Mário Radačovský: Umělecký šéf má těžší pozici než choreograf

Na začátku listopadu uplynuly už tři roky od nástupu Mária Radačovského na post šéfa baletního souboru Národního divadla v Brně. Co aktuálně připravuje, jak své působení hodnotí, co plánuje do budoucna? Nejen o tom jsme si s ním povídali.

Pane Radačovský, v čele brněnského baletního souboru stojíte už od podzimu 2013, předtím jste byl mimo jiné uměleckým šéfem Baletu Slovenského národního divadla a Baletu Bratislava. S nástupem na šéfovské posty jste ale nepřestal tvořit a stále více lidí vás proto zná i jako choreografa. Která z těch dvou uměleckých „disciplín“ je podle vás těžší?

V mém životě se střídají různá období. Když je člověk v procesu tvorby, cítí se být více choreografem, pak zase převažují každodenní šéfovské povinnosti. Každopádně si myslím, že umělecký šéf má bezpochyby těžší pozici než choreograf. Šéf je pod dennodenním drobnohledem, protože je to právě on, kdo staví a buduje repertoár a choreografy do divadla zve. Premiéra, kterou choreograf vytvoří, se může či nemusí podařit. Časem se na tu nepovedenou třeba i zapomene a choreograf už se v tom daném divadle nemusí nikdy objevit. Vedení, pokud ho samozřejmě neodvolají, ale zůstává na svém místě a působí dál, což je o hodně těžší. Vedení souboru i choreografii se každopádně věnuji úplně stejně rád, je to pro mě v tomto ohledu srovnatelné. Nemohu jednu pozici nadřadit nad tu druhou.

Chystáte se teď vytvořit něco nového?

V brněnském Národním divadle se sice uvádějí mé choreografie, v tuto chvíli ale nic nového pro náš soubor nevytvářím. 10. listopadu jsme měli premiéru představení nazvaného Chvění, které na hudbu Jiřího Pavlici a Henryka Góreckého připravil Petr Zuska, šéf Baletu Národního divadla v Praze (pozn.redakce: recenzi jsme přinesli zde). Příští rok v dubnu nás pak čeká po téměř čtvrtstoletí premiéra nového nastudování Spící krasavice. Inscenaci, která bude akcentovat petrohradskou baletní tradici, s naším souborem nastuduje ruský baletní mistr a choreograf Bachram Juldašev.

Na příští sezonu ale novou choreografii chystám. Uvedeme představení Romeo a Julie v mé verzi. V Brně měl tenhle balet ve třicátých letech minulého století světovou premiéru, tato inscenace sem patří. Je třeba ji mít na repertoáru a já doufám, že to všechno půjde dobře.

Kde na tak velké věci vlastně berete čas? Před rokem jste vytvořil celovečerní inscenaci Black and White, v příští sezoně chystáte zmíněného Romea a Julii… Musí to být velký zápřah…

Už nyní o všem velmi intenzivně přemýšlím a začínám se na Romea a Julii připravovat. Byť je to vlastně rok dopředu, není to vůbec brzy. Mám tady v Brně skvělý pracovní tým, na který se mohu spolehnout. Když jsem na sále s tanečníky, vím, že administrativní věci stále běží, a proto si to také mohu dovolit.

Kdy a kde jste vůbec začal s choreografií?

Dokud jsem tančil v nizozemském Nederlands Dans Theater, pracoval jsem se světoznámými choreografy, prošel jsem různými choreografickými ateliéry, ale přiznám se, že coby tvůrce jsem neměl dost odvahy, v té době jsem si dostatečně nevěřil. S choreografií jsem postupně začal až v kanadském Montrealu. Vytvořil jsem první menší dílo jako součást workshopů pro začínající choreografy, následovaly malé duety na galapředstavení, tvořil jsem i sám pro sebe. Prakticky jsem tehdy neměl co ztratit. Mé prvotiny měly k mému překvapení úspěch, lidem se to, o co jsem se snažil, zjevně líbilo. Začaly mi přicházet nabídky, například ze Slovenského národního divadla i odjinud. A postupně jsem tedy začal tvořit víc a víc.

Máte za sebou i velmi úspěšnou taneční kariéru. Když se ohlédnete zpět, na co dnes nejraději vzpomínáte?

Vrcholem mé taneční kariéry pro mě bylo působení v Nederlands Dans Theater u Jiřího Kyliána. Bylo to ještě v devadesátých letech, v jakési zlaté éře tohoto souboru. Nederlands Dans Theater tehdy bylo celosvětovou líhní uměleckých talentů, získal jsem tam možnost pracovat s renomovanými choreografy, mnoho zkušeností a kontaktů. Osobnost Jiřího Kyliána má obrovský rozměr a já se od něj tehdy naučil velmi mnoho, i třeba co se vedení souboru týče. Těžím ze všech těch poznatků prakticky dodnes.

Byl to právě Jiří Kylián, kdo vás profesně nejvíc ovlivnil?

Ano, přesně tak. Čerpám z něj především co se umělecké filozofie týče. Určitě se pana Kyliána nesnažím kopírovat, nicméně hluboce obdivuji jeho styl, jenž je mému srdci blízký, a jeho muzikálnost, která je v podstatě nepřekonatelná. Posunul tanec do jiné dimenze. Stejně jako George Balanchine změnil klasický balet, Jiří Kylián dle mého názoru změnil pohled na neoklasický a modernější druh pohybu.

A jak byste definoval váš vlastní taneční slovník?

Vlastní tvůrčí slovník člověk někdy hledá dlouho, spěje k tomu třeba i celý život. Nemyslím si, že ten můj je tak specifický, že se dá lehko odlišit, jako třeba taneční slovník Ohada Naharina. Těžko se mi vlastní práce nějak definuje. Jsem stále v procesu hledání…

Je něco, po čem jste profesně toužil a nestalo se to? Máte nějaký svůj tajný nesplněný sen?

Měl jsem v životě obrovské štěstí, jako mladý jsem odtančil titulní role celého klasického repertoáru, ať už v Brně, Bratislavě či Praze, v zahraničí jsem pak pracoval s těmi nejlepšími choreografy své doby: Kylián, Forsythe, Ek, Duato, Naharin… Napadá mě ale, že jeden sen jsem měl. Vždycky jsem toužil zatančit si Crankova Oněgina. Je to nádherná role, překrásně vystavěný balet, co se týče dramaturgie. Byl jsem Princem, Romeem, Ivanem Hrozným… Vždycky jsem měl ale jako interpret raději charakterní role, které něco zobrazují. To už se mi bohužel nikdy nesplní. Raduji se ale ze všeho, co jsem měl i mám, takže si na nějaké nesplněné sny ani v nejmenším nemohu stěžovat.

A vaše plány do budoucna?

Doufám, že je vidět všechno to, čeho jsme za tři roky mého působení v brněnském Národním divadle dosáhli, a že pokračujeme správným směrem. Objevily se tu choreografie Jiřího Kyliána, jak jsem už říkal, nové dílo zde před pár dny uvedl Petr Zuska, pokusíme se do našeho repertoáru zařadit například tituly Paula Lightfoota, Nacha Duata. Miluji také klasiku v té nejčistší podobě, takže je pro mě důležitý klasický repertoár. Magistrát města Brna nám tento rok přidělil finanční prostředky na obnovení klasického repertoáru jako takového, brněnští diváci tak mohou navštívit třeba obnovenou premiéru Labutího jezera, Bajadéru či Sněhurku. Budeme se i nadále snažit o atraktivitu. Věřím, že poctivá práce, bez níž to samozřejmě nejde, bude nést své ovoce. Říká se, že prvních pět let se sází, druhých pět let se sklízí úroda. Je to jako princip sněhové koule, znáte to. Dobře se roztočí, pustí ze svahu a sníh se na ni cestou dolů víc a víc nabaluje. Snad to má takový efekt pro všechny. Vkus a estetika je daná, výkony jsou kvalitní. Jsme sice druhá scéna v České republice, ale to neznamená, že lepší umění vzniká v Praze. Může to být i naopak.

Děkuji za rozhovor.

 

Vizitka:

Mário Radačovský (1971) po dokončení studia na Taneční konzervatoři Evy Jaczové v Bratislavě nastoupil v roce 1989 do Baletu Slovenského národního divadla, kde se po krátkém čase stal sólistou. V roce 1992 dostal nabídku tančit v Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána v Haagu, ale ještě před svým nástupem přijal půlroční angažmá jako sólista Baletu Národního divadla Brno. V Nederlands Dans Theater se při práci setkal s těmi nejvýznamnějšími choreografy své doby, a byla to jména více než zvučná: Jiří Kylián, Mats Ek, Nacho Duato, Ohad Naharin, William Forsythe, Édouard Lock a mnoho dalších. V roce 1999 přijal další nabídku ze zahraničí a stal se prvním sólistou souboru Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Do Baletu Slovenského národního divadla se vrátil v roce 2000 jako hostující sólista, v letech 2006-2010 byl jeho uměleckým šéfem. Je zakladatelem souboru Balet Bratislava, který vedl do jeho zrušení (2011-2013). Od sezony 2013 je uměleckým šéfem Baletu Národního divadla Brno. Studoval na HAMU v Praze choreografii a získal bakalářský titul (2015).

Choreograficky začal tvořit v roce 2002 v Grand Ballets Canadiens v Montrealu. Jeho prvotinou byla miniatura The Letter, dále zde vytvořil Inspiraci (2002) a Train Station (2004). Po svém návratu do Slovenského národního divadla uvedl balety Zmena (2005), Stretnutie s Labuťou I. (2007), Warhol (2007), 68 (2008) a Everest (2009). V Baletu Bratislava pak například Monos (2012), Queen (2013) nebo muzikál Mata Hari (2013). Většinu svých choreografií ale vytvořil za hranicemi Slovenska: v Kanadě v Le jeune ballet du Québec (2006), v USA v Grand Rapids Ballet Romeo a Julie (2011), Black and White (2012) a Beethoven (2015), v Diablo Ballet v San Francisku Compulsive (2013). Další choreografická díla uvedl v Česku: Osudové lásky v Baletu Národního divadla Brno (2012) a Slovanský kvartet pro Pražský komorní balet (2014). V zahraničí dále připravil premiéru Klavírního koncertu Rihardse Dubry v Lotyšském národním baletu v Rize (2014) a muzikál Maria de Buenos Aires pro Národní operetu v Bukurešti (2010).

www.ndbrno.cz