Michael Hofstetter: Nejraději mám hudbu, kterou právě diriguji

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Divadlo J. K. Tyla v Plzni připravuje premiéru nové inscenace opery Christopha Willibalda Glucka (1714–1787) Alceste. Premiéra Alceste se uskuteční 15. ledna 2022 v budově Velkého divadla. Dílo, pojednávající o manželce krále Admeta, která se rozhodne zachránit život svého umírajícího chotě tím, že obětuje svůj vlastní, zde hudebně studuje německý dirigent, profesor Michael Hofstetter, odborník na starou hudbu a intendant Gluckova festivalu v Německu, kde bude v květnu příštího roku tato inscenace uvedena rovněž. Nadšení Michaela Hofstettera pro Glucka a hudbu jeho doby je prudce nakažlivé – hovoří spontánně, živě gestikuluje, neváhá předzpívat pasáž či kousek díla, o němž mluvíte, aby jasněji vyložil charakteristická tempa a rytmy. I kdybyste do té doby o hudbě baroka a klasicismu nic nevěděli, nepochybně by nasazení a zapálený výklad Michaela Hofstettera stačil k tomu, abyste jejímu kouzlu propadli. V Divadle J. K. Tyla zkouší Gluckovu operu už od podzimu.

Michael Hofstetter (zdroj Internationale Gluck-Festspiele)
Michael Hofstetter (zdroj Internationale Gluck-Festspiele)

Jak probíhá vaše spolupráce s umělci Divadla J. K. Tyla, se sólisty, sborem, orchestrem?
Dělá mi to velkou radost. Orchestr je báječný, opravdu. Tak muzikální! U nás v Německu jako projev nejvyšší chvály používáme výrazy „česká hudebnost“ nebo „české muzikantství“, které je věhlasné. Má kořeny v tradiční lidové hudbě a prochází umělou hudbou až k Bedřichu Smetanovi. Já je nyní zažívám v orchestru, a je to absolutně super! A navíc – Gluck získal své první hudební vzdělání v Chomutově a v Praze. Narodil se sice v Německu, ale jeho rodina se přestěhovala do Čech, když tu jeho otec pracoval v Jezeří u knížete Lobkowicze jako nadlesní. Teprve potom odešel Gluck do Vídně, následoval Milán, Londýn, Paříž a opět Vídeň. Ano – studovat Glucka v Čechách je pro mě radost!

Alceste existuje ve dvou různých verzích. První italská je z roku 1767 a druhá francouzská z roku 1776. Proč jste nyní pro uvedení v Plzni zvolil italskou verzi?
Především proto, že se hraje méně než francouzská. A také proto, že to je výtečný kus, další po Orfeovi a Eurydice, v němž Gluck láme tradici italské vážné „opera seria“ a nachází nové operní formy. Vytváří veliké scény, ve kterých po krátkých „secco“ přicházejí „accompagnato“ recitativy jako dramatické situace s orchestrem. Secco recitativů za doprovodu continua je v Alceste velmi málo, později se jich Gluck zcela vzdal. V této první verzi krásně poznáváme ten velmi důležitý kompoziční krok ve vývoji opery, kdy Gluck novými postupy zreformoval schematickou „opera seria“ na hudební drama.

S francouzskou verzí jste se už také setkal?
Ano, dirigoval jsem ji, když jsem byl zcela mladý, v osmdesátých letech. A je zcela odlišná. Gluck pěvecké party svých oper se stejným námětem a hudbou vždy upravil na míru pěvcům v místě provozování. Například jeho Orfeo ed Euridice má verzi vídeňskou (1762), dále „parmskou“ ke svatbě parmského vévody (1769), obě v italštině. Pro Paříž potom vytvořil verzi francouzskou (1774), kde roli Orfea už nezpíval kastrát, ale tenor, protože ve Francii se kastrace neprováděla, a tak tuto roli obsadili vysokým tenorem. Chlapci byli tehdy kastrováni vlastně jen v Neapoli, byli to někdy velmi dobří zpěváci.

Ale v italské verzi Alceste je hlavní mužská role, Admeto, už psaná pro tenor.
Myslím, že se Gluck po Orfeovi s myšlenkou na mužský soprán v reformní opeře rozloučil, protože hledal bezprostřední autentický výraz lidské duše. Proto si asi řekl – pro mužské postavy vezmu přímo tenor, nebo bas. V prvních desetiletích v Itálii, kde měl velké úspěchy v Neapoli, Římě, Benátkách, a kde se všude jeho díla hrála, psal Gluck hodně přímo pro kastráty, protože ti patřili k „opera seria“. Kastráti – to byly hvězdy! Ale u reformních oper neměl už po Orfeovi žádné kastrátské role. Gluck byl ten, jenž připravil pro Mozarta cestu k Taminovi. Byl spojovacím článkem mezi Händelem a Mozartem, s jehož rodinou byl později ve Vídni v přátelských stycích, rovněž s otcem Leopoldem. Gluck je spojnicí mezi barokem Georga Friedricha Händela a klasicismem Wolfganga Amadea Mozarta.

Podle Gluckových vlastních slov však nebyl on sám iniciátorem této operní reformy…
Byli tři. O dramatickou pravdivost usilovali ještě tanečník a choreograf Jean Georges Noverre, a pozdější Gluckův libretista Ranieri de Calzabigi. Pro Glucka byl tanec důležitým prvkem, ale rozhodujícími byla pro něj nová libreta Calzabigiho. Gluck byl velmi skromný, když řekl, že jiní byli iniciátory reformy. On sám byl ten největší duch, ale reformu mohl uskutečnit jen s týmem. Dřívější libreta pro „opera seria“ byla většinou od Pietra Metastasia. Metastasio, to byla jiná škola, jiný styl, s ním by Gluck nemohl operu reformovat. Proto potřeboval jiného libretistu, kterým byl Calzabigi. Metastasio nazýval Gluckovu hudbu „musica arcivandalica“ – hudba „arcivandalská“! Říkal, že třaská a rachotí! Metastasio byl jinak velmi elegantní pán, jen zřídka řekl něco zlého. Ale tady vidíme zlom epoch – nastával nový čas, nová doba, nový svět. Je to jako dnes: každých dvacet, čtyřicet let přichází nový vývoj, objevují se nové hvězdy. A Gluck byl nová hvězda. Pro mnohé byl zachránce. Například Jean Jacques Rousseau, ženevský filozof a humanista, žijící také v Paříži, už nechtěl na opery chodit, všechno to pro něj bylo nudné. Jakmile však přišel Gluck a provedl Orfea, byl Rousseau na každém představení, a řekl dokonce, že zažil pohled do ráje! Doba „opera seria“ skončila asi po osmdesáti letech. Po její vnějškovosti Gluck udělal něco nového, obrátil ve svých operách pohled do vnitřního světa postav. Budeme ještě mluvit o takzvaném „reizwort“ – dráždivém slovu a znázorňování afektů v „opera seria“. Gluck se však ptá, co se děje v duši. Jeho hrdinové prodělávají během opery vývoj jako v románu. Gluckovi jde o znázornění duše, jejího světa a jejích sil. Tím otevírá cestu pro hudbu a umění devatenáctého století. Hudební svět Richarda Wagnera by bez Gluckovy reformy nebyl možný.

Alceste v Divadle J. K. Tyla je koprodukčním představením s Gluck – Festspiele Nürnberg, kde jste od roku 2020 intendantem. Jaký je program tohoto festivalu?
Festival se koná od počátku našeho tisíciletí, je organizován jako bienále tradičně vždy v květnu a trvá zhruba dva až tři týdny. Koná se na různých sedmi, osmi místech v regionu Norimberk. Hrajeme například v Bayreuthu v Markgräflichen Opernhaus, v divadlech ve Fürthu, Ambergu, Erlangen. Hrajeme v Lehrbergu, to je malá obec se starým mlýnem a historickou sýpkou přestavěnou na koncertní sál. Norimberský region není dějištěm festivalu náhodou – Gluck se zde, v Horní Falci, v roce 1714 narodil. V Erasbachu, který je dnes součástí Berchingu, asi 30 km jihovýchodně od Norimberku.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


1 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments