Marko Ivanović, občas trochu provokatér

redakce, 14.01.2012 0:00

Původní premiéra nové opery je pokaždé ohromnou událostí, najmě pak v našich poměrech, které tomuto žánru a vlastně i kultuře vůbec už povážlivě dlouho příliš nepřejí. Pětatřicátník Marko Ivanović, český dirigent a hudební skladatel v jedné osobě, absolvent Pražské konzervatoře v oboru skladba, dirigování a také sbormistrovství a současný šéfdirigent Komorní filharmonie Pardubice má to ohromné štěstí, že právě dnes večer uvede pražské Národní divadlo jeho novou operu. Čarokraj Marko Ivanović nejen zkomponoval, ale současně i se souborem naší první scény coby dirigent nastudoval.Když vás dnes už bývalý šéf opery Národního divadla Jiří Heřman s nabídkou na zkomponování opery oslovil, váhal jste dlouho? Určitě i vás také zajímalo, proč si vybral zrovna vás – povíte?

Povím. Známe se už od dob studií na HAMU a tam jsme se také poprvé potkali i pracovně. Mojí absolventskou skladbou byla v roce 2001 opera Dívka a smrt. Spolu s absolventskou operou kolegy Michala Nejtka Dementia praecox jsme vytvořili scénicko-hudební projekt „Dvakrát nová opera“, a režíroval ho právě Jiří Heřman. O několik let později jsem se pak jako dirigent podílel na jeho inscenaci Brittenova podobenství Curlew River. Ale pravděpodobně zásadním impulsem pro rozhodnutí Jiřího Heřmana oslovit právě mě byl ohlas opery Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého Dobře placená procházka, kterou jsem měl tu čest nově zinstrumentovat, upravit a přetvořit k obrazu Národního divadla. Jedním ze šťastných okamžiků této inscenace byla možnost spolupráce s režisérem Milošem Formanem a především pak s jeho syny Petrem a Matějem, se kterými od té doby spolupracuji často a rád. Nabídka tehdy nového šéfa opery Heřmana přišla asi rok po premiéře Procházky. Já si samozřejmě nabídky velmi vážil, ale dlouho jsem s odpovědí neváhal.

K samotnému námětu: proč zrovna Čarokraj, resp. Mluvící balík? Čím hlavně si vás tenhle námět získal? A proč nepadla volba na něco českého?

Od samého začátku jsem stál o to, abych novou rodinnou operu mohl dělat ve spolupráci s Divadlem bratří Formanů. Když Petr s Matějem na spolupráci kývli, začali jsme s Ivanem Arsenjevem – scénáristou a dlouholetým spolupracovníkem „Formanů“ – pátrat po námětu. A trvalo nám to celý rok. Ukázalo se totiž, že najít námět pro soudobou operu, která by zaujala i dětské publikum, není tak snadné. Mluvící balík se mezi návrhy objevil hned zpočátku, a to především proto, že se před lety Ivan s Petrem pokoušeli tento námět zpracovat jako animovaný film. Nyní nám však kniha připadala příliš komplikovaná, málo dramatická a už zdaleka ne tak známá jako koncem osmdesátých let. Následovaly náměty české (Plaváček, Sedmero krkavců, Kam běží modrá liška,…), dobrodružné (Tajemný hrad v Karpatech…), fantazijní (Petr Pan, Hobit,…), nic nás však plně neuspokojilo. Já osobně jsem usiloval o to, aby zde byl jasný důvod ke zhudebnění, aby bylo zřejmé a logické proč herci nemluví, ale zpívají. A když jsme takový námět nenašli, museli jsme si ho tak trochu vymyslet. Mluvící balík, ke kterému jsme se nakonec vrátili, jsme ve finále využili jen jako základ k vybudování vlastního světa, ve kterém každý z tvůrců najde to, co ho zajímá: básník Radek Malý poesii, Petr s Ivanem drama a napětí, Matěj a výtvarnice Andrea Sodomková obraznost a já prostředí, které je zvláštní právě tím, že s něm pouze zpívá. Takže už ne Mluvící balík, ale nový Čarokraj, který si od Geralda Durella pouze půjčuje některé nosné motivy. Cesta k hotovému libretu však nebyla snadná: Radek Malý, Ivan Arsenjev a Petr Forman mu věnovali mnoho měsíců usilovného přemýšlení a hledání.Jak vůbec po volbě předlohy samotná partitura vznikala? Byla to dlouhá cesta až k premiéře? Komponujete lehce? Byl jste něčím limitován? Například požadavky ze strany divadla nebo režiséra?

Operu jsem psal asi rok a to střídavým tempem. Někdy se nápady hrnou, jindy je to protivná dřina. Velikou výhodou pro mě bylo, že jsem se podílel už na výběru námětu a později jsem měl možnost i aktivně zasahovat do podoby libreta. Dá se říct, že jsem si na panu režisérovi i na libretistech nakonec vydupal takové libreto, které se mi dobře zhudebňovalo. Naopak v průběhu kompozice jsem s už hotovými hudebními úseky průběžně seznamoval celý tvůrčí tým a na základě jejich zpětné vazby jsem pak dodatečně partituru různým způsobem doupravovával. Z mého pohledu se jedná o ideální tvůrčí vztah režiséra, libretisty, dirigenta a skladatele. A co se týče divadla, to se zachovalo vskutku velkoryse – historická budova Národního divadla, sbor, orchestr, sólisté,… co víc si skladatel může přát?

Jaká je vaše hudba k Čarokraji? Jak byste ji sám charakterizoval? A jak hodně jste při jejím psaní myslel na jistě odlišný způsob vnímání hudby dětmi?

Především se bráním tomu definovat Čarokraj jako operu pro děti. Ne. Je to opera rodinná, určena širokému spektru posluchačů, přičemž děti by se při ní neměly nudit – což se teprve uvidí. V tomto směru se vlastně jedná o typické představení Divadla bratří Formanů. Pokud jde o hudební řeč, ta je spíš postmoderní, možná trochu eklektická, ale hlavně zcela podřízena dramatu. Rozhodně jsem se nesnažil podbízet. Pokud se má divák bát, ať se bojí. Pokud se má dojmout, nebráním se ani zcela pokleslé kantiléně. Zároveň jsem se rozhodl záměrně ctít i určité tradiční operní zvyklosti. Hlavní postavy tedy mají své árie, setkáme se i s příznačnými motivy, zkrátka celý Čarokraj je vlastně operním a velmi zvláštním světem, do kterého mnozí naši diváci vstoupí zřejmě poprvé v životě. Budu moc rád, když to po návštěvě Čarokraje nebude naposled.

Operu Národního divadla ze svého dosavadního působení důvěrně znáte. Jak hodně a v čem se to projevilo ve vaší opeře? Jsou v ní party, které jste psal přímo někomu na tělo?

To bylo skutečně mým prvotním záměrem. S řadou pěvců i instrumentalistů jsem jejich part průběžně konzultoval a často i následně upravoval. Škrtalo se, přepisovalo se, došlo i transpozice a s tím vším jsem počítal. Jedná se přece o operu ušitou na míru Národního divadla. A ke krejčímu se přece také chodí na zkoušku nových šatů opakovaně několikrát, že? Bohužel, někteří sólisté, pro které jsem operu psal, nakonec své účinkování z různých důvodů odřekli. Přesto naprostá většina umělců vstoupila do celého projektu s velkým nasazením, které se, doufám, projeví i v jeho výsledné podobě.Když si vás představím při zkouškách Čarokraje, jak stojíte čelem k orchestru a zpěvákům, nedá mě to se nezeptat taky na vaše pocity u toho: jaké jsou? Byly chvíle, kdy jste byl na to, co slyšíte pyšný nebo třeba naopak kdy jste se styděl?

Během skládání Čarokraje jsem si pro sebe stanovil vlastně jediný limit: psát takovou hudbu, kterou se pak nebudu stydět nikomu zahrát nebo zazpívat. A to částečně i proto, že jsem od začátku počítal s dvojrolí skladatele a dirigenta. Dirigenta, který musí být přesvědčen o kvalitě toho, co nastudovává. A pocity na zkouškách jsou nakonec vždy smíšené: jako skladatele mě zajímá, jestli všechno „vychází“, jako dirigent se pak musím nad věc trochu povznést a především se zaměřit na detaily a vlastní interpretaci.

Když už jsme u vaší hudby – máte ve vaší „skladatelské profesi“ nějaký vzor? Nemyslím tím samozřejmě skladatele, kterému byste se snad chtěl podobat, ale někoho ze soudobých autorů, kdo je vaše stejná krevní skupina, někoho, komu jeho partitury v dobrém „závidíte“ či o kom cítíte, že jde podobným směrem jako vy?

Musím říct, že se skladbě věnuji momentálně spíš jako druhému povolání při dirigování, které mě časově maximálně vytěžuje. Ze současných světových autorů za svou krevní skupinu považuji především Heinera Goebbelse, Johna Cageho, Giya Kancheliho,… Ale i v Čechách žije řada výborných skladatelů, kteří navzdory malému zájmu domácí laické veřejnosti píšou znamenitou a originální hudbu. Z mé generace jen namátkou Slavomír Hořínka, Michal Nejtek, Tomáš Pálka…

A kterého ze svých dosavadních děl si zatím nejvíc ceníte?

Asi právě Čarokraje. Nic delšího a většího jsem totiž zatím nenapsal.A co si myslíte o soudobé české opeře? O tom, jak se jí daří? O podmínkách, která má k životu?

Opera jako žánr provokuje. Kombinace hudby a dramatu skýtá neuvěřitelně pestré možnosti a to si naštěstí uvědomují jak skladatelé, tak režiséři a také diváci. Problémem je, že publikum, které v Čechách zajímá soudobá opera, se často míjí s publikem, které chodí do kamenných divadel na tradiční operní repertoár. Ve výsledku zde často máme prototyp konzervativního operního diváka, který považuje za „divně moderního“ už Leoše Janáčka a na druhé straně milovníka hudebního divadla, který třeba v životě neslyšel Rusalku. V konečném důsledku pak velké operní domy u nás soudobou operu uvádějí spíš jako kuriozitu s malým počtem repríz a tak se progresivní hudebně-divadelní projekty stěhují do jakéhosi undergroundu: alternativních klubů, experimentálních prostorů a podobně. Ultrakonzervativní posluchači vážné hudby – to je takové naše české (nevím jak dalece i slovenské) specifikum. O to víc si vážím odvahy Národního divadla, které Čarokraji přidělilo v této sezóně téměř 20 repríz.

Vaše další plány? Profesní sny?

Jak už jsem zmínil, můj profesní život je dvojí. Jako skladatele mě na jaře čeká jeden velmi zajímavý projekt, o kterém v tuto chvíli ještě nesmím mluvit, ale moc se na něj těším. Především se však opět budu víc věnovat dirigování: se svojí domovskou Komorní filharmonií Pardubice, kdy v únoru uvádíme českou premiéru komorní verze Gershwinovy Rapsódie v modrém (se sólistou Ivo Kahánkem), se SOČRem pokračuju s natáčením kompletu symfonií Miloslava Kabeláče, v květnu koncert na Pražském jaru,… Dá se zkrátka říct, že si momentálně své profesní sny průběžně splňuji.

A jaký je Marko Ivanović „v civilu“? Mimo svět hudby? Co o něm prozradíte?

Poloviční Jugoslávec, křesťan, čtenář, skaut, manžel, levičák, počítačový hráč, cestovatel, filmový fanda a občas trochu provokatér J

Díky za rozhovor, hodně úspěchů nejen při dnešní premiéře!