Měsíc dvořákovský a svatováclavský

Zápisník Jindřicha Bálka (66) 

Je známou věcí, že každé roční období má svoje, přitahuje určité hudební akce a dává jim kus své atmosféry. A že Dvořákovy narozeniny připadají na září je velmi zajímavá náhoda – stejně jako to, že jen o tři týdny později je svátek svatého Václava. Napadlo mě to ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že největším dílem, kterým by se tento svátek dal slavit, je Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila. Věřím, že s ním časem přijde i Dvořákova Praha. Letos začala s něčím jiným, a také dobře.V první řadě postavila do čela Českou filharmonii v její řekněme vylepšené fazoně. Nově vydaná kompletní nahrávka Dvořákových symfonií tak přímo korespondovala se třemi festivalovými koncerty. O kompletu se dá ještě psát samostatně, ale s koncerty co do pojetí samozřejmě korespondují, protože Bělohlávek je jen jeden a hlavně, jako dirigent neponechává nic náhodě, které se někdy vznešeněji říká momentální inspirace. Jeho pojetí bývala v první řadě odpracovaná, a to ostatní jako by bylo až na druhém místě. Také proto nebyl vždy nejmilovanějším dirigentem a kdo ví, jestli je dnes – ale musíme být dost vděčni za tu práci, kterou České filharmonii vrací prestiž, a hlavně: s roky zralosti po mém soudu sílí i ta potřebná umělecká inspirovanost. Tedy nikoli ta nahodilá, ale ta, která se musí hledat a pěstovat. Poprvé mě to napadlo po letošním provedení Mé vlasti.

A jeho Dvořák? Dá se pořád diskutovat, jestli tam není moc tvrdých rytmických akcentů a dokonce málo lehké „přirozené“ zpěvnosti, ale je tam dost jiných, jinak nesamozřejmých ctností. Tou první je rozhodně transparentní a pročištěný zvuk. Druhou je akcent na tématickou práci, která je pro symfonickou hudbu klíčová a která se u Dvořáka kvůli lehce stravitelným melodiím snadno pomine. Pokud jde o zvuk, neradi si připouštíme, že Česká filharmonie není nějaký sám o sobě měkce hrající orchestr…  Izraelská filharmonie ve velkém straussovském obsazení tak zní i v malém Rudolfinu měkčeji než náš nejlepší český Dvořák! Dobře, že se podařilo hned první velkou Dvořákovu Třetí symfonii dát jako zahájení, i když nevím, jestli to VIP publikum úplně ocení. A u Bělohlávkova pojetí Sedmé se ukazuje, že jeho péče o jednotlivé hlasy v partituře i o transparentní zvuk mu třeba ve stavebně komplikované čtvrté větě Symfonie d-moll věru nic neulehčuje.Nechci psát znovu souhrnně to, co je napsáno samostatně v různých recenzích. Zájem o mladého Dvořáka je zajímavé téma, které možná vyžaduje ještě větší dramaturgickou péči. Nemám na mysli Alfreda, to je významná věc sama o sobě – jde ale o to, v jakých kombinacích jeho raná díla na programech uvádět vedle dalších. Důležité je také oživovat všechna dvořákovská místa, z nichž mnohá jsou naštěstí středočeská.

Září jako by bylo dobrým časem pro zájezdové kalendáře orchestrů. Jestli to je z hlediska cestovních harmonogramů slavných orchestrů opravdu lepší termín než ten pražskojarní, to nedovedu posoudit. Ale skoro to tak vypadá. Jak díky fenomenálnímu Krystianu Zimermanovi, tak díky Zubinovi Mehtovi.

A tak se nakonec povedlo Dvořákově Praze něco, co se v dnešní rychlé a festivalové době, kdy jeden koncert střídá druhý a jedna akce druhou vymazává, povede jen občas. Že totiž se o festivalu dobře píše a rádo se na něj vzpomíná i týden po jeho skončení. A dost možná i později. Přál bych festivalu více publika, které právě tohle ocení, než se znovu vrhne na další společensky významné akce. Vůbec by bylo dobré, kdyby Dvořákova Praha mohla být jakoby levnější a přístupnější té společenské vrstvě, která je vzdělanější, a často právě proto ne nejbohatší. Jinak samozřejmě pořád opakuji, že péče o kvalitní publikum není problém jednoho festivalu, ale společný úkol všech pořadatelů, zejména těch stálých.Nevím proč, ale vždycky se mi zdálo, že září je zajímavě duchovní měsíc i bez liturgických svátků. Takže teď hurá na další festivaly, nejspíš asi do České Lípy anebo do Ostravy a jejich okolí…

Autor je redaktorem České rozhlasu-Vltava
Foto Petra Hajská