Martin Šinták: Choreografie se pro mě stala druhým jevištěm

„Ctím nastavení režiséra a každá spolupráce je pro mě obohacením,“ říká o své práci choreografa. Současně vyučuje na plzeňské konzervatoři, má své vlastní taneční studio a sám chce ještě dál studovat na pražské AMU pedagogiku. Vůbec by se nezdálo, že loňský nástup koronaviru zastihl Martina Šintáka na docela slušném životním rozcestí. Když v roce 2018 uzavřel svoji taneční kariéru strhujícím ztvárněním role Fagina v oceňovaném baletu Richarda Ševčíka Oliver Twist, přešel na pozici baletního mistra a choreografa pro inscenace svého domovského DJKT. Na jaře loňského roku se však při nástupu koronavirové krize dozvěděl, že mu v divadle už po prázdninách smlouva prodloužena nebude. „Výuka na konzervatoři samozřejmě nestačila, choreografie na následující sezonu jsem neměl vzhledem ke svému předpokládanému vytížení v divadle dostatečně nasmlouvány a věděl jsem, že budu muset budoucnost pojmout docela jinak. Mám nyní už osmiletého syna a potřeboval jsem zabezpečit rodinu.“

Stal se choreografem a pedagogem na volné noze. Uspořádal letní baletní soustředění, založil vlastní baletní studio pro zájemce všech generací a úspěšně je v září rozjel. „Vždycky jsem chtěl svoje taneční a baletní studio mít, otevřít je i těm, kteří po profesionální taneční kariéře netouží, ale chtějí se umět hýbat, něco se naučit pro radost z pohybu. Pro děti i teenagery, pro maminky i otce s dětmi, pro samotné dospělé ženy, chtěl jsem otevřít i speciální lekci pro seniory. A tak jsem to udělal,“ vysvětluje Martin Šinták. Ale přišel podzim a s ním další uzávěra divadel, zrušení či odsunutí plánovaných inscenací, uzavření tanečního studia. A pro umělce na volné noze život z finanční rezervy. „Nebylo to snadné, ale kdo to měl v té době snadné! Deset měsíců jsme byli prakticky bez práce, měli jsme rozjeté projekty, ale doba nás zastavila, některé z dohodnutých projektů byly úplně zrušeny,“ komentuje situaci. Martin Šinták o všech peripetiích hovoří zvesela, s humorem a nadhledem, svobodně a volně, chtělo by se říci – bezstarostně. Ale mezi řádky cítíte, že to tak bezstarostné nebylo, vnímáte někdejší napětí, cítíte však i ono setrvalé pevné odhodlání, energii a vůli, která ho hnala dál. Nadšení a zodpovědnost. Nadšení pro tanec, pro divadlo, pro hudbu. A zodpovědnost ke všemu, co dělá a dělat chce.

Závěr sezony 2019/2020 byl navíc pro vás jako choreografa turbulentní. V srpnu 2020 se dohrávala představení odsunutá z jara a vás se to týkalo – jednalo se mimo jiné hned o dvě operní inscenace s výraznou účastí baletu, pro něž jste připravoval choreografii. O Monteverdiho Korunovaci Poppey a Smetanovu Prodanou nevěstu. Inscenace, která byla původně provedena jako open air na plzeňském náměstí v roce 2018 s mohutnými tanečními scénami, se najednou měla smrsknout na jeviště Velkého divadla.
Původní choreografii Prodané nevěsty jsem stavěl pro 31 párů na úplně jinak řešené scéně a v jiném prostoru. Teď to mělo být pro 8 párů! Většina kroků sice zůstala, ale hodně věcí jsem musel upravit. V divadle musíte taneční kroky více prokombinovat – na velké ploše open air představení je efekt postaven na pohybu jednolité velké plochy, ale na menším jevišti kamenného divadla je nutné dbát na detaily obrazů a změn. V Korunovaci Poppey jsem kromě choreografie velice úzce pracoval s režisérem na propojení všech složek po režijní stránce.

Barokní hudba je pro choreografa nesmírně tvárná a jsem rád, že mám v nadcházející sezoně před sebou další projekty s barokní hudbou. Prodaná nevěsta byla moje poslední spolupráce s DJKT jako jeho zaměstnancem. Když jsem při jejím prvním uvedení pro diváky seděl v hledišti, vzpomněl jsem si, jak jsem do Plzně nastoupil do angažmá, vstoupil do našeho krásného Velkého divadla, seděl na prvním balkoně a díval se na své budoucí kolegy, jak tančí Labutí jezero. Uvědomil jsem si, že 13 let, úžasných, ale strašně náročných, bylo za mnou. Tančil jsem v plzeňském divadle nádherné role, připravil tu choreografie do oper i operet. Ale že teď pro mě nastala nová životní etapa.

Etapa choreografa. V minulé sezoně jste toho stihl nakonec docela dost.
Bylo to náročné, ale skvělé a jsem za ty příležitosti nesmírně vděčný. Za 13 let v divadle jsem neměl chvilku volna. Žádné volné večery. Vzpomínám si, že jsem třeba jeden večer tančil v opeře ve sboru, druhý večer měl sólovou roli, jednou jsem dokonce v jednom dni tančil odpoledne od 14 hodin v muzikálu Chicago a večer jsem měl Franze v Coppélii. V posledních letech to už takto dramatické nebylo, odstupy mezi představeními se zachovávaly, ale v divadle jsem byl takřka neustále. Za covidu jsem měl náhle volna víc, než jsem chtěl, a musel jsem si na to zvykat. Najednou jsem nevěděl, co mám s volným časem dělat. A tak jsem si říkal, že budu odpočívat. Že se situace změní, zase třeba nebudu vědět co dřív, a že se na to připravím.

Hodně jsem se věnoval svému synovi, konečně jsem na něj měl opravdu čas! Náš vzájemný vztah se nesmírně rozvinul, byli jsme pořád spolu, jezdili jsme na kole, hráli si, učili se. A já jsem se připravoval na projekty, které se uskutečnit měly. První byl Netopýr v režii Martina Otavy. Odehrát jsme ho nemohli, představení jsme ale nastreamovali a vysílali za symbolický poplatek. Teď už ho v červnu mohli vidět první diváci a v nadcházející sezoně už se bude hrát. A já si nepřeji nic jiného, než ať Netopýr lítá a lítá dlouho pro Plzeň! Mám operetu jako žánr velmi rád. A líbí se mi, že se tu hraje a jak se hraje. Opereta je klasika a že ji pan ředitel Otava jako klasickou uvádí, je výborné. Má pro žánr cit, dokáže navnadit a motivovat pěvce. Jsem přesvědčený, že takhle inscenovanou operetou můžeme oslovit všechny věkové generace.

Jaro jste prožil střídavě v Plzni a v Brně. Jak jste to zkoordinoval?
Na dvou inscenacích najednou – na Italce v Alžíru v režii Jakuba Hliněnského v Plzni a na Bohémě v režii Magdaleny Švecové v Janáčkově divadle v Brně – jsem začal pracovat na přelomu dubna a května. Než jsem ale na obě kývl, hodně jsem to zvažoval. Potřeboval jsem si být jistý, že budu moci práci na obou titulech odvést na sto procent. Studoval jsem jízdní řády a zkouškové plány, konzultoval vše s oběma režiséry. Bylo to náročné, ale možné. A podařilo se to. Brno pro mě bylo něco úplně nového – prostředí, lidé… Pracoval jsem tam ovšem v úžasném kolektivu, bral jsem to jako psychickou dovolenou a se sólisty i lidmi ze sboru jsem se pak loučil se slzami v očích. Doufám, že se do brněnského divadla někdy vrátím. Práce na Italce v Alžíru byla také krásná – s Jakubem jsme už spolupracovali, když byl asistentem režie při jiných inscenacích, znali jsme svůj způsob práce.

Nadcházející sezonu máte docela nabitou…
Hlavně, aby se uskutečnila, jak má! To si přejeme všichni. V srpnu bych ještě rád stihl uspořádat baletní a taneční kurzy, sám v létě spolupracuji s dalšími subjekty jako taneční pedagog. Příští sezona pro mě znamená začátek spolupráce s Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích a těším se na ni. Připravuji tu choreografii pro Boitova Mefistofela v režii Tomáše Ondřeje Pilaře, pro operetu Slečna vdova Jána Móryho v režii Jakuba Hliněnského, na otáčivém hledišti v Českém Krumlově se budu podílet na Mesiáši s překrásnou hudbou Georga Fridricha Händela. Je to pro mě takový zajímavý návrat po šestnácti letech – na otáčivém hledišti jsem kdysi vystupoval ještě jako posluchač Taneční konzervatoře hl. m. Prahy a v Budějovicích působí moji spolužáci z konzervatoře. Jsem rád, že další inscenace mě čeká v Plzni, je to moje domovské divadlo a můj domov! Opět s režisérem Tomášem Ondřejem Pilařem budu spolupracovat na inscenaci Gluckovy opery Alceste. A pro barokní hudební festival ve Znojmě budeme připravovat operu Il ritorno di Tobia Josepha Haydna. Ve Znojmě jsem s Tomášem Ondřejem Pilařem spolupracoval už před dvěma lety na úžasném barokním oratoriu G. F. Händela Saul.

Jaká hudba vás jako choreografa nejvíce inspiruje?
Vlastně veškerá hudba z jakéhokoliv hudebního období. Když mám zadanou hudbu především k operním inscenacím, stačí už jen poslouchat, sledovat klavírní výtah, soustředit se, pro jakou složku je choreografie připravována. Zavřu oči a často se mi kroky promítají jako film v mé mysli. Samozřejmě se vůbec nebráním tomu připravovat choreografii na jakoukoliv hudbu. Vždy mě musí hudba zaujmout. Pak se jí nechám vést a taneční krok přijde sám od sebe. Nemám svůj vyhraněný styl hudby. Poslouchám mnoho hudebních žánrů.

Vaše role na jevišti prošly zajímavým vývojem. Docela lapidárně bychom ho mohli charakterizovat slovy „od princů k padouchům“. Prvním vykročením z původního rámce byl Abdérachman v Glazunovově Raymondě v choreografii Jeleny Pankové v roce 2011. To tedy nebyl žádný padouch, ale díky pojetí Jeleny Pankové role velmi výrazová a velmi výrazná, byť v ryze klasickém baletu.
Na toho vzpomínám strašně rád a spolupráce s Jelenou Pankovou pro mě byla zásadní! Byl jsem obsazen do role Jeana de Brienne, to jsem ještě byl v období milovníků. Ale Jelena Panková mě obsadila i do Abdérachmana. Byla to nádherná dramatická plastická postava, opravdu se stal vykročením z princovského rámce. Myslím, že určitou hereckou stránku musí mít člověk v sobě. Nikdy jsem se jí nebál, ale nechtěl jsem si připustit, že bych ji měl. Padouchy jsem v sobě opravdu necítil, toužil jsem být tím kladným hrdinou, tím hodným princem. Nebylo proto pro mě snadné, když po milovnících a krásných princích přišli ti padouši, tedy role, kterým se říká charakterní. Musel jsem přijmout, že v sobě dokážu najít a zahrát i temnou stránku. Ale pak jsem je tančil hrozně rád a začal si je strašně užívat. Bavili mě! Propojil jsem v nich všechny zkušenosti ze svých rolí. Sám jsem se i líčil a vytvářel tak určitý charakter postavy.

Na které role rád vzpomínáte?
Na všechny. Na klasické role, jakou byla moje první role v angažmá v Plzni, Franz v Coppélii, na všechny Čajkovského prince. Na moderní inscenace, jako byly choreografie Alenky Peškové Maryša, Krvavá svatba nebo Svěcení jara, na Dona Josého v Carmen v moderním pojetí Mária Radačovského s vypjatou scénou s Carmen, na Gustav von Aschenbacha ve Smrti v Benátkách Ondreje Šotha, kterému jsem mohl dát veškeré výrazové a technické ztvárnění. Na něm bylo úžasné, že jsem neslezl dvě hodiny z jeviště – to jsem miloval! Neměl jsem moc rád role, kdy přijdete na jeviště, zatančíte, odejdete, čekáte, zase přijdete a zatančíte a znovu čekáte. Být na scéně pořád, nebo alespoň co nejvíce – to bylo moje! Ze všech Čajkovského princů jsem měl proto nejraději prince v Labutím jezeře – v téhle postavě je i jasný vývojový oblouk od prvního jednání k poslednímu, bylo možné se postupně rozvíjet. A Louskáček – to je pro mě nejkrásnější hudba, na niž jsem kdy tancoval. Navíc ho mám vždycky spojeného s Vánocemi a celou tou krásnou atmosférou. A tak bych mohl pokračovat dál a dostali bychom se k těm padouchům – ať to byl Crassus ve Spartakovi, Tybalt v Romeovi a Julii, Fagin v Oliveru Twistovi…

A novém nastudování Labutího jezera jste byl už Rudovousem! To je jasný vývojový oblouk vaší taneční kariéry.
To je pravda. Moc mě to bavilo! Tím spíš, že v choreografii Jiřího Horáka byl Rudovous obohacen o variaci ve 3. jednání, která se vložila do grand pas de deux Černé labutě a prince Siegfrieda. Rudovous tak nepřišel jen na několik výstupů, ale role měla těžkou choreografii a byla více charakteristicky vykreslená. Takže vidíte – všechny role mám rád, každou z jiného důvodu a každou jinak.

Přesto – která role pro vás byla nejvýznamnější?
Fagin v Oliveru Twistovi. Byl poslední a přelomový. Když se Fagin loučil s malým Oliverem ve vězení, představoval jsem si tam svého Kubu a v derniéře jsem se loučil i s jevištěm. Bylo tam všechno to, co jsem opravdu prožíval. A bylo to velmi silné.

Neskončil jste brzo?
Ne. Odešel jsem na vrcholu. Věděl jsem, že mám mantinely, zdravotní stránka by mi už nedovolila, abych šel dál. Mohl bych ještě nějaký čas na pozici sólisty baletu působit, ale jen určitou dobu. Jednou, když jsme jeli jednou hostovat s Romeem, začalo mě bolet v autobusu koleno. Nateklo a když jsme dojeli, nemohl jsem se na tu nohu postavit. Nikomu jsem to neřekl, koleno jsem ledoval, promasírovával. Z části to pomohlo, ale nemohl jsem se vejít ani do holínky, ani do kalhot. Tak jsem natrhl kalhoty, povolil si holínku, koleno zafačoval a Tybalta úspěšně odtančil. Tohle je důkaz, že opravdu bylo lepší skončit včas a na vrcholu. Neznamená to ovšem, že bych nemohl tančit role rozsahem menší. Ale díky pozici baletního mistra a práci na choreografiích jsem se dostal dál, posunul se.

Splnila se vám jako tanečníkovi všechna přání?
Když jsem začal tančit, měl jsem zásadní přání – aby mi někdo z jiného divadla na poslední chvíli zavolal: „Vypadl nám sólista, přijeď zachránit představení.“ A to se mi opravdu povedlo!

Trošku adrenalinový sen!
A splnil se mi hned dvakrát! V Libereckém divadle jsem takhle zaskakoval v představení Charlotta, císařovna mexická, kde jsem hostoval s českou primabalerínou Barborou Kohoutkovou. Tehdejší šéfka baletu v Liberci Alenka Pešková mi volala, že jí vypadl sólista, jestli bych nezaskočil. Dozvěděl jsem se to v pátek, v úterý bylo představení. Přes víkend jsem se nadrtil kroky, v pondělí jsem měl s Barborou první zkoušku. Tančil jsem tu roli dvakrát a pak ještě jednou po roce – to jsem se to musel naučit celé znovu! Něco podobného se mi stalo ještě jednou. V Olomouci potřebovali večer ústřední pár do Louskáčka a tehdejší šéf Robert Balogh volal do Plzně s prosbou o hosta ten den ráno. Protože moje taneční partnerka a kamarádka Jarmilka Dycková-Hruškociová měla tehdy zranění, jeli jsme s mojí kolegyní Monikou Mašterovou. Já tehdy neměl řidičský průkaz, ona ano. A tak ona musela odřídit celou cestu až do Olomouce! Přijeli jsme v půl šesté, cestou jsme si říkali kroky a večer to celé odtančili. Byl to těžký adrenalin, ale dopadlo to úžasně a moc rádi jsme pak na to představení vzpomínali.

Ale hostoval jste i bez adrenalinu…
To bylo plánované hostování na scéně Národního divadla v Praze, kdy jsem mohl tančit dvě úžasné role. Franze v Coppélii a prince Desiré v Šípkové Růžence, oboje pro mě byl nádherný zážitek! Jako student jsem chodil do Národního divadla a sledoval sólisty a říkal si tu větu – „Kéž bych tam taky někdy stál v hlavní roli.“ A povedlo se mi to.

A co sen o konkrétní roli? Všechny máte splněné?
Vždycky jsem si přál tančit Romea, tančil jsem ho na Křižíkově fontáně v Praze, ale na jevišti na něj nedošlo. Když byl Prokofjevův Romeo a Julie nasazen v Plzni, už jsem byl obsazen do role Tybalta. Nebudu zastírat, že mě to mrzelo. S Tybaltem jsem se dlouho pral, ale když jsem ho přijal, bylo to úžasné. Smířil jsem se s tím, že už prostě nemám tu klukovskou vizáž, a začalo mě to hrozně bavit. V představení jsem měl díky Liboru Vaculíkovi velkou plochu, Merkucia tančil můj úžasný kolega a kamarád Richard Ševčík. Scéna na jevišti mezi námi byla tak vypjatá, že jsme cítili, že lidé v hledišti fakt ani nedýchali. Bylo to úžasné.

V muzikálu Čachtická paní z roku 2008 jste jako Ficko i zpíval, v baletu Oliver Twist z roku 2017 jste byl nejen sugestivním Faginem, ale alternoval jste i v činoherní roli Čtenáře. Nenapadlo vás někdy, že byste se mohl opravdu věnovat muzikálu nebo i činohře?
Že bych byl zpěvák nebo herec – o tom jsem tehdy nepřemýšlel. Příležitosti, které vzpomínáte, šly zkrátka kolem mě. Že jsem se k těmto rolím dostal jako sólista baletu, bylo štěstí! Role Ficka v Čachtické paní byl v té době takový profesní „úlet“, který mě ale hodně bavil a podnítil k úvahám o účinkování v muzikálech. Pěvecká role Ficka mi byla bližší – spojení hudby, zpěvu a rytmu pro mě bylo přirozené. Navíc jako dítě i dospívající kluk jsem chodil na hodiny zpěvu, opravdu rád zpívám. Krásnou zkušeností bylo pracovat na světoznámém muzikálu Andrew Lloyd Webbera Cats, kde jsem měl tu čest tančit a možná i tak trochu zpívat roli Abraka-máryfuka. Vlastně – když jsem účinkoval v jakémkoliv muzikálu, tak jsem nejen samozřejmě tančil, ale i zpíval (samozřejmě bez mikroportu).

Teď skutečně uvažuji o tom, že bych na to navázal, pokračoval ve zpěvu a třeba se dostal k účinkování v muzikálech nejen jako tanečník. To role Čtenáře byla vyloženě činoherní. Když se mě Richard Ševčík ptal, jestli ji chci dělat, odpověděl jsem rychle – „Chci, ale nevím, potřebuji chvilku času.“ A vzal jsem hodiny u Jaroslava Someše, učil jsem se, jak vystupovat před lidmi, učil jsem se správnou dikci, dynamiku řeči, přednes. Nesmírně mi to pomohlo nejen kvůli roli, ale kvůli mně samotnému. Dobře hovořit před lidmi je řemeslo. A jsem rád, že jsem se s ním tímto způsobem setkal. Byl a je to velký přínos.

Vím, že k choreografii jste se dostal přes jeden maturitní ples. I když teď připravujete choreografie do náročných operních a operetních inscenací, k maturantům se čas od času vracíte. Proč?
Baví mě to. Je to náročné, ale krásné! Práce se studenty je v dobrém slova smyslu velmi výživná. Je mezi nimi často dost těch, kteří nejsou zvyklí se hýbat a s pořádným pohybem se nedostali do styku třeba nikdy. Ale mě hrozně baví s mladými lidmi pracovat – přistoupit k nim jako pedagog a jako choreograf a dokázat, aby tančili, naučili se choreografie a aby to všechno dělali rádi. A třeba začali pohyb vnímat i jako svoji životní potřebu, jako zábavu. Jde o to vcítit se do nich a předat jim pokyny tak, aby je přijali, ztotožnili se s nimi, porvali se s tím a dokázali na předtančení opravdu tančit. Pro ně je maturitní ples jeden z nejvýznamnějších večerů v životě. Jeden jediný. A proto je to i pro mě výzva. Ve výsledku to má být pro nás všechny společná radost. A o to se snažím.

Zatím své zkušenosti zúročujete jako choreograf. Zúročíte je i jako režisér?
Při spolupráci na operních představeních nabírám spoustu nových zkušeností a jsem přesvědčen, že jednou je využiji pro choreografii celovečerního baletu. Rád bych nastudoval dětský balet s dětmi i dospělými na jevišti tak, aby v něm byly zastoupeny všechny věkové kategorie. A skutečně velmi toužím po tom, abych jednou mohl připravit dějový balet, choreografii pro celovečerní představení. Jedna spolupráce tohoto typu se už rýsuje, ale nechci předbíhat.

V současné době je ovšem vaší doménou jako choreografa opera. Co pro vás znamená opera jako žánr? Co na ní máte rád?
Opera do mého života vstoupila, když jsem začal tančit. Jako člen souboru baletu jsem v operních představeních účinkoval a rozšiřovalo mi to obzory i herecký slovník a výraz. Na operu jsem chodil ale i jako divák, protože ji mám rád. Opera je kompaktní, maximální žánr – hudba, zpěv, pohyb, to se mi na ní líbí. A proto se jako choreograf snažím, aby tanec v opeře byl její skutečnou kompaktní složkou, ne jen nezávislým článkem celého představení. Rád bych, aby tanečníci nepřistupovali ke svým výstupům v opeře jen jako k epizodní záležitosti, ale aby cítili, že jsou součástí režijního plánu, součástí dění, aby i jejich chůze byla svým způsobem tanec. Propojení všech těchto složek, samozřejmě s inscenační stránkou, to mě láká a fascinuje. Zpěv, hudba a tanec se dá propojovat v každém žánru stejně, jako lze v každém žánru ukázat krásu baletu!

Co pro vás dnes znamená choreografie obecně? Nezdá se mi totiž, že byste k ní přistupoval jen čistě jako ke zdroji příjmů.
Vždycky jsem říkal, že divadlo dělám pro lidi, ne pro sebe. Ať jsem tančil, nebo teď, když se na představeních podílím jako choreograf. Díky své choreografii na jevišti v jistém slova smyslu stále stojím. Je tam můj rukopis, můj pohybový slovník. Choreografie se tak pro mě stala druhým jevištěm. Že budu choreografem, jsem si vlastně nikdy nepředstavoval, cítil jsem v sobě více pedagoga. A jsem nesmírně vděčný za to, že životní cesty jsou tak nevyzpytatelné! Chci pokračovat, zdokonalovat se, rozvíjet se.

Máte teď hodně konkrétních věcí před sebou a spoustu plánů, které se zrodily v neradostném covidovém období. Myslíte si, že platí okřídlené rčení, že „všechno zlé je k něčemu dobré“?
V mém případě určitě. Cítím, že to není fráze. Neprodloužení smlouvy v divadle mi otevřelo nové obzory, nové možnosti. Otevřela se mi tím příležitost, které jsem se mohl a musel chopit. Že se věci teď takhle vyvíjejí, vnímám jako štěstí. A jen doufám, že to tak bude pokračovat i dál. Víte, zdraví je jedna věc, ale štěstí druhá. A v uměleckém světě musíte mít štěstí dvojnásob. Štěstí na lidi, na náhodu. Život nám přichystá nejrůznější úskalí jak pracovní, tak rodinné. A je důležité být pořád sám sebou. Počítat s tím, že spolehnout se můžete jen sám na sebe a na skutečné přátele. A krizové situace nám pomůžou ty skutečné přátele objevit. Já jsem je takhle objevil a jsem za to strašně moc vděčný. Myslím si, že je důležité jít pořád za tím, co chcete. I když to třeba bude v jiných podmínkách a s jinými lidmi, než si člověk myslel. Ale nesmíte polevit, rezignovat, nesmíte přestávat. Je třeba prostě jít a nezastavit se.

Martin Šinták absolvoval Taneční konzervatoř hl. města Prahy, v roce 2007 se stal členem baletního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni a o rok později sólistou. Nastudoval zde desítky rolí klasického i moderního tanečního repertoáru. Hostoval v pražském Národním divadle, Olomouci a Liberci. Do konce sezony 2019/2020 působil na pozici baletního mistra DJKT. Přečtěte si více zde.