdy vytvořili.

Výborné lákadlo! Ústřední ideou souboru Musica Florea je stylová či poučená interpretace staré hudby. Jak se stalo, že k hudbě bylo po čase přidáno scénično?
Cítil jsem čím dál víc, že té barokní hudbě něco chybí. Jak říká Jana Semerádová: „Baroko není jenom pro ucho, ale i pro oko.“ Je důležité si dobovou estetiku představit i s divadlem a jeho zvuky. My bychom mohli postavit nějaké hliníkové divadlo a „načinčat“ ho kulisami, aby vypadalo dobově. Ale celá myšlenka byla vytvořit převozné barokní divadlo – ona taková opravdu existovala, ale nic se nedochovalo. Máme jen neinformativní doklady stylu trám A, trám B, trám C, podlaha a víc nic. Bylo vždycky mým snem si nějaké takové divadlo vyrobit. Pro představu, naše divadlo má 13 metrů na šířku, 6 na výšku, 7 metrů hloubku a šlo mi o praktický rozměr: aby se na podium vešel sbor, tanec a balet a divák neměl dojem ochotnického divadla, aby mělo profesionální parametry a mohly se dělat projekty většího ražení.

V barokní době bylo spojení hudby a divadla naprosto přirozené. Školské hry a později opery – těmi žil praktický každý, kdo se dostal k nějaké minimální míře vzdělání – a zejména opera v sobě sdružuje všechny faktory estetiky dobového umění. To není jen hudba, je to komplex všech prvků.

Čili, když se zeptám jednoduše, je to tak, že faktor scéničnosti má zejména podpořit dojem dobovosti představení?
Určitě, a navíc je celá konstrukce z přírodních materiálů. Ano, celé dohromady to má dát punc autenticity.

Používá se pojem „stará hudba“ – někdy bývá zaměňována za hudbu období baroka. Musica Florea se zaměřuje zejména na barokní repertoár, čili se takzvanou „starou hudbou“ zabývá, vaše poslední tři projekty jsou ale: Dvořák – romantismus; Vivaldi – baroko; Mozart, Gluck – klasicismus. Jak tedy vlastně vy sám vnímáte pojem „stará hudba“ v kontextu projektů Musiky Florea? Není to zavádějící, přetížený pojem?
A velmi nepřesný pojem, nevím si s ním úplně rady. Když se řekne „stará hudba“, tak se taková hudba jakoby odděluje od současné hudby. Já bych razil spíše linii, že hledáme a snažíme se o stylovou/poučenou/dobovou/autentickou interpretaci. Z úcty ke skladatelům, jejichž díla hrajeme, bychom se měli snažit najít způsob provedení, který odpovídá záměrům skladatele. Bacha a Stravinského nemůžeme hrát stejně.

Autentická interpretace se snaží dát autorům a jejich skladbám to, co jim náleží; často přináší něco, na co se zapomnělo, či čím se predsudečně opovrhlo – to se právě týká i romantické hudby, o které si možná myslíme, že ji zvládáme dobře, vždyť to přece není tak dávno; pokud něco, tak jsme ji vylepšili modernizací nástrojů a podobě. Ukazuje se ale, že ve 20. století proběhlo něco, co bych nazval neblahou interpretační technokracií – provádění hudby bylo „sešněrováno“. Máme spoustu zpráv, jakým způsobem bylo nakládáno s notovým zápisem – hudbě v období romantismu vládly různé druhy vášně a emocionality a těm se podřizovaly všechny ostatní hudební složky. Zejména tempová složka – zrychlování a zpomalování – se odvíjela od emocí hudby. Je to jako když mluvíme – jsme-li naštvaní, tak řeč obvykle zrychlíme a přidáme důrazy, v závislosti na afektu následně zase zpomalíme. Toto bylo nejen romantické interpretaci vlastní a úplně se to odbouralo.

Soudobí dirigenti ve výsledku často nedělají tempové změny ani tam, kde jsou předepsány. Snaha o technickou dokonalost může vést k ořezání muzikality. Nemám nic proti technické dokonalosti, ale pokud se budeme bavit o romantické symfonické tvorbě, tak víme, že v některých místech měla být souhra záměrně nepřesná; v těch místech, kde (opět) šlo o vyjádření určitého druhu emocí. Když se daný úsek „sešněruje“ přílišnou přesností, tak se ona emoce vytratí.

Stylově děláte romantismus, starší klasicismus či ještě starší baroko. Existuje však i starší hudba. Sahá váš zájem o stylovou interpretaci i k renesanční či středověké hudbě?
Příležitostně, do renesance výjimečně zabrousíme. Celkově se ale dá říct, že nejbližší nám je baroko; z něj vycházíme. Pokud se pouštíme do starších věcí, tak obvykle opět ve spojitosti s barokem; přechod od renesance k baroku je pro mě fascinující období – kompoziční experimenty z této doby jsou neuvěřitelné – některé skladby nám připomenou klidně 20. století.

Pokud jde o představení 17. a 20. července se značkou Florea Theatrum, tak uvidíme a uslyšíme Vivaldiho – opera Farnace, Mozarta – pantomima-balet Pantalon a Kolombina a ještě Gluckův balet Don Juan aneb kamenná hostina. Proč zrovna tato díla? Podle jakých kritérií dochází k výběru děl, kterých se Florea chopí?
Každá sezona souboru Musica Florea má jakési tři linie. Jedna z linií si dává za cíl díla romantická až postromantická (například jsme dělali flétnový koncert Feruccia Busoniho z roku 1922; také doděláváme Dvořákovy symfonie). Druhá linie se zabývá kompozicemi z počátku 17. století (například projekt „Raně barokní experimentování“ – zde je ústředním tématem improvizace; improvizace je blahodárná v tom smyslu, že odbourává přílišnou akademičnost interpretace). Třetí oblast tvoří právě Florea Theatrum, kdy každý rok vybíráme jednu operu a jeden balet s tím, že důvody proč zrovna to či ono jsou různé; buď něco vyberu/eme, nebo pořadatel o něco požádá. Zrovna Vivaldiho operu Farnace jsme začali studovat na popud zdejšího valtického festivalu; následně jsme ji zařadili i do našeho cyklu.

Co vás na této opeře Farnace nejvíce zaujímá?
Je zajímavé, že Vivaldiho působení v Čechách bylo dosti intenzivní a mnohá z jeho děl byla skládána pro české potřeby a opět, valtická šlechta je s Vivaldim spjata rovněž. Ale k samotné opeře, árie z této opery jsou často velmi dramatické a hluboké, na Vivaldiho poměry atypicky. S emocemi a afekty evidentně uměl pracovat mistrovsky. Jedna z árií je dokonce v f moll – f moll byla považována za tóninu, která reprezentuje utrpení lidské duše, a je zde efekt, co známe ze Čtvera ročních dob; efekt jakéhosi strachu či zimního chladu. Harmonicky je fantasticky propracovaná.

Dále, v anotaci jsem se dočetl, že Mozartův Pantalon a Kolombina se dochoval pouze v partu prvních houslí a že Franz Beyer provedl orchestraci. Jak je možné jen na takovém základě provést orchestraci? Neobáváte se, že se z díla ztratil kus geniálního Mozarta?
Do určité míry ano, ale na druhou stranu, když máme kompletní první hlas, tak můžeme velice dobře vystopovat alespoň celkový charakter skladby. Samozřejmě, že v některým místech si člověk říká, že první hlas by šel doplnit různými způsoby. Myslím, že tak padesát procent odvodit můžeme. Když Mozarta rekonstruuje někdo schopný, kdo jím žije, tak minimálně určité mozartovské zrcadlení dostaneme.

A ve vašich materiálech ke Gluckovi jsem se dočetl, že jde o „první tragický dějový balet“? Co se tím myslí?
Celý příběh Dona Giovanniho… Do jaké míry je komický a do jaké míry tragický? V Mozartově podání je hodně tragický, když Don Giovanni mizí v pekle. V Gluckově podání je to podobné – v závěrečné pasacaglii trombon ohlašuje poslední soud a Don Juan i zde mizí v pekle. Zároveň má ale celý balet skrytý komický podtext. Byl to zkrátka jeden z prvních takto tragicky končících baletů.

Pokud jde o celé představení s Gluckem a Mozartem, tak bude zahrnovat dramaturgický úvod paní doktorek Kazárové a Dotlačilové, které se patrně významně podílely na genezi projektu. Tento začne hodinu před vlastním představením. Jako divák bych se bál: Nebude to pak celé trochu dlouhé?
Absolutně ne! Vlastní představení je přibližně na hodinu a čtvrt; pokud divák chce, může se bez problémů dostavit až na ně. Baletní projekty děláváme kratší než ty operní. A charakter bude navíc takový nadlehčený, takže myslím, že pro všechny velmi stravitelné.

Jsou v plánu nějaké reprízy zmiňovaných dvou představení?
Určitě. Letos je to samozřejmě trochu ořezané, ale každým rokem se operní představení snažíme v nějaké formě zopakovat – buď, že znovu postavíme Florea Theatrum, nebo nějaké konkrétní klíčové dekorace dopravíme do konkrétního kamenného divadla. Co se týče opery Farnace, tak dvě reprízy budou zrovna ve Valticích a chystáme ji také předvést v Polsku.

Závěrem: hudebník Marek Štryncl – dirigent, violoncellista, badatel, skladatel, sbormistr, umělecký ředitel valtické letní školy, otec tří dětí, manžel… Jak se to dá všechno stíhat?
Nedá. (úsměv) Takhle, co se týká Valtic, tak já tu působím spíše umělecky, než že bych dělal celou produkci – na to tu máme jiné velice šikovné osoby. Hraní na violoncello je pro mě jakási nutnost. Dvojčata už oslavila osmnáctiny… V poslední době se cítím být nejvíc dirigentem – nejradši mám projekty, kde lze orchestr řídit od nástroje.

Mockrát děkuji za rozhovor a na shledanou s Vivaldim, Gluckem či Mozartem na Malé Straně.