Marie Gourdain: Umění je pro mě nezbytné

Ikarus je experiment dvou festivalů zapojených do evropského projektu Be SpectACTive, Tance Praha a Divadelné Nitry. Spočíval v oslovení teenagerů z obou zemí k participaci na vzniku nového open-air díla, jehož téma vymyslí spolu s umělci zapojenými do projektu. Premiéra měla být v září, ale kvůli neutěšené pandemické situaci se zkoušení muselo přesunout do online světa. Na projektu participují tanečník a choreograf Jaro Viňarský a hudebník Václav Kalivoda. A my se snažíme poodhalit trochu proces tvorby.

Jací jsou mladí interpreti, se kterými jste pracovali? Překvapili vás něčím?
Mladí interpreti jsou úžasní, mají rozum, zvědavost, představivost, energii, reaktivitu, mne překvapují neustále! Mají doopravdy hluboký názor na společnost. Navíc v těžké situaci způsobené pandemií se ukazovali stále přítomni, nevzdávají se, chtějí vydržet, jsou stále zapojení v projektu, jejich vytrvalost je obdivuhodná.

Jak bude projekt přenositelný na další skupiny? Znamená to vždy nový tvůrčí tým, nový pohybový výzkum, nebo se bude „dědit“ choreografie?
Znamená to vždy novou skupinu mládeže, ale stejný tvůrčí dospělý tým (já, Jaro Viňarský, Václav Kalivoda) a ano, budou dědit elementy z chorografie, nebo spíš pravidla hry, pravidla fungovaní představeni, a budou u toho tvořit svoje pohyby, svoje způsob, jak si s tím hrát (ve smyslu hrát jako stolní hru, ale ve velkém měřítku a v pohybu). Aspoň takový je cíl.

Kdy a v jaké podobě uvidíme výsledek? Dá-li to v dnešní době vůbec předvídat…
Výsledek bude k vidění ve formě premiéry venkovního představeni v Praze 26. září a v Nitře 2. října 2021, aspoň doufáme!!!

Kdy jste se naposledy viděli naživo? Proběhly nějaké plánované rezidence?
Všichni dohromady jsme se viděli naposledy na rezidenci v Nitře minulý srpen, pak s pražskou skupinou jsme se potkali naposledy na pár hodin v prosinci. Ale práce pokračovala a pokračuje on-line, všichni spolu mluvíme přes Zoom aspoň jednou za dva až tři měsíce a upřímně doufáme, že budeme moci pokračovat v červnu a v červenci naživo.

Proč jste si vybrali zkoumat téma svobody přes báji právě o Ikarovi?
Témata svobody se vybrali naši «teenageři». Viděli to tak, že v jejich věku už má rodina, společnost, škola od nich různá očekávaní, že musí hodně rychle reagovat na různé společenské tlaky: jaký být, jak vypadat, co dělat… Ale oni by raději chtěli najít, zjistit, jaká je jejich osobní cesta, poznat své osobnosti a cítit svobodu být sami sebou.

Přitom ale vědí, že to není jednoduché, že rámcové hranice kolem nich nejsou vystavěné zbytečně, že ale aspoň občas je to tak z bezpečnostních důvodů: vzít na sebe riziko má dvě strany, možnost úspěchu, ale i riziko pádu, ztráty, zklamání… Jsou si už hodně vědomi toho, že cesta není bez překážky.

Spojení s bájí jsem potom nabídla. Potřebovali jsme konkrétnější bod, o který se opírat, ale zároveň takový, aby rezonoval s jejich nápady. Pak můžeme báji volně interpretovat.

Téma svobody vnímám přímo v konceptu projektu, v tom, že účastníci nebyli postavení před hotovou věc a měli možnost participovat i na výběru lektorů. Jak se k takovým věcem staví, jsou „připraveni“ na rozhodování?
Ano, to je úplně základní koncept evropského programu Be SpectACTive, a tak také projekt nastavili sami organizátoři, Tanec Praha a Divadelná Nitra. Nejdříve dali dohromady dvě skupiny dětí/mládeže a dali jim moc a odpovědnost vybrat téma i vybrat si mezi umělci ty, se kterými by chtěli v rámci projektu pracovat. Takže od samého začátku debatují, přemýšlejí a rozhodují.

Jak by měl podle tebe vypadat „nový normál“? To sousloví jsi použila v dokumentu a nejsi zdaleka jediná, kdo uvažuje o tom, jaký svět bude po pandemii…
Tady se vrátím k předchozí otázce ohledně báje o Ikarovi…. Nedávno jsem poprosila naši skupinu mládeže, aby v rámci úkolů, které jim posílám během období lockdownu, vymysleli jiný konec této báje… Jak by se Ikarus mohl během pádu zachytit, co by se mohlo stát, aby se neutopil?

Potřebujeme mytologii a potřebujeme se opírat o dlouhodobou moudrost, ale nová realita je ta, kterou budeme muset vymyslet my. Je to o tom, co si vybereme, že chceme změnit. Nová realita bude tam, kde se rozhodneme umístit naše hodnoty, do čeho je vložíme – a nemusí to být nutně tam, kde je vidíme teď. Nebo alespoň doufám…

Téma přeměny, proměny nás vede neomylně k dalšímu projektu, kterým je inscenace Mu—Tation. Záznam zkoušky, která byla divadlem Ponec prezentovaná jako generální, proběhl na našich počítačových obrazovkách přes Vimeo v prosinci a má otázka, kterou otevírám druhý blok rozhovoru, je nyní jasná:

Změnilo se ještě něco na tomto představení? Nebo se změní? Měli jste možnost se v posledních měsících setkat?
Od prosince jsme se bohužel nemohli setkat naživo, budeme tedy na představení dál pracovat a zkoušet v záři a v říjnu. Živá premiéra by se měla uskutečnit v divadle Ponec 11. října. Je to hodně velká pauza, ale nedalo se to organizovat jinak. Aktuálně se projekt mění ve způsobu, jak se na něj dívám já. Změní se, protože mám čas na odstup a na konzultování jeho dramaturgie.

Právě: Po roce krize zní ještě naléhavěji potřeba nebo volání po tom „jak žít jinak“. Jak změnila roční pandemie tvůj život, žiješ jinak? Tvoříš jinak? Myslíš, že se dokážeš víc připravit na změny, nebo to není možné?
Ten rok mě úplně zmátl. A to je dobré i špatné zároveň. Nevím, jestli jsem ještě připravena žít jinak, naopak vnitřně pořad bojuji s nadějí, že se vrátí všechno tak, jak to bylo předtím. Jsem pořád v šoku, a čím déle ta situace trvá, tím déle mě to i překvapuje. Ale ano, teď žiju jinak… Protože nemám na výběr. Otázka ale stále je, jak se k tomu postavit ještě jinak, nejenom fatalisticky. Ještě nevím, jestli tvořím jinak, ale určíte na mě ta zkušenost bude mít velký vliv.