Mařenka ve Vídni (2)

  1. 1
  2. 2

Předběžně vzato na vědomí

Kdo ví, možná se mohl Smetana německého uvedení Prodané nevěsty dožít. Za skladatelova života o ni neprojevil zájem jen ředitel divadla ve Štýrském Hradci, ale také Hans von Bülow, který ji zamýšlel uvést v Hannoveru. Také tam však zůstalo jen u prvotní informace. A tak pokud pomineme rovněž neuskutečněný plán na uvedení Prodané nevěsty na německé scéně v Opavě, bylo možná nejdál jednání s kapelníkem vídeňské „Komické opery“ (Ringtheatru) Felixem Mottlem roku 1878. Po prostudování klavírního výtahu však Mottl Smetanovi sdělil, že pro tuto operu nemá v ansámblu vhodné síly. Ke konci roku 1881, osudovém i pro budovu českého Národního divadla, Ringtheater vyhořel a Mottl se stal kapelníkem v Karlsruhe. A tak teprve rozruch, jaký Prodaná nevěsta vyvolala při hostování Národního divadla ve Vídni 1892, pomohl české Mařence (a nejen jí) na tamní scénu.

Ředitel Dvorní opery Wilhelm Jahn
„Vážený pane řediteli, dovoluji si Vám co nejoddaněji sdělit, že vydávání libret i hudebních materiálů následujících oper Bedřicha Smetany přešlo na mou firmu“, informoval v srpnu 1892 (to už bylo české Národní divadlo zase doma) vídeňský vydavatel Josef Weinberger ředitele Dvorní opery Wilhelma Jahna. V připojeném seznamu chyběla (vcelku pochopitelně) Libuše, ale také Prodaná nevěsta, kterou disponovalo pražské vydavatelství Hudební matice a berlínská firma Bote & Bock. Weinberger doporučoval především Dalibora, Hubičku a Tajemství, které „jsou 15–20 let trvale na repertoáru královského českého Národního divadla v Praze, a sice s neochvějně trvalým úspěchem. Z této vynikající hudby je, pokud jde o původnost a svěžest, stavěno Tajemství nad všechna ostatní díla Smetanova – i nad Prodanou nevěstu“, psal Weinberger dále. Ředitel Jahn tehdy připsal poznámku „předběžně vzato na vědomí“. Vzápětí dostal další dopis, tentokrát od majitele divadelní a koncertní agentury, spisovatele a novináře Matthiase Täncera: „Jako výhradní zástupce vynikajícího buffo-basisty pana Heše, jenž vzbudil pozornost při pohostinských hrách českého divadla ve Výstavním divadle, dovoluji si Vám sdělit, že zmíněný umělec přechází k německému divadlu a nastudoval už německý repertoár. Pan Heš je od podzimu 1893 k dispozici a byl by ochoten přijít do Vídně, aby eventuelně absolvoval hostování na zkoušku.“ Wilhelm Jahn – opět opatrnicky – odpověděl: „Níže podepsaná divadelní direkce lituje, že nemůže akceptovat Vaše doporučení pana Heše, neboť obor bas-buffo je zde dokonale obsazen.“ Mohli bychom říci, že tehdy udělal Jahn chybu. Vilém Heš, který si při hostování Národního divadla udělal ve Vídni jméno svým výkonem v roli Kecala, byl mezitím angažován do Hamburku. Avšak – jak se ukázalo, byl v Jahnově odmítnutí i kus neomylného divadelního instinktu, který se později vyplatil.
Dvorní opera ve Vídni
Kout železo se snažil i ředitel Šubert, jenž chtěl využít divadelních prázdnin Dvorní opery a nabídl řediteli Jahnovi (dokud ještě výkon pražských umělců byl u vídeňského publika v čerstvé paměti) další hostování Národního divadla. Podobně jako Šubert nebyl všemocným pánem v Praze, nebyl však ani Jahn všemocným pánem ve Dvorní opeře. Struktura dvorních divadel byla poměrně složitý administrativní aparát a zejména musel být o všem informován indendant, svobodný pán Josef von Bezecny. Nabídka nového hostování Čechů oběma pánům poněkud zamotala hlavu. Krátce předtím odmítli propůjčení budovy Dvorní opery pro ples průmyslníků a nyní by ji měli půjčit Čechům? Taková vstřícnost by mohl mít nežádoucí důsledky. „Potom by mohl přijít také náš vlastní penzijní ústav, spolek vídeňských žurnalistů a jiné podobné podniky. A konečně ani žádost na zapůjčení Dvorního divadla české Národní opeře by nezůstala osamocena, jistě by následovala také Národní opera maďarská a polská,“ zní poznámka v archivních aktech. Jako argument k odmítnutí nakonec posloužily nezbytné údržbářské práce, které musely být o divadelních prázdninách provedeny.

Váhavého stanoviska vedení Dvorní opery vůči české opeře, ať už by se měla objevit ve vlastním nastudování, či jako pohostinský cyklus, mezitím využila ve spolupráci s pohotovými vydavateli jiná vídeňská scéna. Nakladatelství Bote & Bock, jež po dohodě s Uměleckou besedou získalo právo vydat klavírní výtah Prodané nevěsty s novým německým textem, pověřilo vytvořením německého libreta v tomto oboru osvědčeného vídeňského kritika Maxe Kalbecka. Jeho volba mohla být i dobře promyšleným tahem: Kalbeck byl mezi vídeňskými žurnalisty velkou autoritou a opera s jeho textem tak měla zajištěnu jejich přízeň.

Kritik Max Kalbeck
Každý jen tu svou…

A získat přízeň bylo potřeba.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat