Mefistofele, ambiciózní opera šestadvacetiletého skladatele v dobových recenzích (3)

K chystané pražské premiéře opery Arriga Boita 

První provedení v češtině. Národní divadlo Praha, 9. prosince 1885
Komponista, jenž se bojí obecenstva. Z Vídně oznamuje se následující šprýmovná historka: V úterý dávána ve dvorní opeře Boitova opereta (!) Mefistofele u přítomnosti skladatele. Představení šlo znamenitě a po scéně žalářní počalo obecenstvo hlučně volat skladatele, ten však se neobjevoval. Na chvíli potlesk poněkud ochaboval, hned ale zase vzrostl plnou silou. Pojednou počalo se v pravém koutě za oponou něco třepat, jako by tam byl nějaký zápas; jako by tam byl Boito a nechtěl ven, jako by se zuby nehty vzpíral. Tak tomu také bylo. Obecenstvo dívalo se na oponu a neustávalo v potlesku: takřka se střádalo. Byl-li unaven parter, pomáhala první galerie, a když poslední galerie nemohla dál, počal opět parter s novými silami. Ochabla-li na chvíli síla potlesku, zmohutněla hned nato v hotový orkán, jako by se strop měl zbořit. Konečně objevila se hubená postava Boitova, jehož Mefisto – Franz Reichenberg takřka vystrčil z otvoru v oponě před obecenstvo. Jedva že byl Boito uprostřed před rampou, již zachvěl se pod bouří potlesku jako Mefisto pod ohnivými růžemi andělů a okamžitě zmizel, podoben dlouhonohému pavouku, druhou stranou otvoru v oponě. Z toho velká veselost mezi obecenstvem, jež bez toho bylo v dobré míře, rozjařeno jsouc vlastním svým potleskem a tím, že konečně přece provedlo svou vůli. Útěk mistrův měl v zápětí novou bouři potlesku. Nejvážnější mužové, mezi nimi i ministr zahraničí hrabě Kalnoky, jenž právě nyní nemá příčinu býti v laškovném rozmaru, byli nakaženi humorem situace a spustili také potlesk na celé kolo. Konečně podařilo se vytáhnout Boita podruhé. Tentokrát přišel se strany levé, veda s sebou kapelníka Jahna, či vlastně tiskna se k žulové jeho postavě. Jedva však octnul se před obecenstvem, jež vypuklo v novou bouři potlesku, jakoby jej obešel mráz – jakoby náhle polit ledovou vodou – chce nazpět a vrazí do Jahna, jenž právě se snažil vyseknout obecenstvu hluboce cítěnou poklonu a pod nenadálým tím nárazem skorem zavrávoral, Boito odrazí se od něho jako koule u kulečníku, vrazí ještě jednou do Jahna a oba zmizí za oponou. Obecenstvo je teď dvojnásob v dobré míře, Kalnoky mžourá radostí tak potutelně jedním okem, že mu z druhého vypadl monokl. Konečně se obecenstvo upokojilo, provedlo přece svou.
(Národní listy – 19. 11. 1885 /před premiérou)

První provedení Boitova Mefistofela, jenž ve středu na jeviště byl uveden, mělo úspěch rozhodný, třebas i přijetí novinky nebylo nikterak bouřlivé nebo snad nadšené, jako vídáme obyčejně u premiér oper proslulých. Opera Boitova jest v nejednom směru dílem velice zajímavým a poutavým. Skladatel zvolil si pro svého Mefistofela právě tak jakou Gounod pro svého Fausta reka Goethova arcidíla; co do zevnějšího uspořádání děje odchýlil se však podstatně od Gounoda; neboť kdežto tento obmezil se vůbec jen na takzvaný první díl Fausta, pojal Boito do opery své oba díly a přibral k nim mimo to ještě prolog a epilog, k celku organicky se pojící. Tím ovšem dílo jeho má rozměry mnohem širší a ráz jaksi všeobecnější, ač jinak díl první u porovnání s operou Gounodovou obmezen jest toliko na hlavní její scény. Díl druhý obsahuje „klasickou noc Valpurginu“ a epilog „Faustovu smrť“. Boito přidržel se v Mefistofelu směru Wagnerova, s kterým ovšem před sedmnácti lety, kdy poprvé vystoupil s operou svou před obecenstvo vlaské, těžko bylo proniknouti; to také bylo příčinou, že Mefistofele na poprvé ouplně propadl. Později však Boito operu svou přepracoval a tu se pojednou lístek obrátil; Mefistofele zvítězil a dobyl všude úspěchů velmi značných. Přísně wagnerovský sloh v Mefistofelu ovšem hledati nelze, také není hudba jeho právě vždy a všude zcela originální, nicméně prozrazuje pěknými myšlenkami hudebními, duchaplným jich zpracováním a vůbec namnoze případnou ilustrací hudebního skladatele a hudebníka velice vzdělaného a routinovaného.

V každém jednání nalézáme mnohé pěkné věci, zejména však vynikající scéna zahradní a žalářní v dílu prvním a „klasická noc Valpurgina“ v dílu druhém, které se také patrně nejvíce líbily a největšího úspěchu došly. Jsou to lyrické výjevy Markétky a Heleny s Faustem a scéna Markétčina v žaláři, kteréž po stránce hudební vynikají krásnou koncepcí a ušlechtilým zpracováním. V dotčených scénách také vrcholí celá opera. Provedení bylo velmi dobré, svědčilo o pečlivém naštudování. V prvním díle zaměstnáni jsou v hlavních úlohách sl. Sittová (Markétka), a pp. Raverta (Faust) a Hynek (Mefistofele); v druhém zpívá Helenu sl. Panznerová. Jak sl. Sittová, tak i pp. Raverta a Hynek jsou u nás v dotčených úlohách známi ovšem co nejlépe (z Gounodovy opery) a podali opětně výkony zdařilé; sl. Sittová zejména ve scéně žalářní měla znamenitý úspěch; obecenstvo ji několikráte vyvolalo a dvěma skvostnými kyticemi vyznamenalo. Také sl. Panznerová došla co Helena pochvaly, jíž se ovšem rovnou měrou dostávalo i oběma jmenovaným umělcům. Domnívali jsme se ale, že p. Raverta bude zpívati česky, přes to, že je to opera vlaská. Jsme ostatně velice dychtivi na druhé obsazení opery p. Vávrou v úloze Fausta a p. Čechem v úloze Mefistofela, kteří oba umělci rovněž ode dávna vynikají v partiích těch. Vypravení novinky jest velmi pěkné, některé dekorace jsou nové a celek působí dojem velice příznivý.  Podotknouti ještě sluší, že plynný překlad libreta pochází z obratného péra V. J. Novotného, jenž v prvním dílu použil též výtečného překladu Kolárova. Návštěva byla velmi hojná a obecenstvo co nejlépe naladěno.
(Pražský deník – 11. 12. 1885 – nepodepsáno)

Není snad druhého uměleckého díla, jež by bylo dalo podnět k takovému množství nových výtvorů ve všech oborech uměleckých, jak to učinil Goethův Faust. Od Makarta až na Kaulbacha a hlubokého Maxe, od Lindpaintnera až na Berlioze a Schumanna a na poli dramatické hudby Gounoda a Boita, jaká tu řada děl různých dobou povstání, pojetím i cenou. A není divu, látka hloubky a všestrannosti Fausta musila notně působiti na nejrůznější povahy umělecké, musila pobádati ku tvoření a působí tak dosud.

Itálie bude míti zanedlouho nového Fausta, operu od Bandiniho, pařížské divadlo připravuje Berliozovo Fausta prokletí, k němuž báseň spojovací píše Sardou a kdož ví, nepracuje-li tou dobou několik nových mistrů na scénách z Fausta. Na jevišti závodí Gounod a Boito. Že byla všeobecná znalost Gounodova díla úspěchu Boitovu na překážku, jest jisto. Neboť některé scény srostly tak s melodiemi Gounodovými, že bylo nejen obtížno, ale i nevděčno odívati je novou hudbou. Toho byl si také Boito dobře vědom a z jeho způsobu zpracování Fausta je patrno, že vyhýbal se chytře scénám u Gounoda rozpředeným; tato okolnost může též posloužiti ku porozumění a vysvětlení některých zvláštností Mefistofela.

Přirovnávati Boita Gounodovi nelze, neboť v tom případě nespadají na váhu reminisence, nýbrž celý charakter díla, pojetí textu, způsob práce. A tu jeví se u Boita spíše příbuznost s geniálním, smělým Berliozem.

V libretech ku Faustu a Mefistofeli jest značný rozdíl. Pánové Carré a Barbier upravili Gounodovi lyrické libreto dle francouzského kroje. Boito pohlížel na svou práci vážněji a jakkoli lze proti jeho úpravě Fausta mnoho namítati, má také některé dobré stránky. Ve své hudbě jeví se Boito jako skladatel živé fantazie a snivé povahy. Vyhledává-li zvláštnosti, těžko tvrditi, libreto Mefistofela je zajisté svůdné; jisto je, že se vyhýbá obyčejnému a píše, jak cítí.

S podivuhodnou jistotou a vrozeným taktem dovedl dáti mnohým scénám a momentům případné charakteristiky hudební a výrazu pravdivosti překvapující. Vroucnost citu, jež jest známkou živé povahy vlašské, jeví se i u Boita. Melodickým talentem Boito není, za to má znamenitý smysl pro scénické effekty. V tom směru podává mnoho nového a působivého.

Orkestr Boitův má též své zvláštnosti. Někdy slyšíme zvuky nové, kombinace zajímavé, někdy podivné, chudé, řekli bychom diletanta prozrazující. (Jestli to výsledek nezdařené spekulace, aneb důmyslného vyhledávání nových efektů, kdo může říci?) Tato vlastnost je zčásti vadou, zčásti předností Boitovou.

Na uvedených „zvláštnostech“ a na gramatikálních „chybách“ theoretických spočívá většinou odpor kritiky proti Boitovi. Jsou tu postupy harmonické, jež nikdo nebude hájiti, ale bylo by zajímavo tázati se po dojmu těch, jimž pravidla theorie hudební jsou úplně neznáma. Experiment mohl by se potkati ovšem dle různého nadání muzikálního s výsledky zcela opačnými a zůstal by i v nejlepším případě experimentem, avšak zajisté velmi zajímavým.

Zde nutno též uvážiti, že Boito dokončil Mefistofela ve věku čtyřiadvaceti let a před touto operou učinil pouze pokus, pracuje hudbu ku opeře Hero a Leander, jež nikdy nebyla provedena. Že je Boito znamenitý talent dramatický, o tom nelze pochybovati, žalářní scéně dostalo se všeobecně pochvaly neobmezené. Nejlepším důkazem životní síly práce Boitovy jest to, že přes odpor Vlachů, kteří operu při prvním provozování vypískali (ačkoliv skladatel osobně ji řídil), i přes odpor kritiky dovedla proniknouti.

Ostatně není dosud zapomenuta doba, kdy prohlašováno bylo provozování Gounodova Fausta na německých divadlech za hrubý přečin a drzé uražení Goetha. Boitovi dělo se podobně a přece není dnes velkého jeviště operního, v jehož repertoiru by neměli Gounod a Boito stálého místa.

Že Mefistofela udržuje na povrchu jen výprava scénická, vyvrací nejlépe faktum, že právě scéna žalářní, ačkoliv je v ní scenerie nejprostší a po celý akt jen Faust, Markéta a Mefisto jsou zaměstnáni, dobyla si největších sympatií.

Boito zahajuje Mefistofela Prologem v nebi a uzavírá Epilogem ve Faustově studovně. Vlastní děj rozvrhnul na dva díly. První obsahuje čtyři obrazy: Velikonoční neděli, scénu ve Faustově studovně, scénu zahradní, noc Valpurginu a scénu žalářní; druhý díl, jemuž věnován akt čtvrtý, obsahuje „klasickou noc Valpurginu“. Uvažovati o tom, měl-li Boito právo přeložiti například sbory cherubínů a kajících do prologu a podobně o jiných změnách, máme zde za zbytečné a obracíme se raději k hudebnímu zpracování. Celý prolog nese se tímto tajemným tonem a dosahuje důstojného zakončení mocně stoupajícím sborem nebešťanů za průvodu varhan a celého orkestru. Neděle velikonoční má živý a pestrý kolorit. S výkřiky hochů pěkně kontrastuje zpěv děvčat: „Ven srdce touží v jarní den…“

Vstup slavnostního průvodu za hlaholu zvonů a zvuku trub, ruch na ulici, tanec bodrých venkovanů s veselou písní, to vše je koncipováno velmi šťastně. Také závěr scény, dialog Fausta s Wagnerem kontrastem dobře působí až na operetní allegretto scherzoso: „Ach ne! Toť mátoha je rozechvěné duše tvé…“

V následující proměně zamlouvá se vřelým citem přes patrné reminiscence F dur larghetto Faustovo: „Z vábných hájů…“. Mefistovy výklady a zvláště dvojzpěv „Od té chvíle sloužíš mi čile…“ mají málo vábivého do sebe, nehezký skok do velké sexty na posledních slabikách může a má představitel Mefista zakrýti lehkým přednesem, také bychom mu rádi odpustili koncertování na píšťalce, jež je ve vážné opeře trochu křiklavým efektem.

Zahradní scéně schází kouzlo poesie, jímž je obestřena v textu, proto dostane se jí sotva přízně; za to koncipována jest noc Valpurgina s neobyčejnou silou dramatickou. Od chromatikou přesyceného úvodu až ku divokému v pravdě pekelnému reji, jenž vyznívá celým sborem v unisonu pronášenými výkřiky: „Sabohe! bar Sabah!“ za průvodu sestupujícího chodu zmenšených čtverozvuků, vše působí tajemnou silou a jest jediným ku konci závratné výše dosahujícím crescendem. Následující scénu žalářní uvedli jsme již v úvodu jako nejzdařilejší celé opery.

Markétčin úvodní zpěv dýše hlubokým citem, podobně celý dialog a dvojzpěv s Faustem: „Tam v dálavě dálné…“, v nichž jeví se Boito nejen jako talent dramatický, ale i básnický a hudební.

V klasické noci Valpurgině vyniká hned z počátku dvojzpěv s průvodem harfy: „Viz luna, jak zdobí září svou stříbrnou oblohu blankytnou…“ Helenino opěvání pádu Troje a mocné zakončení: „Posvátná poesie tam v ráj se vznášej…“ by ještě získalo volnějším pohybem. S velikou svěžestí a jakoby novou silou jest komponován Epilog. Zápas ďáblův s nebem působí s neodolatelnou silou. Nadšená slova Faustova pojí se se zpěvem nebešťanů a přehlušují divoké výkřiky Mefistofelovy. Zjevení nebešťanů na chvíli zatemňuje zjev, jejž Mefisto ku pomoci volá, leč marně. Faust modlitbou zažehnává moc pekla a umírá.

Andělé slétají k zemi a odnášejí jej k nebesům za mocných zvuků hymnu: „Z pravěké té svaté harmonie všehomíra se vlévá ve hvězdná ta lada širé božské lásky nejvroucnější ton,“ jenž i posluchače unáší z prachu všedního života v posvátnou říši umění, žel jen na krátkou dobu!
(Národní listy – 12. 12. 1885 – Josef Bohuslav Foerster)

Připravila Vlasta Reittererová
Foto archiv