Mexická malířka Frida Kahlo, námět nejen pro operu

Frida Kahlo (1907–1954), vlastním jménem Magdalena Carmen Frida Kahlo y Calderón, malovala ve stylu původní mexické kultury, kterou mísila s prvky realismu, symbolismu a surrealismu. Jako mnozí surrealističtí umělci i ona aktivně podporovala komunismus. Byla ženou mexického malíře Diega Rivery (1886–1957) a milenkou komunistického revolucionáře Lva Trockého (1879–1940), který poté, co upadl v Stalinovu nemilost, byl v roce 1929 vypovězen ze Sovětského svazu a v roce 1936 se usadil v Mexiku. Klid nalezl právě v domě Diega Rivery, odkud byl ale po románku s Fridou vykázán. V roce 1940 byl v Mexiku zavražděn agentem NKVD, protože byl Stalinovu režimu stále nepohodlný i jako exulant.

Frida Kahlo vytvořila přes sto čtyřicet maleb, z nichž více než padesát jsou proslulé autoportréty; dále řadu kreseb a akvarelů. Na otázku, proč maluje tolik autoportrétů, jednou odpověděla: „Protože jsem tak často sama, protože já jsem subjekt, který znám nejlépe.“ Její obrazy jsou úmyslně naivní, malované jasnými barvami a plochými formami mexického lidového umění, které jí bylo blízké. Patrný je také vliv surrealismu, ačkoli Frida se vždy bránila být označována za surrealistickou malířku. V posledním roce svého života zařadila do své tvorby i tematiku marxismu (obrazy Autoportrét se Stalinem či Marxismus dá zdraví nemocným).

Frida prodělala dětskou obrnu a v osmnácti letech byla vážně zraněna při havárii autobusu. Po nehodě strávila více jak rok na lůžku a zotavovala se ze zlomeniny páteře, klíční kosti, žeber, pánve, ramene a zranění nohou. I přes velké množství provedených operací strávila zbytek života v neustálých bolestech. Malovat začala právě během dlouhé rekonvalescence. V roce 1928 se zamilovala do o dvacet let staršího Diega Rivery, v té době již známého malíře. O rok později se vzali, ale jejich manželství bylo velmi bouřlivé, nicméně přetrvalo mnohé nevěry obou vášnivých a temperamentních partnerů, tlak Riverovy kariéry, v jejímž stínu Frida vždy byla, rozvod a následně druhý sňatek, Fridiny lesbické avantýry, její zdravotní problémy i neschopnost mít děti v důsledku nehody. První vlastní výstavu měla Frida až v roce 1938 v New Yorku, mnohem slavnější se ale stala po své smrti; dokonce se dá mluvit o „fridomanii“ i o kultu. Ona i Diego byli velmi aktivními členy komunistické strany v Mexiku. Frida zemřela v pouhých 47 letech.

Atraktivní životní osudy a bouřlivé manželství nedaly po smrti Fridy a Diega spát mnoha umělcům a staly se námětem několika románů, filmů i jevištních děl. Malířka je například protagonistkou románů Frida Bárbary Mujica (2001; česky 2003 a 2013), Frida’s Bed Slavenky Drakulić (2008) a oceňované Lakuny Barbary Kingsolver (2009; česky 2011). V roce 2017 vznikla dokonce kniha pro děti Frida Kahlo and her Animalitos o zvířatech a domácích mazlíčcích ve Fridině životě a tvorbě; jejími autory jsou Monica Brown a ilustrátor John Parra. Kromě toho byla samozřejmě vydána i řada odborných či populárně naučných a obrazových publikací o Fridě Kahlo a jejích životopisů, z nichž některé vyšly i v češtině. Za pozornost stojí například publikace Frida Kahlo – Intimní autoportrét: Výběr z korespondence, deníků a dalších textů, doprovázená barevnými reprodukcemi (2003).

V roce 1983 byl v Mexiku natočen životopisný film Frida, naturaleza viva (režie Paul Leduc). Mnohem slavnější je ale americko-kanadský film Frida z roku 2002 se Salmou Hayek v titulní roli; Diega Riveru hrál Alfredo Molina a Lva Trockého Geoffrey Rush. Strhující a divácky úspěšnou podívanou režírovala Julie Taymor. Film byl nominován v šesti kategoriích na Oscara a dva, za nejlepší hudbu Elliota Goldenthala a masky, vyhrál; nominován byl za výpravu, kostýmy, píseň a Salma Hayek jako nejlepší herečka.

English National Ballet uvedl v roce 2016 balet Tamary Rojo a Annabelle Lopez Ochoy o Fridině životě. O něm vznikly také divadelní hry: Goodbye, My Friduchita (1999) Dolores C. Sendler, La Casa Azul (2002) Roberta Lepage a Sophie Faucher, Frida Kahlo: Viva la vida! (2009) Humberta Roblese či Tree of Hope (2014) Rity Ortez Provost. V roce 2018 uvedla na trh firma Mattel sedmnáct nových panenek Barbie k oslavě Mezinárodního dne žen a jedna z nich měla podobu právě Fridy Kahlo.

Frida Kahlo a Diego Rivera se stali inspirací také pro dvě opery. V roce 2014 měla v Helsinkách premiéru opera Frida y Diego, jejímž autorem je finský skladatel Kalevi Aho (*1949). Mnohem delším časem prověřená a již několikrát uvedená je ale opera Frida amerického skladatele Roberta Xaviera Rodrigueze (*1946), která měla premiéru ve Filadelfii na American Music Theater Festival v roce 1991. Skladatel operu v roce 1993 zrevidoval a od té doby ji uvedla řada scén či festivalů: American Repertory Theater v Bostonu, Brooklyn Academy of Music, City Summer Opera v San Franciscu, Houston Grand Opera, Schauspielhaus ve Vídni, německý Recklinghausen a Nordhausen a Society for New Music v Syracuse, New York. V roce 2007 operu uvedl Festival de Mayo v Guadalajaře ve španělském překladu od Josefiny Garcia. Původní anglické libreto napsaly Hilary Blecher a Migdalia Cruz.

Robert Xavier Rodriguez je autorem několika oper, například Le Diable Amoureux (1978), Suor Isabella (1982), Tango (1985), The Old Majestic (1988) či La Curandera (2006). Napsal také scénickou hudbu k Shakespearovu Snu noci svatojánské (2001) či koncertní dramatizaci podle Shakespearovy Bouře (2000). Kromě toho je autorem několika baletů a mnoha děl orchestrálních a komorních.

Rodriguezova Frida bude nově uvedena 16. března 2016 americkou společností Florida Grand Opera, která svá představení uvádí v Miramar Cultural Center (tam se uskuteční premiéra a první repríza) a v Parker Playhouse ve městě Fort Lauderdale (poslední dvě reprízy na konci března) a v Miami-Dade County Auditorium ve městě Miami (tři reprízy). Celkem se tedy odehraje včetně premiéry sedm představení Fridy. Dvouaktová opera o třinácti scénách sleduje Fridiny osudy v letech 1923–1954, od mládí přes osudnou nehodu, manželství s Riverou a vztah s Trockým a dalšími až po smrt. V roce 1992 v listu The New York Times hodnotil Fridu kritik Edward Rothstein. O Rodriguezově komorní partituře pouze pro šest nástrojů (včetně kláves, akordeonu a bicích) napsal, že jde o „dokonale napsanou atmosférickou hudbu, většinou inspirovanou Mexikem. Je tam karnevalový tanec, tango, hudba mariachi; výsledek je příjemný, ale nikoli nezapomenutelný.“ Jedná se podle něj „o důkladnou konvenční práci v hudbě a jejích ambicích, ,vyspělých‘ pouze ve svém prosazování politiky subjektu a jeho vztahu k současné módě.“ Uznává však, že malířka je pro operu velmi vděčným námětem. Na Floridě Fridu nyní nastudoval dirigent Roberto Kalb, režii a choreografii má Marco Pelle. Fridu zpívá Catalina Cuervo a Diega Ricardo Herrera.