Meditativní pražskojarní zastaveníčko v Obecním domě

Pondělní koncert zahájil stejně jako v případě těch předešlých Ondřej Havelka. Ten svým vždy kultivovaným úvodním slovem stručně představil interprety i autory uváděných děl a přivítal diváky sdílející atmosféru celého večera na dálku pomocí streamingu, spolu s posluchači rádiové stanice Vltava, která přenos zprostředkovávala. Dirigent Tomáš Brauner se poté bez dalších prostojů chopil taktovky, přesněji řečeno dirigentského gesta (první polovinu koncertu řídil bez ní) a orchestr spustil první tóny skladby Meditace na staročeský chorál „Svatý Václave“, op. 35a Josefa Suka.

Pražští symfonikové hráli Meditaci v úpravě pro smyčcový orchestr se vší naléhavostí a procítěností. A že si tento, byť poměrně malý kus zaslouží pokoru, o tom svědčí nejen samotné téma, které zpracovává, ale také okolnosti vzniku a vůbec poselství, které v sobě po celá staletí původní chorál skrývá. Suk napsal toto dílko koncem září 1914, tedy dva měsíce poté, co Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Skladba pak měla být jakousi protiváhou Haydnova „Císařského“ kvartetu C dur, op. 76/3, jehož druhá věta zpracovávající téma rakouské hymny byla jakousi povinnou skladbou Českého kvarteta, jehož byl Suk členem, při zahajování jeho koncertů. O této skutečnosti následně zpravil posluchače pondělního koncertu redaktor nakladatelství Bärenreiter Jonáš Hájek, kterého Ondřej Havelka po doznění Meditace chvíli zpovídal.

Sukovo dílo bylo v podání FOK předvedeno ve všech odstínech, které mu chtěl zajisté autor dát. Intimní pianissima střídaly expresivní dramatické plochy tutti smyčců ve velké síle, která chvílemi doslova překračovala pouhé dynamické možnosti nástrojů směrem k nejniternějšímu citovému pohnutí. Všechno napětí nakonec ustoupilo závěrečným durovým akordům v lehkých tazích smyčců, podkládaným zadržovanými akordovými motivy kontrabasů, které mohou svým klidným smírným charakterem dokonce vzdáleně připomínat závěry pomalých symfonických vět Sukova učitele a tchána Antonína Dvořáka.

Po velkém citovém vypětí interpretů i posluchačů zvolili dramaturgové koncertu dílo odlehčenějšího rázu. Byla jím v úvodu zmiňovaná Sukova Serenáda Es dur, op. 6, kterou napsal již ve svých 18 letech, tedy v roce 1892. Skladby tohoto typu bývají už od svého vzniku v dobách klasicismu prosty závažných témat i skladatelských exhibic a byly původně určeny k potěše širokého publika při hudebních produkcích pod širým nebem. Podtrhují spíše lyrický charakter a lehkost hudebního výrazu. Od tohoto plánu se ani Suk nijak zásadně neodklání. Oproti vzpomenutému Antonínu Dvořákovi, s jehož serenádami a komorními skladbami má Sukova serenáda dosti společného (a to nejen z hlediska spojení s Johanessem Brahmsem a jeho pomocí při jejich propagaci), však toto dílo, ač rané, nese pozdně romantické principy v práci s barvou a s výrazovými prostředky. Je dílem hodnotným, plným skladatelských ambicí, přesto rozhodně ne bezhlavě novátorským.

Ačkoliv skladba může ve svých čtyřech větách na základě předešlého popisu působit dojmem nenáročné, či dokonce zábavné výplně koncertu, opak je v tomto případě pravdou. Zvolený skladebný druh může totiž na první pohled zastřít skrytou interpretační náročnost. Ne snad, že by se jednalo o skladbu vyloženě virtuózní. Výrazová stránka věci, tempové nástrahy a vůbec práce s hudebními plochami ovšem klade poměrně velké nároky na souhru ansámblu a čistotu hry. Smyčcová sekce Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK skladbu provedla pod pevným gestem Tomáše Braunera bez sebemenšího zaváhání a byla doslova radost sledovat proud hudby, který se především ve členité závěrečné větě dostával přes spletité tempové zlomy a změny celkové faktury díla k samému vrcholu díla ve strhujícím provedení. I samotný závěr byl plný neutuchající energie.

Zasloužený potlesk vystřídal opět průvodní komentář Ondřeje Havelky, který tentokrát požádal Josefa Třeštíka, dramaturga festivalu, o stručný výklad poslední skladby večera – Smyčcového sextetu, op. 4 „Zjasněná noc“ a rovněž kompozičního stylu jejího autora Arnolda Schönberga. Přes obecně známá fakta o jeho náklonnosti k hudbě atonální a k technikám dodekafonie se posluchači dozvěděli i o jeho spojení s českými zeměmi a rodinných svazcích, které ho poutaly s jeho zřejmě jediným pedagogickým vedením, přítelem Alexanderem Zemlinskym. Jinak Schönberg vystupoval jako samouk s poněkud svéráznými názory na jiné kompoziční techniky a některé své současníky i starší skladatele.

Smyčcový sextet Zjasněná noc byl, jak uvedl Josef Třeštík, inspirován básní Dva lidé Richarda Dehmela. Skladba však dle jeho slov původní námět nezpracovává příliš popisně. Mnohem více se zaměřuje na její vnitřní významovou rovinu a dějový spád. FOK představil tento sextet v autorově úpravě pro smyčcový orchestr z roku 1943. Jelikož se v původních intencích jedná stále o rané dílo skladatele, „nezatěžkané“ typickými technikami Druhé vídeňské školy, znatelně zde přetrvávají pozdně romantické tendence. Jasně tonální pasáže a romantickou motivickou práci však již místy doplňují zhuštěné souzvuky, komplikovanější chromatické postupy i velké melodické skoky a příkřejší kontrasty melodické i harmonické. Jakoby zde klasické postupy vedly dialog s moderními.

V úvodním rozhovoru předjímaná linie směřující od potemnělého úvodu přes náruživou výraznější střední pasáž až po rozjasněný závěr byla bezezbytku naplněna. Jistě posluchači v prostřední pasáži objevili nejedno osvěžení, kde se najednou ona náruživost změnila v zasněnou melancholii i jakési vnitřní uklidnění, aby skladba v posledních deseti minutách svého trvání přešla z dlouhého, avšak umně vystavěného antiklimaxu ve slíbené rozjasněné finále.

Tomáš Brauner s pražskými symfoniky provedli skladbu v naprosté soustředěnosti a se vší grácií. Možno říci, že dotáhli barevné možnosti smyčcového souboru k dokonalosti, kterou si Schönbergova Zjasněná noc zasluhuje.