Michal Rataj mezi žánry

První profilový večer s názvem „Mezi žánry“ byl věnován mezinárodně úspěšnému českému autorovi střední generace Michalu Ratajovi (1975). Titul koncertu podtrhl skladatelovo všestranné uplatnění jako skladatele elektroakustické a instrumentální hudby, hudby filmové, rozhlasové a scénické, performera live electronic music a moderního jazzu, profesora skladby a teoretika elektroakustiky na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze a také zakladatele internetového portálu rAdioCUSTICA. Jeho zkušenost z médií se odráží i ve vkusné, pečlivé a účinné internetové sebeprezentaci, což bývá u skladatelů slabým místem.

Jako pedagog je Michal Rataj inspirátorem, který vede své studenty k reflexi nejen tvorby, ale i uměleckých a společenských kontextů. Přestože nesl koncert název „Mezi žánry“, dramaturgicky byl program konzistentní a ukázal Michala Rataje v jeho poloze spíše poetické, ve které je ticho a prostor, podobně jako v japonské estetice, stejně důležitým a živým faktorem, jako aktér. Volba je v souladu se skladatelovým dlouhodobějším zaměřením na akusmatiku a sociální kontexty ozvučení, viz jeho profesorská přednáška Hudební skladatel jako zvukový architekt veřejného prostoru nebo jeho dřívější studie v kolektivní teoretické práci Zvukoprostor-Prostorozvuk (AMU, 2018).

Úvodní skladba večera Odejdi ke světlu pro klarinet, violoncello, kontrabas a bicí z roku 2012 vznikla pro ansámbl skladatelů a interpretů Konvergence řízený Ondřejem Štochlem. Jen na okraj, ansámbl Konvergence byl jeden z prvních kvalitních funkčních propojení skladatelů a interpretů po roce 89.

Čistě akustickou skladbu označil autor za přelomovou až „očistnou“ v přístupu ke zvuku a hudbě. Jako by ohmatával zvukové možnosti a konfigurace seskupení, které je netradiční. Roli harmonického nástroje plní vibrafon. Ve skladbě slyším dvě strategie: Jednou z nich je různá artikulace zvuku, tvorba rozmanitých zvukových gest, druhou je proměnlivý vztah jednotlivých hráčů. Nejprve vstupují do pole ticha opatrně, krátkými doteky, neladí, jsou tam „sami za sebe.“ V další rytmizované epizodě to vypadá, že se snaží dorozumět. Komunikační situace i strategie, jakým typem zvuku do nich vstoupit se mění. Skladba končí jemně, žádným suverénním závěrem „Tak to je.“ To je pro autora dost typické. Kompozice byla spolehlivě provedena v obsazení Jindřich Pavliš – klarinet, Balázs Adorján – violoncello, Pavel Klečka – kontrabas, Ivan Hoznedr – bicí. Dramaturgyně Hana Dohnálková se autora ptala, jak dalece je skladba fixní/variabilní. Michal Rataj v tomto kontextu uvedl, že patří k autorům, kteří promýšlejí celkový koncept, který pak naplňují detaily, přičemž v tomto typu komponování hraje významnou roli i vnímavost a dovednosti interpretů-performerů.

Následnou kompozicí byla live electronics, inspirovaná newyorkskou klarinetistkou Esther Lamneck Small Imprints (Malé otisky) z roku 2013. Kompozice je složena ze čtyř po sobě jdoucích zvukových miniatur. Sólový nástroj je v reálném čase procesován a vytváří jakýsi virtuální ansámbl v prostoru pomocí softwaru MAX.

Zvukový prostor lze v elektroakustice, podobně jako v instrumentální hudbě, definovat jak tónovou strukturací, tak dynamikou, instrumentací nebo orchestrací, rozsazením hráčů. V elektroakustice k tomu přistupuje možnost dotvářet prostor dozvukem a echem, a nakonec jej modelovat i hardwarově rozmístěním do kanálů zvukové projekce reproduktorů. To může být pevné, nebo v současnosti i pohyblivé. Relevantní v celkovém dopadu na vnímání je pak rozsazení publika vůči reproduktorům.

I v této koncertní realizaci byly reproduktory rozmístěny do prostoru tak, aby se napomohlo záměru skladatele vytvářet živý a proměnlivý zvukový tvar a hloubku. Jako by klarinetista byl v “zrcadlovém sále”, kde se odráží různým způsobem jeho obraz. Slyšíme proměnlivý virtuální dozvuk, echa, ohýbání zvuku. Někdy prostor reaguje, jindy aktivuje. Konec je otevřený. Interpretačně všestranného Jindřicha Pavliše různé přístupy k hudbě zjevně baví a zvládá je s lehkostí, jakou vyžaduje i tato skladba. Live elektroniku ovládal Michal Rataj. Skladba byla také v roce 2015 oceněna v mezinárodní soutěži elektroakustické hudby Musica nova a nebylo to poprvé, co Ratajova skladba právě i v této soutěži získala v silné mezinárodní konkurenci nějakou cenu, mimo jiné i v posledním uzavřeném ročníku 2021 za skladbu Sounds from Nothing.

Také v následné skladbě Floating (Plovoucí) pro flétnu a live elektroniku z roku 2021 v provedení Daniela Havla (flétna) a Michala Rataje (live electronics – MAX 8) slyšíme obdobný rámcový záměr. Zatímco v přechozí skladbě šlo o jakési vzájemné doteky a rezonance, zvukovou „intarzii“, jak tomu říká skladatel, zde se uvnitř nestabilního a proměnlivého zvukového prostoru vícekanálové projekce (původně provedeno v šesnáctikanálové na koncertě HAMU při prezentaci projektu Akusmonia) pohybuje plovoucí hlas flétny – nástroje, který je antropologicky vnímán jako prodloužení lidského dechu, emotivního hlasu a gestiky, takže v provedení interpret musí zvládnout různé druhy tvorby zvuku od šumových přes melodické či „výkřiky.“ Flétna se chová jako emotivní amplifikátor. Live electronics využívá zejména nahrávky historických varhan v kostele sv. Bartoloměje v Kyjích, které si skladatel pořídil během covidového období. Elektronika vytváří výškově rozepjatý prostor, který dokáže svým spodním hukotem a tlukotem působit i hrozivě. Závěr je opět odlehčený. Flétnový part je podrobně vypsán, ale není snadný. Obsahuje řadu rychlých běhů mimo harmonický systém, volný nemetrizovaný průběh. Flétnista musí sledovat synchronizaci s elektronikou. Světová premiéra skladby se konala 6. července 2022 v Barceloně v provedení flétnistky a vizuálního umělce Jaume Darbra Fa. Na koncertě ji citlivě provedl Daniel Havel.

Poslední skladbou večera byla Cellacusmata pro violoncello a live electronics z roku 2020 (recenze zde), kdy zazněla v premiérovém v provedení Tomáše Jamníka. Název skladby odkazuje k nástroji a akusmatické praxi, jejíž kořeny sahají k Pythagorově škole. Princip poslechu původně zřejmě za zástěnou, později praxe poslechu ve tmě a z více zvukových zdrojů v modelovaném prostoru (Groupe de Recherches Musicales) posunul tým projektu (Slavomír Hořínka, Michal Rataj, Jan Trojan) směrem k vytvoření mobilního akusmonia, jehož předností má být „snadná přenositelnost“, a tím i „stabilní ovládací systém“, vysoká kvalita zvuku“ a „jednoduše nastavitelný zvukový interface“ (viz zmíněná publikace Zvukoprostor-Prostorozvuk, s. 198). Ve Studiu Švandova divadla produkce vyšla z možností v daném místě. Violoncellový part hrál Balázs Adorján.

Part se vyvíjí způsobem, jako by sám nástroj ohmatával své možnosti – od rovných oddělených tónů, přes vibrata, piccicata, delší fráze. Violoncello a live elektronika se také vzájemně jako by poznávají. Je mezi nimi napětí i vůle k souladu. Zvuk nástroje je potencován a obohacován, prostor živě reaguje až k otevřenému konci.

PKF – Prague Philharmonia touto řadou ukazuje potenciál svých hráčů, obohacuje jejich know-how v nesnadném úkolu zvládnutí současné experimentující hudby. Rozhovor s Michalem Ratajem měl pro posluchače smysl. Autor vysvětloval srozumitelně jak své kompoziční a realizační postupy, tak vlastní poetiku a zkušenosti, které proměnily jeho výrazové prostředky, ve kterých hraje významnou roli ticho, určitá intimita a relativismus. Koncert byl dobře navštíven a měl přes svou poslechovou náročnost, i díky Michalu Ratajovi a Haně Dohnálkové, přátelskou tvůrčí atmosféru.

Michal Rataj: Mezi žánry
24. října 2023, 19:00 hodin
Studio Švandova divadla, Praha

Program:
Michal Rataj: Odejdi ke světlu pro klarinet, violoncello, kontrabas a bicí (2012)
Michal Rataj: Small imprints pro klarinet a živou elektroniku (2013)
Michal Rataj: Floating pro flétnu a živou elektoriku (2022)
Michal Rataj: Cellacusmata pro sólové violoncello a elektroniku (2020)

Účinkující:
Daniel Havel – flétna
Jindřich Pavliš – klarinet
Balazs Adorján – violoncello
Pavel Klečka – kontrabas
Ivan Hoznedr – bicí
Michal Rataj – host

Moderátorka: Hana Dohnálková