Met: Evžen Oněgin na zahájení nové sezony

Z ohlasů v zahraničním tisku

Protesty proti Putinovi nejživější částí premiérového večera Evžena Oněgina

Neobviňujte Čajkovského, pokud se jeho opera Evžen Oněgin ukázala jako nejméně zajímavá část zahajovacího večera sezony v Met. Pondělní gala se probudilo k životu jen na pár chvil ještě před prvními tóny večera, když se čtveřice protestujících z Queer Nation rozkřičela z balkónu: „Putine, ukonči svoji válku proti ruským gayům.“

Vyjadřovali se tak proti dirigentovi Valeriji Gergievovi a sopranistce Anně Netrebko – největším hvězdám Oněgina, které podporovaly zvolení ruského prezidenta předtím, než minulé léto podepsal novou legislativu proti gayům.

Protesty zdržely představení o méně než pět minut, ale možná by bylo lépe, kdyby ani nezačalo. Vlekoucí se, neobratně dirigovaná a malátná inscenace byla vykoupena pouze hrstkou stylových pěveckých výkonů.Oněgin se nesoustředí zas tolik na titulní postavu, snobského ruského aristokrata z počátku 19. století, jako na Taťánu, mladou ženu, která se do Oněgina zamiluje a vyjeví své city v dlouhém a upřímném dopise. On ji odmítne a jejich cesty se rozejdou. Setkají se až o mnoho let později. Mezitím Taťána dospěla v okouzlující společenskou hostitelku a Oněgin příliš pozdě přehodnotil své city k ní.

Na svém třetím zahájení sezony Met v řadě poslala Netrebko svůj smyslný soprán do vln Taťániných třpytivých melodií jako našlehanou smetanu. Co je však ještě úchvatnější, že dokázala potlačit svůj zářivý jevištní projev, aby mohla ztvárnit nevýraznou, až patologicky stydlivou hrdinku. V jednoduchých béžových šatech a s dívčím účesem dokonce vypadala prostě.

Hlasově se jí vyrovnal Piotr Beczała jako mladý básník Lenský. Jeho stříbřitý tenor pulzoval emocemi v poslední árii před smrtelným duelem s Oněginem. Sám antihrdina baryton Mariusz Kwiecien vypadal každým coulem jako elegantní švihák a hudbu obdařil uhlazeným legatem. Jeho hlas však zněl o velikost menší, než by bylo pro rozlehlý prostor Met potřeba.

Tito kvalitní umělci však pracovali ve vakuu, protože Gergievovo těžkopádné dirigování zredukovalo romantické árie na žalozpěvy.

Scénu vytvořila režisérka Deborah Warner, ale režisérskou pozici musela ze zdravotních důvodů přenechat své dlouholeté spolupracovnici herečce Fioně Shaw, která však kvůli svým již předem nasmlouvaným povinnostem zmeškala polovinu zkoušek. Není překvapivé, že výsledek vypadal nedokončeně. Ještě hůře, vypadalo to nepěkně a levně. Celé první jednání bylo zasazeno do prostředí, které vypadalo jako překladiště. Krátký počáteční protest byl ještě pronikavější, protože Čajkovskij sám byl gay v represivním Rusku 19. století. Jak ironické, že ani v New Yorku roku 2013 mu Metropolitní opera nedokáže vzdát adekvátní hold.

(New York Post – 24. 9. 2013 – James Jordan)

Boj za lásku v Met i před ní
Evžen Oněgin otevřel sezonu v Metropolitní opeře

Tradičně je zahajovací večer sezony v Metropolitní opeře módní, prestižní a drahou záležitostí. Ale během svého funkčního období jako generální ředitel udělal Peter Gelb ze zahajovacího večera vyjádření kulturních zájmů. Stejně tak tomu bylo v pondělí, kdy Met započala sezonu novou inscenací Čajkovského Evžena Oněgina – významnou ruskou operou založenou na Puškinově románu ve verších.

V inscenaci Deborah Warner, režírované Fionou Shaw (k tomuto příběhu se vztahuje mnoho komplikací), se představili atraktivní polský barytonista Mariusz Kwiecien jako elegantní Oněgin a znuděný šlechtic; hvězdná ruská sopranistka Anna Netrebko jako Taťána, do knih zadumaný snílek, který se do Oněgina impulsivně zamiluje; a ruský maestro Valerij Gergiev dirigující pronikavé a vášnivé, i když někdy neuspořádané, provedení Čajkovského partitury.

Zahajovací večery pod vedením Petera Gelba se staly dárkem pro obyvatele New Yorku. Představení bylo přenášeno živě na obrovská venkovní plátna na náměstích v Lincoln Center a Times Square. Jak se situace postupně vyvíjela, Gelb se cítil přinucen učinit jiný druh vyjádření k zahajovacímu večeru. Po týdny totiž sbírala on-line petice podpisy (do dneška [24. 9. 2013, pozn. překladatele] více než devět tisíc podpisů) volající po tom, aby Met věnovala zahajovací večer ruským gayům jako protest proti zákonu, podepsanému v červnu prezidentem Vladimírem Putinem (zákon zakazuje „propagandu netradičních sexuálních vztahů“). Jako generální ředitel zrenovovaného Mariinského divadla v Petrohradě obdržel Valerij Gergiev zásadní podporu od Vladimíra Putina a ruské vlády. On a Anna Netrebko, dlouholetí kolegové, otevřeně podporovali loňské Putinovo zvolení.

Navíc skupinka asi tří tuctů protestujících poblíž náměstí v Lincoln Center v pondělí volala po tom, aby se Gergiev a Netrebko vyjádřili proti Putinově politice. A v divadle těsně před začátkem představení aktivisté v nejvyšší části balkónu křičeli: „Putine, ukonči svou válku proti ruským gayům“ a tomu podobná hesla. Po několika minutách byli demonstranti vyvedeni a opera začala bez dalšího narušování.

V tištěném programu k zahajovacímu večeru bylo vloženo i vyjádření Petera Gelba, poprvé publikované v neděli v Bloomberg News. Zde odsoudil „tyranii ruských zákonů proti gayům“ a zároveň vysvětlil, proč by pro Met bylo nevhodné, aby věnovala konkrétní představení sociální či politické záležitosti. Podtrhl, že Met nemůže být „nástrojem pro hrozící noční bitvy proti sociálním nespravedlnostem světa“.

Je hrozné vidět pošlapávání práv gayů v Rusku. I tak, udělat z Met cíl těchto volání po odezvě, se nezdá úplně férové. Pouliční protesty jsou v souladu s nejzákladnějšími americkými tradicemi a aktivisté využili příležitosti, aby naservírovali tuto kauzu přímo k Gergievovi a Netrebko. Narušit představení v operním domě při velmi očekávaném zahájení sezony je jiná záležitost, i když tito protestující očividně bez námitek spolupracovali s ochrankou. Nyní mi dovolte upustit od těchto složitých otázek a přesunout se k novému Evženu Oněginovi.

Peter Gelb při každé nové inscenaci zvyšuje tlak sám na sebe, když hovoří o tom, jak je pro operu zásadní získat dnešní nejvíce vzrušující a nejinovativnější režiséry a designery. Některé inscenace na jeho seznamu dostály tomuto standardu, některé byly naopak mdlé, jednoduše nic speciálního. Chabý Oněgin se zařadil na seznam poražených.

Nová inscenace nahrazuje tu z roku 1997 režiséra Roberta Carsena, která byla na pohled poutavá, s téměř abstraktním vzhledem, plná podzimních barev a s jevištěm pokrytým spadanými listy. Byl v ní jediný problém, scéna neměla žádné stěny ani strop, které by hlasům pomohly, aby se prostorem Met lépe nesly. Pořád byla odvážnější než nová zmatená inscenace.

Provedení Deborah Warner, s kulisami od Toma Pye, je koprodukcí s Anglickou národní operou. Posouvá prostředí příběhu z roku 1820 přibližně do pozdních 70. let 19. století, tedy do doby, kdy Čajkovský dílo tvořil. Pěkné kostýmy z daného období navrhla Chloe Obolensky.

Úvodní scéna se běžně odehrává v zahradě venkovského sídla Larinových. Zde se setkáváme se sestrami Taťánou a Olgou a jejich nevrlou matkou paní Larinovou. Ve stávající inscenaci se děj odehrává v prostředí, které vypadá jako zimní zahrada otevřená směrem k lesu. Obrovská okna jsou zakryta zašlými závěsy. Mnoho akcí se odehrává na venkovském sídle, jehož fádní místnost působí jako skutečné pracovní prostředí. A to je právě ten problém: brzy vás to omrzí.

Olga (mezzosopranistka Oksana Volkova se silným hlasem) a Taťána zpívají společně posmutnělou píseň. Zahloubaná Taťána žije ve světě knih. Temperamentní Olga má snoubence, začínajícího básníka Lenského (skvělý polský tenor Piotr Beczała s jasným a zvonivým hlasem). Lenský přijíždí se svým přítelem Oněginem, který zdědil sousední panství po svém strýci, nemá však žádný zájem ho vést. Povýšený Oněgin se baví flirtováním s Taťánou a to stačí k rozpoutání jejích potlačovaných fantazií o romantické lásce.

V pozoruhodné dopisové scéně Taťána zůstává bez rozmyslu vzhůru dlouho do noci a píše Oněginovi dopis, kde mu vyznává lásku. Namísto soukromí Taťánina pokoje je její psací stůl umístěn opět ve fádní zimní zahradě z předešlé scény, což naprosto postrádá smysl.

Dramatické napětí představení se v prvním jednání zdálo rozptýlené a váhavé, což může být důsledkem krize, jež kolem této inscenace vyvstala. Na začátku srpna totiž Deborah Warner odstoupila od režie, aby se mohla podrobit operaci. Její přítelkyně Fiona Shaw, uznávaná herečka a režisérka, projekt převzala. Shaw režírovala několik operních představení, ale nikdy v Met. Mimo to ještě režírovala Brittenovo Zneuctění Lucrezie na podzimním turné Glyndenbournského festivalu. To se krylo právě s Evženem Oněginem v Met. Takže, s výjimkou jednoho hektického dne, nebyla Shaw přítomna v Met poslední více než dva týdny, včetně pondělní premiéry. Pan Gelb v interview řekl, že scéna paní Warner byla již do detailů připravena a paní Shaw zanechala v New Yorku obsáhlé poznámky. Ale co změny na poslední chvíli, které se obvykle konají právě během generálních zkoušek?

Zdálo se, jako by účinkující, a to i obvykle ukázkový sbor, nebyli zcela vtaženi do představení. Do začátku druhého jednání se soustředění a entuziasmus rozproudily. Paní Netrebko zpívala Taťánu s úspěchem ve Vídeňské státní opeře v dubnu letošního roku, takže má k její roli a hudbě již vytvořený vztah a postoj. Zároveň ví, jak si vychutnat slova v rodné ruštině. Během úvodní scény interpretuje Taťánino nevýrazné chování. Ale vznešená sytost a dráždivá smyslnost jejího hlasu odhalují vnitřní city mladé ženy, která čeká, až bude polapena mužem jako Oněgin. Během dopisové scény předvedla tlumené projevy značící nejistotu a touhu po nekonečném výbuchu touhy a vznešené lyričnosti.

Pan Beczała má mužný, mladistvý tenor, jenž je ideální pro roli Lenského. Ukázal okouzlující nemotornost tohoto mladého muže, který je zamilován do úchvatné Olgy. To vše do té doby, než se neovládne, když spatří Oněgina, jak s ní svádivě tančí, a vyzve ho na osudový duel. Kwiecenův Oněgin je krásný a vážený muž, který toho také náramně využívá. Jeho hlas, přestože tmavý a mužný, neměl v den premiéry tolik hlasového kouzla jako ten Anny Netrebko či Piotra Beczały. Kwiecienův hlas je vrtkavý, avšak zároveň strhující.

Mezitím z orchestřiště Valerij Gergiev dirigoval představení. Jde o hudebníka, který upřednostňuje spontánnost někdy až do úrovně zbrklosti. Objevily se momenty, kdy byla hra orchestru poměrně neuspořádaná. Přesto Gergiev zná Čajkovského styl jako málo jeho kolegů. Chvílemi pod ním zněl orchestr Metropolitní opery jako ruský ansámbl s výraznými dechovými nástroji, jemnými žesti a pulzujícími smyčci.

Po představení se účinkující objevili na vnějším balkónu budovy nad náměstím, kde zůstalo venkovní publikum a aplaudovalo. Protestující byli již pryč. Problémy, které vyzdvihli, zůstaly.

(The New York Times – 25. 9. 2013 – Anthohy Tommasini)

Petr Iljič Čajkovskij:
Eugen Oněgin
Dirigent: Valery Gergiev 
Režie: Deborah Warner, Fiona Shaw  
Scéna: Tom Pye 
Kostýmy: Chloe Obolensky 
Světlo: Jean Kalman 
Video: Ian William Galloway, Finn Ross 
Choreografie: Kim Brandstrup
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
(koprodukce The Metropolitan Opera New York / English National Opera)
Premiéra 23. září 2013 Metropolitan Opera New York
(Met: Live in HD 5. 10. 2013) 

Tatiana – Anna Netrebko
Olga – Oksana Volkova
Lenski – Piotr Beczała
Onegin – Mariusz Kwiecien
Gremin – Alexei Tanovitski
Larina – Elena Zaremba
Filippyevna – Larissa Diadkova
Triquet – John Graham-Hall
Captain – David Crawford
Zaretsky – Richard Bernstein

www.metopera.org

Přeložila Tereza Hybnerová
Foto Ken Howard