Martin Doubravský: Šéfovat opeře by se nemělo déle než dvacet let…

Dirigent Martin Doubravský jako liberecký rodák je svým profesním životem spojen především s libereckou operou. V roce 1990 jako dvaadvacetiletý student JAMU získal možnost vykonávat funkci asistenta dirigenta v opeře Divadla F. X. Šaldy a v časech převratných změn ve společnosti a kultuře se pro liberecký soubor (v jehož čele stojí od roku 2002) pozvolna stal konstantou, uměleckou a manažerskou autoritou s pověstí pevné ruky a přímého zacílení. V posledních letech na sebe výrazně upozornil vzrůstem umělecké úrovně liberecké opery a jejím angažmá na nejprestižnějším tuzemském festivale hudebního divadla OPERA. Soubor pod Doubravského vedením i nastudováním v posledních pěti ročnících exkluzivně vždy získal hlavní festivalovou cenu.

Opera Šaldova divadla pod Vaším vedením a zároveň taktovkou získala šestkrát (z toho pětkrát po sobě) hlavní cenu našeho největšího festivalu hudebního divadla, naposledy před několika dny, za inscenaci jednoaktovek Sergeje Rachmaninova – Francesca da Rimini a Lakomý rytíř. To je exkluzivní úspěch, který se dosud nepodařil žádné z hudebních scén v České republice či na Slovensku. Jaké je ve světle těchto úspěchů postavení libereckého souboru v rámci české a slovenské operní scény?
Konstruovat z festivalových úspěchů cosi jako dominantní pozici souboru v celostátním měřítku by nebylo objektivní. Jsem přirozeně pyšný, že jsme opakovaně dokázali takto úspěšně prezentovat svou práci způsobem, který demonstruje zjevné kvality, pro regionální scénu opravdu nestandardní. Je to však pouhý výřez z činnosti a nabídky souboru. Festival je do značné míry záležitost poučeného publika, je to prostě jiná kategorie.

Důležitý je pro mne fakt, že festival je především motivací pro práci s vlastním publikem, které pozvolna opouští zavedená operní klišé, stále přirozeněji přijímá současné pohledy a uvažuje nad nimi. Konec konců to, co na festivalech prezentujeme, nejsou jen vybičované výstavní plody, ale repertoár, který v prvé řadě představujeme svému publiku. Tato koncepce má svůj podíl na skutečnosti, že stále častěji do Liberce přijíždí publikum ze vzdálenějších regionů – z Prahy, dalších českých krajů a také ze sousedního Saska. A mluvím-li o motivaci, ta je samozřejmě podmíněna i netušeným potenciálem, který nacházíme v konkrétních, často pozapomenutých dílech a také v možnostech výběru správných interpretů. To je samozřejmě zásadní předpoklad operní manažérské práce.

Co jsou podle vás správné předpoklady být úspěšným operním manažerem, čili šéfem?
Můžu v první řadě říct, že to je samozřejmě zodpovědnost rozhodnutí. Jsem přesvědčen, že vést operní soubor nemůže fungovat na klasických demokratických principech, je to vše natolik specifické a závislé na subjektivním pohledu jednoho člověka, že se nelze skrývat za nějaké umělecké rady, nebo podobné instituce, které často bezděčně rozmělňují potřebná zacílení.

Zde se v návaznosti na nedávné odborové aktivity v několika institucích, včetně liberecké opery, nabízí otázka: Považujete takové orgány za naddimenzované, či přímo nadbytečné?
To jistě ne. Myslím to stále z pozice manažerské odpovědnosti. Rád se bavím s různými lidmi, rád věci konzultuji, ale uvědomuji si, že konečné rozhodnutí je vždy v důsledku na mě, a také za ně nesu zodpovědnost. Charakteristikou šéfování je, že se pohybujeme v nesmírně emotivním prostředí, z něhož plyne široká škála názorů – což je naprosto pochopitelné, ale v komunikaci s lidmi to přináší velké problémy. Osobně si uvědomuji, že v některých fázích vlídnost a hlubší komunikace nejsou mými nejtypičtějšími vlastnostmi. Nicméně, jestli si můžu za něčím stát, vždycky jsem se snažil chovat tak, abych nemusel své názory měnit, abych nemusel někomu slibovat, co nemohu splnit. Rovnost a přímost jednání bylo to, o co jsem se vždycky snažil.

V libereckém souboru v pozici šéfa dovršíte v červnu nepřetržitou devatenáctou sezónu, to je v našem prostředí podobně unikátní jako oněch šest hlavních cen z festivalu OPERA. Jaká jsou specifika libereckého souboru pod vaším vedením?
Zjevným specifikem, které se podepsalo na charakteru a úrovni libereckých inscenací, je jistě výběr spolupracovníků a umělců. Vnímám to jako určitý sugestivní a osobní vklad, který pochopitelně vyplývá z požadavku profesionality. Nicméně od umělců, které vybírám, předpokládám ještě něco navíc, ještě další lidský, emoční vklad. V tomto ohledu jsem měl snad dosud dobrou ruku a také dobrou porci štěstí. Spolupracovníci, kteří libereckým souborem prošli, ať již jako kmenoví členové nebo hosté na toto většinou velmi dobře slyšeli a dovedli to naplnit, což se jistě týká sólistů, ale též orchestru a sboru. Samostatnou roli pak samozřejmě hraje inscenační stránka, především práce s režiséry.

Od roku 2012 se počíná Vaše spolupráce s režisérkou Lindou Keprtovou, která mimo jiné režírovala poslední čtyři vítězné festivalové tituly, a od roku 2016 rovněž působí jako dramaturg liberecké opery…
Angažování Lindy Keprtové bylo zásadním rozhodnutím, které velmi posunulo vnímání jevištního vidění našich inscenací – a to nejen u diváků, ale u samotného souboru, což hraje rovněž důležitou roli. Velmi zřetelné je to například v práci sboru, který nemusí vždy souznít s konkrétní jevištní estetikou, ale dovede tvůrčí záměr inscenátora povýšit nad své osobní ambice a odvádět žádaný všestranný výkon. Patrná je tato úloha sboru konkrétně v Francesce da Rimini a Lakomém rytíři, kde po většinu času nezpívá, ale je výrazným inscenačním prvkem, a tuto hereckou jevištní angažovanost dává pocítit. I to je do značné míry zásluha několikaleté práce Lindy Keprtové, která vedle tvorby samotné režijní koncepce dovede soubor jedinečným způsobem zainteresovat.

Jak se v kontextu náročné manažerské práce vyvíjela Vaše dirigentská kariéra?
Samotná dirigentská kariéra je obecně velmi specifická v tom ohledu, že o jejím bytí a nebytí nerozhodují pouze umělecké předpoklady, ale často moment náhody. Buď člověk dostane příležitost a vyroste na ní , nebo ta kariéra může skončit dříve, než začne. Musím říci, že vlivem nějaké souhry okolností v Liberci, kde v porevolučním čase jako na mnoha místech docházelo k rychlému střídání postů, se tehdy objevilo místo asistenta, které jsem s povděkem přijal. Za to zůstanu liberecké opeře vděčný, že mi poskytla možnost se v klidu rozvíjet a profesně růst. Já doufám, že jsem jí to alespoň částečně splatil během svého dosud devatenáctiletého šéfovského a třicetiletého dirigentského působení.

Svým věkem jste v současnosti takříkajíc na vrcholu uměleckých sil. Jaké jsou vaše další profesní plány?
Již před půl rokem jsem sdělil paní ředitelce mé přesvědčení, že období šéfování by nemělo být delší než dvacet let. Myslím, že proto mohu s čistým svědomím oznámit, že příští sezona 2020/2021 bude mou poslední v pozici šéfa. Nicméně, zcela určitě rád zůstanu nadále v pozici dirigenta, rád budu spolupracovat s novým vedením, zkrátka budu se stále věnovat liberecké opeře z uměleckého hlediska. Koneckonců, celý můj profesní život je s touto operou svázán a já jsem jí za to vděčný.

Děkujeme za rozhovor!