Markéta Hrdlička Málková: Nezávislé umění reaguje na společenské změny nejrychleji

Co všechno se dělo v roce 2024 a jak z aktivit Vize tance čerpala naše taneční obec? Co jako předsedkyně správní rady považuješ za nejdůležitější nebo nejúspěšnější akce?
Minulý rok byl pro mě hodně obohacující a podstatný v tom, že se Vizi tance podařilo aktivovat členskou základnu a nastartovat komunikaci s ní. Přijali jsme novou tajemnici, která je se členy v neustálém kontaktu. V současnosti máme asi 70 členů, přičemž minulý rok se počet navýšil asi o 15 nových členů. To vnímám jako pozitivní signál, že Vize tance dělá svoji práci jako oborová asociace správně. Tanečníci potřebují někoho, kdo je zastupuje, jak v komunikaci směrem k politikům, samosprávám atd., ale také někoho, na koho se mohou obrátit i v obecnějších otázkách. Vize tance byla loni prostředníkem v komunikaci mezi vedením Tance Praha, z. s. a odcházejícím týmem, tanečníky a soubory, facilitovala tři setkání. Pro celou taneční scénu to byl velmi náročný rok. Myslím, že jsme se všichni ocitli na trochu nejisté půdě, museli jsme si uvědomit, co se děje, kdo má jakou roli, jakou zodpovědnost a co tak velké změny pro nás znamenají.

Dále jsme na České taneční platformě vedli diskuzi o důležitosti tanečních platforem a reflektovali 30 let historie ČTP. Téma jsme dále otevřeli na festivalu Bread & Dance Prague, kde jsem vedla debatu právě o roli tanečních platforem. Se zahraniční hosty jsme mluvili o tom, jestli jsou národní platformy jako takové nezbytné, anebo jestli už je čas realizovat taneční platformy v jiném formátu, například po vzoru Ice Hot Nordic Dance, kterou pořádají společně Norsko, Švédsko a Dánsko. To jsou některé momenty, které mi připadají zásadní pro další rozvoj oboru. A zásadním výstupem v minulém roce bylo sepsání metodiky Tanec nezná handicap, na kterou jsme získali podporu z Národního plánu obnovy z programu Kreativního vzdělávání. Na metodice se podílela řada našich členů, hlavně kolegyně Blanka Marková. Jde o metodiku inkluze pro taneční obor a až do konce března je zatím zdarma ke stažení.

A k tomu patří také sympozium.
Ano, sympozium Pohybem k vyšší odolnosti a wellbeingu společnosti se odehrálo v říjnu v Klubu Letka, prezentovaly se tam různé případové studie z praxe. Mezi hosty byl například spolek Ostružina, který pracuje s dětmi se sluchovým postižením, nebo projekt Dance Well nebo hosté z Českých Budějovic ze Speciálně pedagogického centra, které se snaží o to, aby se děti se zrakovým postižením mohly například začlenit do tělesné výchovy. Mluvili jsme v té souvislosti o tom, jak tanec využít i pro tyto děti a dospívající. Měli jsme i hosty z projektu Evropského hlavního města kultury České Budějovice 2028, pro které je inkluze také jeden z pilířů kandidatury. Bylo to přínosné setkání, navazovali jsme jím už na předchozí sympozium, které se konalo v Brně v roce 2023, Umění ve zdraví, zdraví v umění. Jsou to dlouhodobé projekty. Na letošek plánujeme symposium Přicházení se spolkem MOVE Ostrava. Bude zaměřeno na téma přicházení a uplatnitelnosti tanečních umělců, kteří jsou čerstvými absolventy škol, na to se moc těším. Jsem ráda, že vyjedeme mimo Prahu a trošku víc opečujeme taneční scénu i jinde. A během roku též proběhne seminář na téma smluv a dalších legislativních témat, pro naše členy. I když jsme letos nezískali podporu od Magistrátu hlavního města Prahy právě z toho důvodu, že organizujeme příliš mnoho seminářů a workshopů, pokračujeme v tom dál. Dává nám to velký smysl a tematické vzdělávací aktivity kvituje i členská základna.

Možná jde o to, že jako hlavní servisní organizace, která má s takovými praktickými otázkami radit nebo pořádat workshopy, je vnímaná především Nová síť, zatímco od Vize tance se očekává více té často skloňované „advokacie“. Jak Vize tance zjišťuje, co její členy zajímá a co by oni sami chtěli, aby pro ně dělala?
Potřeby členů a témata, která chtějí řešit, jsou pro nás samozřejmě zásadní. Vycházíme z koncepce, která byla sepsaná v roce 2022, za předsednictví Marie Kinsky. Scházelo se několik pracovních skupin napříč taneční komunitou a snažili jsme se identifikovat oblasti, na kterých se posléze členové shodli, že by bylo dobré se jim věnovat. Zásadní je každoroční setkání s členskou základnou, na kterém dáváme prostor, aby navrhli témata, kterým se máme věnovat. Ale není samozřejmě nutné čekat na členskou schůzi, kdokoliv může během roku napsat či zavolat, co ho aktuálně trápí. Také se na nás někteří členové obracejí přímo s konkrétními problémy, snažíme se jim pomoci, zprostředkovat profesionální poradenství. Je to projev důvěry a já jsem za to vděčná. Letos chceme na komunikaci se členy ještě více zapracovat, plánujeme na jaře neformální setkání, v březnu proběhne online členská schůze.

Trochu méně viditelné jsou pak aktivity jako účast na kulatých stolech, setkání s politiky apod. Mají možnost zapojit se do takových aktivit řadoví členové Vize tance?
Pokud je to možné, pozvánky na akce přístupné veřejnosti, které nám chodí, rozesíláme celé základně. Na určité typy akcí, jako jsou třeba kulaté stoly v Poslanecké sněmovně, je zvaná správní rada. Snažíme se, aby tam vždycky někdo z ní přítomen byl. Naposledy to byl kulatý stůl o zákonu o kultuře a teď na konci března nás čeká jednání na MKČR ohledně Státní kulturní politiky.

Ano, na kulatém stolu jsme byly spolu, ale je časově náročné se takovým setkáním věnovat…
Snažím se těchto aktivit účastnit pravidelně, je to absolutně zásadní. Musíme být u toho, když se projednávají důležité kroky, které budou mít vliv nejen na tanec, ale obecně na kulturu. Myslím, že je potřeba tam vždy být v zastoupení a za náš obor vystupovat aktivně.

Pokud jde o návrh zákona o kultuře, proč je vlastně tak důležité, aby vznikl? Proč takový zákon potřebujeme my, nezávislá taneční scéna?
Proč je to důležité? Já zákon o kultuře vnímám jako základní pilíř pro to, aby nezávislá scéna a kultura obecně dostala nějaký větší status a ukotvení v legislativní formě. Jak na kulatém stolu několikrát zaznělo, Státní kulturní politika je pouze deklarativní dokument. Ani kraje, ani obce, teoreticky ani ministerstvo kultury není tímto dokumentem k ničemu zavázáno. Nejistota, která tudíž v kulturní sféře panuje, ji oslabuje. Reálně pro nikoho neexistuje povinnost kulturu financovat a zabývat se jí (hlavně na krajské a obecní úrovni). Existuje mnoho dílčích zákonů, ale chybí jakýsi „deštník“, který to celé pojme, zastřeší a jasně definuje, proč je kultura zásadním prvkem naší společnosti, definuje platové podmínky, může zavázat stát a obce a přesně určit, kolik financí by na podporu kultury mělo být směřováno. Na kulatém stolu participovalo cca 50 nebo 60 zástupců různých asociací a oborů, a i když bude práce na zákoně trvat dlouhou dobu, všichni jsou připraveni se na ní podílet. Když si vezmeme, v jak nestabilní době žijeme, je to nutnost. Jakmile je něco legislativně zakotvené, je mnohem těžší dělat razantní změny, například v případě přeměny politického směřování státu, dění na Slovensku je myslím dostatečným varováním.

Má smysl chodit rovnou i za politiky, za poslanci s nějakým konkrétním tématem? Existuje nějaký postup, víme, jak na to?
Existují různé přístupy v kulturní advokacii a prosazování návrhů změn. Vize tance je součástí ITI (International Theatre Institute), což je platforma zastřešující oborové asociace živého umění. V Radě Českého střediska ITI je necelá dvacítka členů, má své prezidium, které vyjednává určitá témata přímo s Ministerstvem kultury ČR nebo poslanci. Členové ITI jsou zastoupeni v různých radách vlády, sdílíme si navzájem informace a můžeme se vyjadřovat k problematice, která se nás týká. Je to nadstavba, činnost nad úrovní oborové organizace, jakou je Vize tance, a nepovažuji za samozřejmé, že můžeme součástí ITI být. Členství Vize tance vnímám jako silný nástroj, který otevírá cestu k vyjednávání. Ne každá asociace se dostane k poslancům a k ministrům napřímo. Také je to určitý společný hlas, konsensus, na ITI je čas společně určitá témata probrat, nahlédnout z různých stran a vyjádřit se k nim. ITI bylo velmi aktivní během doby koronaviru a bylo i velmi úspěšné ve vyjednávání podmínek a podpory pro umělce a nezávislou scénu.

Má smysl se o něco takového pokoušet na úrovni jednotlivce?
Jistě má, ale organizace, asociace je vždycky silnější. Vize tance nesdružuje pouze výkonné umělce, mezi členy jsou například ředitelé divadel nebo kulturních center, kteří mají možnost zvát tanec do regionů. Mnoho z nich je pak i členy Nové sítě a jakákoliv aktivita, kterou každý člověk sám vyvíjí v regionu nebo skrze další platformu, se počítá. Když jsem byla na střední škole v Norsku, visel nám v aule slogan: „You can make a change“. A myslím si, že kdyby člověk ztratil chuť a naději, že i on sám něco dokáže změnit, život by trochu postrádal smysl. Takže když je možnost, snažím se ostatní motivovat, aby se nebáli ozvat, a nebáli se mít svůj hlas. A je to důležité na všech úrovních.

Jiná věc je, že výkonní umělci mají už tak dost náročný život, že už jim na takové aktivity, jako je komunikace s politiky, nezbývá čas a energie, proto si myslím, že je dobře, když máme oborové asociace nebo Novou síť, které sbírají podněty a pak za umělce mohou určité věci prosadit. Ale je pravda, že tyhle aktivity asi nekomunikujeme dost jasně a že i s členskou základnou bychom je měli víc a častěji sdílet…

Existuje nějaká možnost, jak se proškolit v dovednosti mít hlas a správně ho používat? Mohla by i sama Vize tance něco takového facilitovat? Třeba cíleně pro správní radu, bychom věděli, co vlastně dělat a říkat, když už máme možnost se na akcích objevovat.
Děkuji za skvělý podnět. V minulosti již seminář na téma kulturní advokacie pro členy Vize tance proběhl. Ve správní radě Vize tance jsme lidé s různým zázemím a každý má nějakou oblast, které se věnuje primárně. Čas na advokacii nebo lobbing má každý jiný a každý se to svým způsobem snaží dělat právě v té své oblasti, jako třeba ty v médiích atd. Já si letos dala cíl víc se správní radou komunikovat a víc motivovat v aktivitách, které každý ve své oblasti má.

Ještě bych se chtěla vrátit k výčtu aktivit Vize tance, kde bychom neměli zapomenout na spolupráci s festivalem Bazaar. A pokud vím, tak díky ní jsi po novém roce vycestovala do Spojených států také jménem Vize tance. Co to vlastně bylo za akci?
Nádherná příležitost a ano, díky spolupráci s festivalem Bazaar. Bazaar je jedním z partnerů organizace Movement Research, která řídí projekt Global Practice Sharing (je to něco jako platforma pro výměnu myšlenek, procesů a nápadů mezi nezávislou taneční scénou ve Spojených státech a nezávislými komunitami v jiných zemích, především východní Evropy), a právě setkání participantů této platformy se konalo v lednu v New Yorku. Movement Research má neobyčejnou historii. Před čtyřiceti lety byla mecenáškou Sandrou Rockefeller založena nadace Trust for Mutual Understanding (vlastně se ukázalo, kdo je zakladatelkou, až když loni v říjnu zemřela), a tato nadace financovala i Movement Research. Cílem bylo podpořit současné umění, od literatury po tanec, a to právě za železnou oponou. Sandra Rockefeller sama pocházela z tanečního prostředí, i když to byly tance společenské, každopádně tanec vnímala jako médium svobody a manifestace nezávislosti. Po pádu železné opony projekt pokračoval dál a ve většině zemí východní, ale i střední Evropy, byla nějaká partnerská organizace. V Česku se jí stal festival Bazaar, jeho ředitel Ewan McLaren na něj loni pozval ředitelku Global Practice Sharing Marýu Wethers. Vize tance byla přizvána ke spolupráci, spoluorganizovali jsme konferenci a debatu.

Ewan se setkání v USA nemohl účastnit, a tak jsem se vydala na výroční shromáždění já a za Slovensko Maja Hriešik. Na setkání v New Yorku se sešli zástupci každé země a partnerské organizace z různých států východní a střední Evropy. Vždycky probíhá i rezidenční výměna mezi Spojenými státy a některou z partnerských organizací. A pro letošní rok získala třítýdenní rezidenci také Sabina Bočková na základě nominace Vize tance.

Tu se ještě chystám vyzpovídat. Co se na setkání Global Practice Sharing dělo?
Setkání probíhalo v Rockefellerově centru a bylo to takové ambivalentní. Na jednu stranu měl člověk pocit, že tanec je tam nesmírně podporován, že je zásadním hybatelem kultury, ale optimismus nás zase přešel, protože jsme se dozvěděli, že bohužel s úmrtím paní Rockefeller ukončí činnost i nadace a celé financování tohoto projektu padne. Rezerva je možná na další dva roky a uvidí se, jak a jestli bude Global Practice Sharing pokračovat dál. S nástupem administrativy Donalda Trumpa si nedělá nikdo iluze. Přitom v minulosti vznikly díky této nadaci úspěšné projekty, jak v umění, tak v sociální a v humanitární sféře. Myslím, že to byl šok pro všechny, Trust for Mutual Understanding by teď měl 40. výročí a Global Practice Sharing 15.

Ve Spojených státech je nezávislá kultura závislá na mecenáších a sponzorech… Vlastně v tomhle slovním spojení vyniká ten paradox.
Bohužel trend podpory nezávislé scény současného umění, ať výtvarného, tak tanečního, je na ústupu. Bylo nám řečeno, že americké nadace se soustředí na jiné věci, nadace směřují své finance do mainstreamu, do sportu a sféru nezávislého umění viditelně opouští. Nadace v USA fungují různými způsoby. Do Trust for Mutual Understanding dávala paní Rockefeller pravidelný příspěvek, byla to po dlouhou dobu taková „jistota“. Pak existují organizace, které vloží do nadace jednorázově finanční obnos, a když se vyčerpá, nadace už v činnosti nepokračuje. Upřímně teď byli všichni překvapeni, že Trust for Mutual Understanding nedostal ani žádný odkaz a že podpora skutečně zanikla ze dne na den se smrtí mecenášky.

Setkali jste se zástupci organizací z našeho evropského regionu. Je něco, čím se můžeme inspirovat, nebo jsme naopak my inspirací? Řeší všechny organizace ve střední a východní Evropě tytéž problémy?
Shodli jsme se, že dělat kulturu a umění v jakékoliv zemi ve východní nebo střední Evropě je velmi náročné, vyžaduje to od každého organizátora hodně trpělivosti, osobního nasazení, energie a odhodlání vydržet třeba i přesto, že už po léta nedostává žádné subvence ze strany státu. Mluvili jsme se zástupci různých organizací ze Srbska, z Moldavska, Severní Makedonie, ze Slovinska, nebo také z Polska. Všichni pozorujeme, že se Evropa jako celek začíná čím dál víc radikalizovat a kultura je první sektor nebo segment společnosti, který se hned pošle „do kouta“ a přijde o finanční podporu. Důvod ale myslím není v tom, že by si ti, kdo rozhodují, skutečně mysleli, že je zbytečná. Naopak, kultura je segment společnosti, který dokáže být vidět, dokáže být slyšet a má prostředky, jak promlouvat k lidem. Všichni byli velmi překvapení, že Ministerstvo kultury České republiky podporuje projekty, který se zabývají tématem LGBT nebo ekologie, protože oni mají zkušenost, že v jejich státech takovou podporu nedostali nikdy. Z poznání, že v jiných zemích se tenhle typ svobodného vyjádření skrze umění nepodporuje, jsem byla v šoku. Začalo mi připadat, že jsme sami na posledním ostrůvku a kolem nás se stahují vody. Nicméně potkala jsem i řadu osobnosti, které se podpoře nezávislého tance a umění věnují celý život a jsou velmi inspirativní. Je to prostě celoživotní úkol.

Zmiňuješ se o tom, že odsouvání kultury na druhou kolej není důsledek toho, že by politici vyhodnotili její ekonomickou zbytečnost, jak je to vždycky prezentováno veřejnosti, ale že se nezávislé kultury bojí, je to tak?
Myslím si, že to tak je. V zemích, kde je autoritativní vláda, není prostor pro nezávislé umění, kterým je možné se svobodně vyjádřit. Když se člověk podívá na totalitní režimy a státy, nikde nekvete současná nezávislá kultura, protože její síla spočívá v tom, že velmi rychle reaguje na společenské a politické události a dokáže je relevantně reflektovat. Jakákoliv forma nezávislého umění se k lidem dostane okamžitě, umělci se dokáží k aktuálnímu dění vyjádřit prostřednictvím výtvarného umění, hudby i současného tance. A to vnímám jako důvod, proč se na kulturu sahá jako první. Je to zákonité, a právě proto je potřeba o nezávislou kulturu co nejvíc pečovat. I zmiňovaný zákon o kultuře by to určitým způsobem mohl zaštítit, aby kultura jak nezávislá, tak zřizovaná měla své místo zakotvené legislativně.

Pokud vím, tak jsme také za Vizi tance podepsali prohlášení na podporu bienále tanečního veletrhu Tanzmesse, kterému hrozí zánik kvůli výraznému omezení financování. Je prakticky likvidační, přitom šlo o akci nejen celostátního významu pro Německo, ale na celoevropské úrovni.
Škrty ve financování nezávislé kultury a performativního umění postihly celé Německo, problémy mají kolegové ve všech spolkových zemích, ale kauza Tanzmesse je asi nejviditelnější. Naposledy jsme se s ředitelkou Juliou Asperskou na Tanzmesse bavily o tom, jak problematické bylo zorganizovat už i uplynulý ročník, kdy se o polovinu snížil příspěvek jak ze strany města, tak spolkové země. Těsně před veletrhem tedy ještě museli udělat velké organizační změny kvůli úspoře. Očekávali, že do budoucna to bude ještě komplikovanější, ale ne až tak. Současné vedení po čtyřech letech skončilo, nevím, jestli bude zvolen nový management a jestli se mu podaří finance na rok 2026 získat. Jsem skeptická.

Očekává Vizi tance letos nějaká mezinárodní akce nebo síťování?
Na festival Bazaar by měli dorazit opět zástupci Global Practice Sharing a Movement Research, které přivítáme v Česku, Vize tance se bude na organizaci návštěvy spolupodílet. Další příležitostí je spolupráce s německou organizací Die Tanzinitiative Brandenburg. Zatím neplánujeme žádný zásadní výjezd, aktivity budeme v letošním roce směřovat dovnitř taneční komunity a členské základny.