Martin Glaser a jeho brněnské plány a vize

Rozhovor s novým ředitelem Národního divadla v Brně

S jakými pocity přicházíte do čela brněnského Národního divadla?

Opravdu se na tu práci těším. Cítím velkou zodpovědnost vůči tradici domu, do kterého přicházím. A velký vnitřní závazek vůči všem, kteří mi dali důvěru už jen tím, že mne oslovili, abych se o tuto práci ucházel.

Nemáte ani trochu obavy z tamní poměrně dlouho trvající personální krize a všech nemalých důsledků, které s tím zcela zákonitě přišly?

Já myslím, že ta situace je nepříjemná hlavně všem lidem, kteří v ní mají tvořit. Takže doufám, že najdeme brzy společnou řeč a začneme postupně řešit všechno to, co lidem v divadle otravuje život. Chci, aby angažmá v Národním divadle Brno byla pro všechny čest a vysněná meta, nikoli z nouze ctnost. Nedovedu si představit, že bychom v tom mohli být se všemi kvalitními umělci v rozporu.

Jaký je váš hlavní recept na stabilizaci vnitřní situace v divadle i vztahů vůči zřizovateli?

Vždy se mi vyplatilo vést trpělivý a pozorný dialog a nedělat předem ukvapené závěry. Aby se věci mohly začít měnit, musí nejdřív dojít ke shodě a srozumění. Nejsem přítelem brutálních revolucí, dávám přednost, když se věcí mění evolucí. Je to pomalejší, pracnější, méně efektní, ale dává to šanci provést hlubší a trvalejší změny, které mají skutečný smysl a šanci založit dlouhodobý rozvoj.

Na co hlavně se v prvních měsících chcete soustředit?

Protože přicházím uprostřed rozjeté sezony, nemám bohužel příliš velkou šanci měnit to nejpodstatnější. Tedy to, co diváci uvidí na jevišti. Takže prioritou číslo jedna je příprava dramaturgického plánu na příští sezonu tak, aby už z něj bylo co nejvíce patrné, jak by pod naším vedením mělo Národní divadlo Brno vypadat. Ani to nebude jednoduché. Divadelní dům našeho formátu by měl mít nasmlouvané týmy a propracovanou vizi, co v následující sezoně dělat, někdy na začátku září. A já byl jmenován až na jeho konci. Špičkoví inscenátoři mají diáře plné na dva tři roky dopředu, takže třeba pro činohru, která by měla připravit devět nových premiér, je to opravdu nesmírně komplikovaná situace.

Ruku v ruce s tím jde samozřejmě sestavení rozpočtu a jednání se zřizovatelem o jeho výši a reálných potřebách Národního divadla Brno. To je úkol stejně důležitý a stejně těžký jako umělecké plány. A současně s tím se musím co nejrychleji seznámit s vnitřním fungováním divadla. Jen administrativní aparát, zajišťující jeho chod na úrovni souborů i celého divadla, je z mého pohledu až neuvěřitelně rozsáhlý a já samozřejmě budu chtít vědět, jaké konkrétní výstupy ten který pracovník odvádí. Když k tomu připočtu řadu běžných provozních věcí, které zaberou nemalý čas, tak je to v téhle chvíli pro mne na hranici možného. V pátek 1. listopadu jsem se ujal funkce na čtyřicetiprocentní úvazek, protože musím dostát řadě pracovních závazků, které vznikly dávno před mým oslovením z Brna, a k tomu předat režisérce Janě Kališové budějovickou činohru. Pro brněnské divadlo by bylo ideální, kdybych mohl naplno nastoupit třeba hned od října. Pro mne a mé kolegy by to bylo ideální až od září 2015, což zní pro leckoho asi šíleně, ale jen tak bychom mohli přijít stoprocentně připraveni a hned od začátku by se hrálo bez kompromisů a podle našich not. Realita je ale jiná a musíme se s ní srovnat a požádat naše diváky, zaměstnance divadla i zřizovatele o dostatečnou trpělivost.

Ale byl bych rád, kdyby se některé provozní změny, které je možné realizovat téměř bez nákladů, realizovaly co nejdřív. Aby divák měl pocit, že divadlo je tady skutečně pro něj a ne naopak.Pokud bych to měl pootočit: v čem konkrétně vy sám spatřujete největší přednosti a naopak i slabiny jednotlivých souborů Národního divadla Brno?

Já nebudu předstírat, že znám brněnské Národní do hloubky. Byl jsem osloven v polovině května, výběrové řízení se protáhlo na téměř čtyři měsíce a radou města Brna jsem byl jmenován až na konci září a funkce se oficiálně ujal teď na začátku listopadu. Mezitím jsem dovedl k premiéře dvě inscenace, mám rozpracované dvě nové, byly divadelní prázdniny. Seznamuji se s reálným stavem Národního divadla Brno postupně. Pro mne je důležitá osobní zkušenost, případně názor zprostředkovaný šéfy, které přivádím. Ale asi nemá smysl si nalhávat, že repertoár celého divadla nyní překypuje tituly, nad kterými jásá odborná veřejnost, a diváci se rvou o vstupenky. A dlouhodobý exodus řady špičkových tvůrců také nelze přehlédnout, ať byly ty důvody jakékoli. Potenciál je v síle těch divadelních domů, v jejich tradici a pevně věřím, že i v lidech. Normální divadelník přeci chce, aby jeho divadlo bylo nejlepší skutečně a ne jen v řečech po třetím panáku v divadelním klubu.

Oznámil jste jména svých nejbližších spolupracovníků v čele jednotlivých souborů. Vzhledem k zaměření našeho portálu otázka směřující hlavně ke jménům pánů Heřmana a Radačovského: proč padla volba hlavně na ně?

Jsem si jistý, že jediná cesta vzhůru je pracovat jen s těmi nejlepšími. Vždycky jsem se snažil zvát ke spolupráci špičku. I s tím vědomím, že v dané chvíli bude můj soubor pracovat s režisérem „papírově“ i reálně silnějším, než jsem sám. Ale dobrý šéf v tomhle musí svoje ego potlačit. Takže při pohledu na tvůrce na domácí scéně nebylo nad čím váhat. Myslím, že šéfovská sestava tvoří skoro dream team a vzhledem ke stávající, bohužel nijak skvělé pověsti Národního divadla Brno je to malý zázrak. Jsme si blízcí pohledem na divadlo i na svět, shodneme se v mnohém i lidsky, takže věřím, že se povede skutečně táhnout za jeden provaz a využít synergie tří divadel pod jednou střechou. Tedy něco, co je ve vícesouborových divadlech v Čechách i na Moravě jev poměrně vzácný.

Co především si od nich slibujete?

Razantní zvýšení nároku na řemeslo a na kvalitu. Akcent na sílu a čitelnost výpovědi. Posun k úrovni, která operu i balet přiřadí i evropskému standardu. Jako činoherní režisér to sice neříkám rád, ale trendy a proměny divadelního jazyka se podle mne v minulých desetiletích rodily právě v hudebním divadle.

Jaké konkrétní zadání jste jim dal, respektive ještě dáte? Mělo by se směřování opery a baletu pod vaší supervizí nějak zásadněji lišit od toho dosavadního?

Chci, aby diváci z našeho divadla pokaždé odcházeli uchváceni a hluboce zasaženi, ať emocionálně, nebo intelektuálně. Zkrátka, aby s nimi divadlo „něco“ dělalo. Jen tak budou mít potřebu se vrátit. Mário Radačovský i Jiří Heřman jsou zralí tvůrci na vrcholu sil, mají čitelný rukopis a šéfovskou zkušenost. Tím, že jsem vybral právě je a ne někoho jiného, vlastně deklaruji, jaké divadlo bych chtěl, aby se v Brně dělalo. Nejlíp to tedy poznáte, pokud se podíváte na jejich předchozí práci.Váš předchůdce Daniel Dvořák, ale i už před ním Zdeněk Prokeš dlouhodobě kritizovali nedostatečné financování brněnského Národního divadla. Jak tento problém chcete řešit? Máte nějaký konkrétní příslib zlepšení ze strany zřizovatele?

Jsem optimista v tom, že ze strany zřizovatele vnímám dobrou vůli pomoci situaci v Národním divadle Brno řešit, naslouchat argumentům, které se svými spolupracovníky předkládám, a vyvodit z toho konkrétní kroky. Divadlo teď skutečně potřebuje pomoc, aby se mohlo vůbec nadechnout a pak vstát z kolen a rozběhnout se. Jednání probíhají a výsledky budeme znát za pár týdnů. Jako realista jsem nikdy nikomu nesliboval, že vidím někde v útrobách divadla ležet ladem miliony anebo že vím, kde jinde k nim lehce přijít. Pojmenoval jsem reálnou situaci a minimální konkrétní předpoklady pro to, aby mohlo dojít ke kýženému restartu velkého třísouborového divadla. V tom spolu hrajeme čistou a přehlednou hru.

Jak se chcete vyrovnat s nedobrým technickým stavem Mahenova i Janáčkova divadla, a to včetně chybějících financí na jejich rekonstrukci?

Myslím, že bez pomoci státu to nepůjde. Ale to se netýká jen fyzického stavu budov. Není možné, aby celé břemeno financování Národního divadla Brno leželo jen na městě jako zřizovateli. Budu se snažit, ve spolupráci se všemi kolegy divadelními řediteli, aby se v případě vícezdrojového financování kultury přešlo po dvou desetiletích řečí ke konkrétním činům a systémovým opatřením.

Jak to vidíte se svojí vlastní uměleckou prací v Brně? Přinejmenším omezit ji budete muset – nebude vám chybět?

To byl jeden ze zásadních argumentů proti, když jsem se rozhodoval, zda tuto brněnskou výzvu vůbec přijmout. Je to cena za novou zkušenost a po důkladném zvážení jsem se rozhodl, že jsem ochoten ji zaplatit. Protože takovou práci může u nás získat jen hrstka lidí. Divadlo budu umělecky profilovat v první řadě týmem, který s sebou přivádím. Na druhou stranu komise volila mezi divadelním manažerem Tomášem Froydou a mnou jako aktivním tvůrcem, takže pokládám za samozřejmé, že se budu na tvorbě Národního divadla Brno podílet aktivně i jako režisér. Jsem si dokonce naprosto jistý, že to je nutné, protože skutečnost, jak divadlo funguje, poznáte nejlíp při práci na jevišti. Nechci divadlo vnímat jen z kanceláře nebo z ředitelské lóže.

Přicházím do Brna „v balíčku se závazkem“, respektive s konkrétními závazky vůči mimobrněnským divadlům. Jasně jsem deklaroval výběrové komisi, kde seděli i nejvyšší zástupci zřizovatele, že mám povinnost je dokončit. Pak bych se chtěl soustředit na práci pro Národní divadlo Brno. Diskutuji o tom, jak bych mohl být platný, s příštím šéfem činohry i opery. Protože ale vím, kolik energie a času mne stojí jedna inscenace, tak to nebude víc než jednou možná dvakrát za rok. Nechci si kazit dobré jméno polovičatou prací.

Hodláte se do Brna přestěhovat?

Rodinné zázemí mám v Praze, respektive malý kousek za Prahou. Je to takový můj malý ráj a z něj budu do Brna jezdit, tak jako jsem odtud jezdil do Budějovic. Už jsem viděl byt, kde budu přes týden v Brně bydlet. Místní říkají, že to je jedna z nejhezčích ulic v Brně, tak věřím, že mi bude dobře i tam.

Co všechno dalšího chcete svému novému postu obětovat?

Vedle životního času, a že ho pro tu práci bude potřeba opravdu hodně, se vlastně všechno ostatní jeví jako dost marginální.

Díky za vaše odpovědi, hodně zdaru.

Vizitka:
Martin Glaser se narodil v roce 1974 v Sokolově. Během gymnaziálních studií snil o dráze vědce, ale po dvou letech studia chemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy zběhl na pražskou DAMU, kde vystudoval obor činoherní režie a dramaturgie. Absolvoval v roce 1997 inscenací Alarcónovy Podezřelé pravdy. Ještě předtím ale se svými spolužáky založil generační Divadlo na prahu, ve kterém uvedl své první inscenace (Goldoni – Zamilovaní, Topol – Hodina lásky a vlastní hru Unikání neboli cynismus).

Už během studia na DAMU přijal angažmá v Jihočeském divadle, kde působí od roku 1998 jako kmenový režisér. Od 1. ledna 2006 byl uměleckým šéfem činoherního souboru, který se snažil profilovat jako moderní činohru ansámblového typu s důrazem na souhru hereckých osobností a současnou dramatiku.

Ve svých inscenacích se nejčastěji zabývá tématem hry, manipulace a moci (Havel – Odcházení, Shakespeare – Macbeth, Něco za něco, Hampton – Nebezpečné vztahy, Trier – Kdo je tady ředitel, Lausund – Benefice, Presňakovové – Hrát oběť, Maupasant – Miláček, Mastrosimone – Jako naprostý šílenci a nebo operní Verdiho Otello), víry a fanatismu (Schwab – Prezidentky, Slobodzianek – Prorok Ilja, Corneille – Polyeuktos) a rozpadem tradičních morálních hodnot (Zelenka – Očištění, Crimp – Misantrop, LaBute – Tlustý prase). Často se vrací i k tématu outsiderství, osamělosti a vykořeněnosti (McDonagh – Osiřelý západ, Mrzák inishmaanský, Belbel – Mobil, Vedral – Kašpar Hauser, Egressy – Portugálie, Čechov – Tři sestry). Má slabost pro brutální grotesky, thrillery a detektivky (Letts – Zabiják Joe, McDonagh – Lebka z Connemary, Christie – Deset malých černoušků, Past na myši, Highsmithová – Cizinci ve vlaku). Pravidelně hostuje v divadlech v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci, Liberci, Pardubicích a v Plzni.

Za olomoucké nastudování Arabské noci Rolanda Schimmelpfenniga získal cenu Josefa Balvína, kterou uděluje Pražský divadelní festival německého jazyka nejlepší české inscenaci německy psané hry. Inscenace Nebezpečné vztahy byla oceněna jako nejpozoruhodnější umělecký počin přehlídky České divadlo v roce 2008. Zelenkovo Očištění bylo v cenách Nadace Alfréda Radoka vyhlášeno jako nejlepší uvedená nová česká hra. Inscenace Tlustý prase získala Cenu studentské poroty na pardubickém Grandfestivalu smíchu. Havlovo Odcházení bylo vybráno na prestižní plzeňský festival Divadlo, Prezidentky a Mobil byly uvedeny na hradeckém festivalu Divadlo evropských regionů.

(Zdroj: www.jihoceskedivadlo.cz)

Foto Ivan Pinkava, archiv, Jana Hallová, JDČB