Mezzosopranistka Štěpánka Pučálková: Klasika vážná vůbec být nemusí

Její bezprostřednost si pamatuji z krátkého setkání po pražském Wertherovi. A rozhodně se nezměnila. Štěpánka Pučálková hovoří s temperamentem, nakažlivým entuziasmem, s humorem a vtipem. Rozhovor s ní je všechno, jen ne všední. Je impulsivní, inspirativní, jedna odpověď evokuje další otázky. Cílevědomost a rozhodnost úspěšné mladé pěvkyně tušíte mezi řádky, aniž by hovořila o studiích v Salcburku na Mozarteu, na které si po ukončení stipendia už musela sama vydělávat jako prodavačka za pultem butiku či modelka na předváděcích molech. Že není zvyklá věci odkládat a řeší všechno hned a rychle, poznáte záhy. Neváhá totiž propojit náš hovor se svými rodiči, abychom si mohli pohovořit společně. Z rozhovoru dvou se tedy na krátkou dobu stává i vtipné kolektivní rodinné povídání o hudbě. Cítíte z něj radost a také soudržnost a rodinnou podporu, o níž později Štěpánka Pučálková mluví.

Nejdříve studovala na lidové škole umění klavír, až později se rozhodla pro zpěv. A rozhodně udělala dobře. Pravidelně ji oceňuje publikum na řadě prestižních evropských scén a koncertních pódií a nyní ji po delší době uslyší opět i publikum tuzemské. Vystoupí 4. září v Českém Krumlově na zahajovacím galakoncertě mezinárodního hudebního festivalu společně se slovenskou sopranistkou Adrianou Kučerovou a po boku legendárního Plácida Dominga. Za doprovodu Českého národního symfonického orchestru a pod taktovkou amerického dirigenta Eugena Kohna zazní v jejím podání atraktivní operní i operetní repertoár ze známých děl, ale i z temperamentních děl španělských komponistů, která jsou v našich končinách skutečnou raritou. Těšit se publikum může v podání Štěpánky Pučálkové například na melodie z Meyerbeerových Hugenotů, Lehárovy Veselé vdovy, ale i ze zarzuel Španělů Ruperta Chapího či F. A. Barbieriho. „Jsou neznámé, ale působivé!“ komentuje svůj výlet do světa španělské hudby.

S Plácidem Domingem vystupujete již podruhé, poprvé to bylo na Mozartových narozeninách ve Stavovském divadle v Praze. Ani v Českém Krumlově nevystupujete poprvé. Těšíte se?
Když si uvědomím, s jakými světovými hvězdami maestro během své jedinečné kariéry vystupoval, je zcela jasné, že je to pro mě velká čest, obzvlášť když mohu s maestrem Domingem vystoupit již podruhé. Poprvé ve Stavovském divadle Plácido Domingo koncert dirigoval, nyní mám to štěstí si s ním zazpívat dokonce i několik duetů. Také mě samozřejmě velmi těší, že mě vedení festivalu v Českém Krumlově opět vybralo pro jeden ze svých nejprestižnějších koncertů. Před dvěma lety jsem vystoupila na závěrečném galakoncertě a nyní mám tu čest festival vedle maestra Dominga a mojí skvělé kolegyně Adriany Kučerové zahajovat.

Jak jste se připravovala na novou spolupráci s Plácidem Domingem v současné nelehké době?
Přípravy na koncert byly poněkud dramatické, protože se dlouho nevědělo, zda bude možné koncert provést v původně plánovaném letním termínu. Koncert se nakonec přesunul na září, s ním se také trochu změnilo obsazení účinkujících, a proto i část programu. Na koncert připravuji několik nových věcí, takže mi přípravy zabraly poměrně dost času jak z jazykového, tak hudebního hlediska. Publikum se ale má nač těšit, program bude opravdu pestrý.

Na svém kontě máte už nyní významné role velmi rozličného charakteru. V pražském Národním divadle jste debutovala rolí Charlotte v Massenetově Wertherovi v roce 2018, za niž jste získala cenu ND a byla nominována na Cenu Thálie. Ve vídeňské Volksoper jste úspěšně ztvárnila Carmen, na repertoáru máte ale i Rossiniho Rosinu a dílo Richarda Wagnera.
Ano, zatím mám opravdu štěstí na krásné role a i na to, že se jejich provedení v mém podání líbí. Můj typ hlasu je klasifikován jako „Zwischenfach“, neboli vyšší lyrické mezzo. Proto mám možnost zpívat rozmanitý repertoár od Mozarta, což je pro mě absolutní základ, přes francouzský a italský koloraturní repertoár až právě po zmiňovaného Wagnera, konkrétně jeho lyričtější role, nebo Richarda Strausse.

Jaký typ role je vám nejbližší? Tíhnete více k dramatickým postavám nebo máte raději komiku a humor?
Nejblíže mému hlasu a také interpretaci je Mozartova hudba, italské bel canto, ale také právě straussovský repertoár, do kterého nyní dozrávám a čekám v něm na svou první příležitost. Obecně raději ztvárňuji dramatičtější postavy než role vyloženě komické.

Taková je i Carmen, v níž jste debutovala ve vídeňské Volksoper. Volksoper v principu uvádí díla neněmecká v německém překladu a rovněž Carmen byla v němčině. Jak vnímáte jako interpretka rozdíl v uvádění oper v originále a v překladu do řeči domácího publika?
Zpočátku jsem byla k provedení Carmen v němčině docela skeptická. Byl to můj debut a musela jsem také počítat s tím, že se roli budu muset následně přeučit do originálu. Pak jsem se na to ale podívala z druhé stránky a řekla si, že to vlastně není úplně tak špatný nápad začít s Carmen v němčině. Německy mluvím plynně, je to vlastně už téměř můj druhý jazyk, a tak jsem si řekla, že alespoň budu doslova vědět, o čem ta Carmen přesně zpívá. Všichni vědí, o čem Carmen je, ale slovu od slova, pokud neumíte francouzsky, neporozumíte stoprocentně. Samozřejmě si opery doslovně překládáme, ale i tak na jevišti pak zpíváte v řeči, kterou plynně nehovoříte. Tedy pro mě bylo snazší naučit se ji nejprve německy, porozumět jí a nyní při přeučení do francouzštiny přesně vím, o čem zpívám. Obecně ale nejsem zastáncem překladů oper do jiných jazyků.

Uvádění děl světové operní literatury v překladu do jazyka, jímž hovoří publikum, se vyskytuje čas od času i na jiných jevištích. Například v poslední době byl na německých scénách (Augsburg, Frankfurt) Smetanův Dalibor rovněž nastudován v německém překladu. Nedomníváte se, že je v překladu pak dílo pro publikum srozumitelnější, a tedy přístupnější?
Jako Češku mě vždy mrzí, když je naše opera přeložena do jiného jazyka, třeba právě do němčiny. Hudba je napsána přesně na to které libreto, při překladech se musí doplňovat drobné noty, aby to šlo takzvaně do pusy, a celkově přeložená opera pro mě ztrácí jakési své kouzlo. Pro publikum to také nutně neznamená automaticky výhru. Některým zpěvákům nemusí být dobře rozumět nebo v publiku budou lidé, kteří tou danou řečí nemluví. Všechno má svá pro a proti. Já se snažila vytěžit z příležitosti zpívat Carmen v němčině maximum a byla to pro mě skvělá zkušenost. Ale osobně už chci Carmen raději zpívat v originále.

Čím je vám blízké koncertní vystoupení a čím ztvárnění role na jevišti?
Každý druh vystoupení, ať koncertní, nebo jevištní, má něco do sebe. Raději asi stojím na jevišti, v opeře, která má celý děj a kde mohu roli prožít od začátku až do konce. Samozřejmě se může stát, že nevyhovuje inscenace, kostýmy, nejste zajedno s režisérem, ale i tak si mohu během opakování představení vyzkoušet různé nuance role a její interpretace. Koncert, pokud se jedná například o druh galakoncertu, kde se většinou interpretují operní hity, je většinou zábavný, jste tam sami za sebe, v privátních šatech, ve kterých se cítíte dobře. Víte, že diváci přišli jen na vás, nemusíte interpretovat režijní nápad někoho cizího. Podobné je to u oratorií a mší nebo symfonických koncertů, které mám rovněž velmi ráda.

Ztvárňujete role, které jsou snem snad všech mezzosopranistek – velké role dramatické jakými jsou především Bizetova Carmen, Mozartův Sesto, ale i komediální jako Rossiniho Rosina nebo Angelina.
Máte pravdu, zatím všechny role, které jsem měla možnost zpívat, byly opravdu snem všech mezzosopranistek a také snem mým. Ztvárnila jsem ovšem také role, o kterých jsem třeba tolik nesnila, ale spíše proto, že jsem je úplně neznala. A když pak přišly, bylo to to nejlepší, co se mi mohlo stát.

Které to byly?
Třeba zrovna Charlotta ve Wertherovi. Věděla jsem o ní, ale neznala ji. A přitom to byla role přesně pro mě a stala se jednou z mých nejoblíbenějších. Nebo Anio v La clemenza di Tito. V opeře samotné není tak atraktivní postavou jako Sesto, ale je krásný hudebně a velmi náročný technicky. Právě po této stránce mě nesmírně obohatil a mám tu postavu také ráda. A do třetice bych připomněla panoše Urbaina v Hugenotech. Je to epizodní role a v našem drážďanském provedení před dvěma lety zde byla uvedena bohužel jen jedna z jeho dvou árií, ale tak krásná! Brala jsem ji jako technickou výzvu, protože je to role sopránová. A hrozně mě bavila, sedla mi a já jsem se v ní cítila výborně. Hodně mi tehdy po herecké stránce pomohl i režisér Peter Konwitschny. A já často tuto árii zpívám na koncertech. Proto jsem ji nyní zařadila i na gala v Českém Krumlově.

Na kterou roli ještě nedošlo, a doufáte, že vás nemine?
Stále se snažím zůstat věrná svému hlasovému oboru. Nechávám hlasu jeho čas a snažím se ho nepřepínat v rolích, které by byly předčasné. Zatím se tedy obloukem vyhýbám Verdimu a jiným dramatickým postavám, které jistě jednou přijdou, ale nyní nemá smysl o nich vůbec uvažovat. Přesto jsou postavy, které již klepou na dveře – jako třeba Octavian v Růžovém kavalírovi nebo Skladatel v Ariadně na Naxu Richarda Strausse. Také zatím nějakou záhadou ještě nedošlo na Mozartovu Dorabellu z Cosi fan tutte, kterou bych si moc ráda také brzy zazpívala. Z českého repertoáru bych vyzdvihla dvě role, které mi zatím unikají – Lišák Zlatohřbítek z Janáčkovy Lišky Bystroušky a Varvara z jeho Káti Kabanové. Do budoucna, pokud se hlas bude vyvíjet tak, jak si myslím, bych se ráda začala věnovat dramatičtějším rolím, jako je třeba Dalila, Eboli, Kundry nebo Santuzza. Ale to se bavíme o opravdu hodně daleké budoucnosti. Zatím se cítím komfortně v rolích, které jsou nyní pro můj hlas a hlasový vývoj správné a důležité a odpovídají mému hlasovému oboru.

Co vás čeká v nejbližší době?
Jedná se o dalších inscenacích Carmen, tentokrát již konečně v originále, a velmi se těším na svůj debut v roli Hänsela z Humperdickovy Perníkové chaloupky v Drážďanech, který se kvůli covidové pauze nekonal. A velmi brzy přijde jedna vysněná postava – Adalgisa z Belliniho Normy. Premiéru máme v Drážďanech 2. října.

Co stálo na začátku vaší umělecké dráhy? Proč jste se rozhodla pro zpěv? Jste z hudebně založené rodiny?
K hudbě mě přivedla babička s maminkou. Začínala jsem v dětských sborech, kde jsem vůbec poprvé poznala, co je hudba, pak jsem začala hrát na klavír. Asi by se ze mě stala i klavíristka, kdybych nepropadla zpěvu. Úplně mě pohltil a maminka mě v tom velmi podporovala. Když jsem pak byla přijata na Gymnázium Jana Nerudy na klasický zpěv, a posléze na JAMU a Universitu Mozarteum v Salzburku, bylo již jasné, že cesta vede právě tudy. Rodiče jsou oba velmi umělecky založení. Tatínek maluje krásné obrazy, které máme všude doma, a maminka se jako mladá učila zpívat a hrála na bicí. Nějaké umělecké geny jsem tedy zdědila. A i když se u nás doma dříve vážná hudba zase až tak neposlouchala, nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že bych chtěla jít na pop nebo nějaký jiný žánr.

Vaše maminka hrála na bicí? Hrála v nějaké kapele nebo orchestru?
Přesně nevím, já se maminky zeptám!
A než se paní Pučálková naděje, už jsme všechny tři propojeny a místo Štěpánky hovoří její maminka: „Když mi bylo osmnáct let, chtěli jsme se spolužáky založit vlastní kapelu a neměli jsme bubeníka. A tak jsem se zapsala na ZUŠku na bicí. Půjčili mi domů bubny a rok jsem na ně pilně cvičila. Něco jsem se naučila, ale je pravda, že sousedi z toho moc nadšení nebyli… K jejich radosti ale z kapely stejně nakonec sešlo,“ směje se do telefonu paní Pučálková. Je stejně bezprostřední jako její dcera a přijde vám líto, že s oběma nesedíte někde u kávy a nemůžete hovořit dál. I když – další otázka pro dceru je nasnadě.

Maminka chtěla hrát bigbeat – čím si vás získala klasická hudba?
Vyrůstala jsem na Nirvaně a Lucii, které doma poslouchal můj starší bratr, ale současně jsem byla v ZUŠce obklopena klasickou hudbou. A tak mi přišla do života a už v něm zůstala, oblíbila jsem si ji. A na hudebním Gymnáziu Jana Nerudy, které jsem absolvovala, už to bylo jasné – tam jsem byla obklopena i dalšími hudebníky – houslisté, klavíristé… Uvědomila jsem si, že se při klasice dá skvěle „blbnout“, že i klasiku můžete provozovat pro uvolnění a odpočinek. Když si třeba mezi jednotlivými hodinami, mezi matematikou a fyzikou, kluci sedli ke klavíru a začali jen tak hrát šestiručně! Uvědomila jsem si, že takzvaná vážná hudba není vůbec vážná.

Označená „vážná hudba“ není úplně šťastné. Vlastně je velmi nešťastné, řekla bych…
Přesně tak! Je to hudba klasická, ale přitom v ní je i humor, je v ní všechno! Myslím si, že lidé se té nálepky „vážná“ podvědomě bojí, myslí si, že je to složité, že by tomu nerozuměli, že když je to vážné, musí být také vážní… Klasická hudba ano, ale vážná, to určitě ne! V klasické hudbě je přece všechno – příběh, obrovská škála emocí, šíře melodií, veliká vnitřní síla! A přitom je přirozená, zůstává stejná stovky let, půjdeme-li od renesance, ale mění se tím, kdo ji interpretuje, jak ji kdo uchopí. Ano – a tím vším, vrátím-li se k původní otázce, si mě klasika získala.

Klasická hudba je náročná na studium…
Je. A i to se mi líbí. Musíte opravdu hodně umět, abyste se prosadila. Nestačí mít jen hezkou tvář a spoléhat na zvukaře a technické vymoženosti. A nejde jen o zpěv. My zpěváci začínáme později, ale instrumentalisté ne. Ti musí pilně cvičit od dětství, aby postupně získali virtuozitu. Na hudební nástroj nemůžete začít hrát v osmnácti letech, pokud byste se chtěli stát profesionálním umělcem. A někdy mě mrzí, že tahle dřina, která provozování klasické hudby provází, není v obecném povědomí doceněna. Ale příliš o tom nepřemýšlím, opera a klasická hudba mě naplňuje a snažím se, abych její krásu předala divákům v hledišti a posluchačům v koncertních síních.

Výtvarné geny jste nezdědila?
Spíš ne… Snažila jsem se, ale k malířskému stojanu mě to netáhlo. Byla jsem obklopena hudbou, a ta zvítězila.

Co vám osobně přináší zpěv a vaše profese? V čem jsou její klady, a naopak čím je náročná?
Život operního zpěváka, tak, jak ho znám já, je život poměrně osamělý, zároveň ale plný nových lidí, vjemů a zážitků okolo vás. Osamělý proto, že občas musíte zůstat doma a nejít s přáteli na večeři, protože máte druhý den představení. Večer v rodinném kruhu nebo v hotelu o samotě s hrnkem horkého čaje tak není nic neobvyklého. Jste také hodně na cestách, většinou sami a tam, kde nikoho neznáte. Víkendy neexistují, máte představení nebo zkoušku, nebo se prostě musíte jen hlasově zregenerovat, mlčet. Naopak ale máte možnost poznávat stále nové lidi, kolegy, navštěvovat místa, kam byste se jinak třeba vůbec nepodívali. Všechno tohle, i ta občasná nucená samota, mě naplňuje. Moje práce je zároveň moje hobby, a to štěstí nemá, myslím, zase až tolik lidí. Jsem šťastná, že si opera vybrala mě a já ji. A doufám, že spolu budeme ještě dlouho velké kamarádky.

Děkujeme za rozhovor!

Štěpánka Pučálková (narozena 1986 v Berlíně), vystudovala hudební Gymnázium Jana Nerudy, krátce studovala JAMU Brno, odkud přestoupila na Universität Mozarteum Salzburg, kde v roce 2012 s vyznamenáním absolvovala magisterské studium a byla vyznamenána medailí Lilli Lehmann od nadace Stiftung Mozarteum Salzburg. (přečtěte si více…)