Margarita Lilova: Můj život s operou (1)

Margarita Lilova se narodila 26.července 1935 v Tscherwen Briag v Bulharsku. Studovala v Sofii s Marií Zibulkou a Michailem Jankovem, v opeře debutovala roku 1959 jako Maddalena v Rigolettu ve Varně, kde zpívala také Pavlínu, Hraběnku v Pikové dámě a Azucenu v Trubadúru. V letech 1962 a 1963 debutovala v Covent Garden a ve Vídeňské státní opeře jako Amneris. Hostovala v pařížské Opeře, Komické opeře v Berlíně, Teatru Colón v Buenos Aires, Kolíně nad Rýnem, Düsseldorfu, Los Angeles, San Franciscu, Montrealu, Moskvě. V letech 1963 až 1995 – tedy více než dlouhá tři desetiletí – byla členkou Vídeňské státní opery. V období let 1965 až 1967 vystupovala na Salcburském festivalu v Borisi Godunovi pod taktovkou Herberta von Karajana, v roce 1973 účinkovala v La Scale jako Ulrica v Maškarním plesu, vrátila se sem ještě roku 1988 jako Mary v Bludném Holanďanu. Věnovala se také koncertní činnosti a písňovým recitálům. Nahrála komplety Hoffmanových povídek, Borise Godunova, Růžového kavalíra, ale také například Brucknerovo Te Deum a Mši No. 2, Bachovy Matoušovy pašije a Verdiho Requiem.

Protože Margarita Lilova spolupracovala s nejlepšími světovými pěvci, dirigenty a režiséry a rovněž se věnovala pedagogické činnosti, jsou její názory na uměleckou a interpretační činnost velmi přínosné, tím spíš, že jejími dirigentskými partnery byli i italští dirigenti, tedy nositelé italské hudební tradice.
Následující rozhovor s Margaritou Lilovou byl pořízen v místě jejího dlouholetého angažmá, tedy ve Vídni.

Kdy jste se začala věnovat zpěvu?

Jako dítě. Když tady ve Vídni někomu vyprávím, že jsem zpívala v chlapeckém sboru, každý se tomu směje U nás byl ale dětský sbor složený z děvčat a chlapců, nikoli jen chlapců, jako je tomu tady. Byl to slavný sbor a vyhráli jsme mnoho zlatých medailí v rozličných mezinárodních soutěžích. A jedna část z těchto dětí zpívala také v operním sboru. Takže tato skupina založila dětský operní sbor a tak jsem s nimi jako celkem mladá začala zpívat v opeře. Zpívali jsme v Pikové dámě, v Carmen, v Tosce, ve Wertherovi, kde jsem dokonce měla dvě sólové fráze, také v některých bulharských operách. A protože jsem byla velmi štíhlá, jako tyčka, hrála jsem chlapce. V Pikové dámě přitom děvčata měla tak pěkné šaty, že jsem byla trochu závistivá (smích), ale to je nedůležité. Takže jsem vlastně byla touto atmosférou jeviště už velmi mladá ovlivněna, v dětském operním sboru jsem zpívala od deseti do čtrnácti let. A pak jsem ve čtrnácti byla přijata na hudební gymnázium, což byla nová skutečnost, protože normálně se muselo čekat do šestnácti, aby se překonala mutace. Onen rok byl ale prvním, kdy bylo rozhodlo přijímat žáky už ve čtrnácti, a proto jsem kromě zpěvu měla jako hlavní obor i dirigování sboru. Gymnázium jsem dokončila za čtyři roky a to už se říkalo, že ta Lilová má hlas. Profesorka mojí profesorky o mně řekla: „Ne, ne, žádný sborový dirigent, ona se musí ucházet o zpěv.“ Tak jsem se ucházela a byla jsem přijata na prvním místě. Bylo tři sta padesát kandidátů a jedenáct přijali. Byl to ale pak pro mě snadný život, protože to, co jsem studovala na hudebním gymnáziu, kolegyně z Akademie začaly od začátku. Mohla jsem jim tak pomoci, harmonii, hudební nauku a všechny ty věci jsem už znala. Měla jsem však štěstí, že jsem jako profesora na hudební interpretaci měla jednoho z nejlepších bulharských skladatelů – Lubomira Pipkova, on mě dále rozvíjel. Na hudebním gymnáziu jsem sice měla dobrou učitelku, ale s ním jsem se naučila hodně o hudebních frázích, dokonalou hudební interpretaci. Nezapomeňte, že jsem byla studentkou za časů Stalina, nebyly téměř žádné noty. Když přišly, tak jen z Ruska nebo z NDR a bylo jich málo. Pro každého studenta bylo studium těžké, protože pořád bylo málo peněz. Tak jsem seděla a ze sopránových alb Schuberta, Schumanna, Brahmse – dnes tu jsou v mé knihovně všechny, ale tenkrát jsem je neměla – jsem dvě hodiny přepisovala píseň a transponovala ji při tom pro mezzosoprán. Také bulharské písně, protože ty byly téměř všechny napsány pro soprán. Později jsem byla požádána, abych dala některé z transpozic těchto bulharských písní k dispozici a tak byly vydány i pro mezzosoprán. Tehdy jsem měla techniku pro rychlé transponování. To bylo mé studium na Hudební akademii v Sofii. Měli jsme tam oddělení zpěvu a jevištní praxe, se zpěvem jsme studovali také písně a oratoria. Když jsem pak byla profesorkou zde ve Vídni, byly dva směry – jeden zpěv a druhý píseň a oratorium. Ale samozřejmě nebylo zakázáno, aby někteří studenti dělali obojí.

Po studiu jste zůstala v Bulharsku?

Ano. Zároveň s posledním rokem studia jsem byla sólistkou bulharského armádního souboru, což bylo dvě stě mužů sboru a dvanáct sólistů – deset mužů a dvě ženy, soprán a mezzosoprán. Tato možnost samozřejmě velmi ulehčila moji finanční situaci. Musela jsem pochopitelně zpívat v uniformě sevřené kolem krku a s kloboukem. Takto jsem zpívala Habaneru a ještě nějaké písně. Netěšilo mě to, ale byl to jen jeden rok s tímto ansámblem, protože jsem už získala diplom, představila se v opeře ve Varně a byla tam přijata. Takže jsem šla ze Sofie do Varny a všichni říkali, že jsem se zbláznila, protože můj plat ve Varně byl něco méně než půlka gáže u armádního souboru. Ale pochopitelně bylo pro mě mnohem zajímavější být v opeře. Nelituji.

Jakou rolí jste debutovala?

Mojí první rolí byla Maddalena z Rigoletta. Pak jsem musela zpívat malou roli Cikánky v jedné bulharské opeře a potom přišla Piková dáma. Na premiéře jsem byla Pavlínou a ve druhém obsazení starou Hraběnkou. Mezitím jsem se již vdala za jednoho herce z Varny, který je mým mužem dodnes, a ten se tomu vždy smál, když jsem používala šminky, abych jako Hraběnka vypadala staře – vzhledem k jejímu věku osmdesáti let. Můj muž říkával: „ Ano, ano, do šesté, sedmé řady ano, ale potom je to dětský obličej.“ Tehdy mně totiž bylo třiadvacet let. Pak přišel Trubadúr – Azucena. Bylo mi pětadvacet, když jsem poprvé dělala Azucenu.

Je to role, která je velmi silná… Jak byste tuto roli charakterizovala?

Ta role je velmi bohatá, silná. Má dvě roviny. Když člověk roli interpretuje, nejde jen o realitu, ale ještě o druhý plán.

V něm Azucena popisuje své vize…