Michal Rataj: Může dnes být hudebním skladatelem každý?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
„Kdybych měl vyjádřit pocit, který do značné míry určoval posledních dvacet let mé profesní dráhy, asi bych použil jedno slovo: diskontinuita,“ uvádí Michal Rataj, český hudební skladatel, pedagog a rozhlasový producent. „Hudba a technologie v kontextu současných akustických umění“ byly tématem jeho habilitační přednášky, která se též stala základem následujícího příspěvku.
Michal Rataj (foto Karel Cudlín)

Diskontinuita
Jako čtrnáctiletý gymnazián jsem se s nadšením účastnil Sametové revoluce, aniž bych tušil, že cesta mého dalšího poznávání bude cestou nepřetržité změny. Jako čerstvý vysokoškolský student a později i absolvent jsem se řadu let díval do prázdna, které v porevolučním prostoru nikdy nebylo zaplněno aktivní střední generací. Díval jsem se a přemýšlel, kudy navázat, a to tak dlouho, až jsem se sám onou střední generací stal.

Reklama

Dodnes si vzpomínám na první internetový chat s profesorem Jaromírem Černým, v němž jsem mu z Velké Británie v roce 1995 sděloval nové zkušenosti. Nastupující digitální paradigma jako uragán sfouklo papírové dopisy a s nimi i představu o spojitosti událostí. Paralelismus postmoderny byl sebevědomě nahrazen hypertextově prostupným multiparalelismem digitálního věku.

Jestliže jsem ještě jako student vnímal touhu po napojení na kontinuitu západoevropské kulturní tradice, kterou – alespoň relativně – poznali moji prarodiče, zachycování této kontinuity dostalo další hluboké a zdá se trvající šrámy v důsledcích útoků na World Trade Center v roce 2001, posilující globalizace, narůstající politické nestability ve světě a v neposlední řadě enormního nárůstu vlivu internetové sítě.

A následky diskontinuity jsem vrchovatou měrou zakoušel i v okamžiku, kdy jsem byl vizionářským kolegou Ivanem Kurzem postaven před úkol vybudovat studijní plány pro výuku elektroakustické hudby na hudební fakultě AMU – tedy oboru, jemuž v našich končinách sice nechybí jistá tradice, ale ta vychází víceméně jen z pionýrských počinů omezených na určitá krátká období na konci šedesátých a počátkem sedmdesátých let. I proto kolem roku 2000 už těžko mohla snést oborové srovnání v širším geografickém kontextu.

Domácí zkušenost devadesátých let minulého století se světem hudby a technologií byla de facto zakonzervována stavem let sedmdesátých. Jak fatálně se tato zkušenost ještě vzdálila globálnímu porevolučnímu vývoji, který byl radikálně akcelerován technologickým boomem!

Zatímco jsme na politické úrovni prožívali lokální i globální demokratizační tendence, svou demokratizaci si nesmlouvavě zažil i svět technologií. Instituce jako místa jejich dostupnosti prakticky přestaly mít pro umělce smysl. Krach dlouhé řady hudebních, zvukových a experimentálních studií byl pak logickým důsledkem tohoto vývoje, stejně jako jejich transformace ve vzdělávací, výzkumná, archivní či animační centra. Zvuková studia z devadesátých let dnes nosíme ve svém laptopu.

Michal Rataj, Sambata Sonora, Bucharest 2011 (zdroj archiv autora)

Radioateliér

Přibližně v této situaci jsem začal pracovat na vzniku první zásadnější kontinuity svého profesního života (ponechám-li stranou onu biologickou). Jako producent jsem pro Český rozhlas Vltava začal připravovat pořad s názvem Radioatelier. Od počátku se jednalo o pořad přinášející do českého éteru informace a poslechový materiál ze světa současných akustických umění – rozmanitých stylových, estetických i technologických forem kompoziční práce se zvukem. Ihned jsem se napojil na mezinárodní komunitu podobných producentů v asi dvacítce zemí celého světa a začal odkrývat pro mne zcela zásadní kontexty, které byly po několik dekád komunistickou nomenklaturou zapovězeny.

Ani mé první porevoluční generaci tudíž nebyly v zásadě dostupné v knihovnách, nebyly součástí mezigenerační výměny zkušeností a nebyly zatím ani dohledatelné v síti, která kolem roku 2000 teprve začínala dorůstat ke svému globálnímu archivnímu i obchodnímu rozměru.

Mám na mysli především kontexty, které popisují dějiny mezinárodních avantgard v průběhu dvacátého století a dějiny médií jako jejich klíčových partnerů. Jedná se ale také o intermediální a interdisciplinární kontexty, v jejichž podhoubí se zejména po druhé světové válce zrodily zásadní tvůrčí počiny, a které zpětně rozšiřují prostor pro pochopení naší vlastní úzké oborové specializace. Otevřel se mi nový svět.

Součástí Radioateliéru je vždy na konci měsíce tzv. PremEdice – pořad pro nová původní díla. Jestliže jsem v roce 2003 musel poměrně složitě hledat autory pro vysílání dalšího měsíce, v posledních letech je premiérový program zaplněn na rok dopředu. Budiž to mimo jiné důkazem velikého nárůstu počtu umělců, kteří přijali zvuk v digitálním věku za své médium.

Za patnáct let existence pořadu jsem se mohl potkat s téměř sto sedmdesáti domácími i zahraničními umělci, kteří vytvořili nová díla pro premiérové vysílání. Jejich druhový rozptyl by bylo možné postihnout po trajektorii: konkrétní poezie-zvuková kompozice-rozhlasová hra-hudební dokument-elektroakustická hudba. Společným jmenovatelem všech těch pojmů pak zcela jistě je zvuková kompozice – vždyť pro rozhlasové vysílání ani jiná forma vyjádření v čase není možná.

Všichni ti umělci jsou hudebníky, literáty, výtvarníky, performery, hudebními amatéry, intermediálními experimentátory – přemýšlím, jaká další označení ještě použít pro postižení rozmanitého tvůrčího zázemí, z nějž tato komunita zvukových umělců pochází. Médium, které však všichni sdílejí, je zvuk a všichni se pokoušejí zvuk strukturovat v čase. Taková činnost je nejvlastnějším naplněním jedné z definic hudby, která je mi obzvláště blízká – pochází z pera kolegy Vladimíra Tichého. Jeho Tractatus musico-theoreticus ji uvádí pod číslem 5: „Jevovou formu hudebního jazyka zakládá strukturace času zvukem a zvuku časem.”  [rukopis, citováno s laskavým svolením autora]

Víceméně tak prohlašuji, že hudebním skladatelem může být v současné době každý. Zdá se mi, že tato teze zcela zásadním způsobem souvisí s diskusí o budoucím vývoji výuky tvůrčích uměleckých oborů, hudební kompozice pak zejména.

Michal Rataj, koncert v Paříži 2009 (zdroj archiv autora)

 

Každý může být skladatel

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na