Mikrofony v Metropolitní opeře? Potají, samozřejmě

(The New York Times – 28. 6. 2013 – Anthony Tommasini)

Metropolitní opera je proslulá svou vynikající akustikou. A to nejenom v případě, že sedíte na nejdražších sedadlech. Mnozí operní nadšenci tvrdí, že nejlepší místa v opeře jsou ta nejlevnější: nahoře na balkóně a místa v nejvyšším patře hlediště (tzv. family circle).Pár operních domů a koncertních hal po celém světě zavedlo systémy pro vylepšení akustiky, někdy veřejně a někdy tajně. Ale Met vždy byla a bude operní dům, kde není používáno zesilování zvuku, jak aspoň tvrdí její vedení, a tedy místo, kde může být opera vychutnána tradičním způsobem — s přirozeným zvukem.

Přesto když se do Met v březnu vrátila odvážně moderní verze Verdiho Traviaty v pojetí Willyho Deckera, sopranistka Diana Damrau zpívající Violettu měla na sobě něco, co se podezřele podobalo stejnému typu mikrofonu, který se už celá desetiletí používá pro zesílení zvuku při představeních na Broadwayi.Návštěvníci Met si toho možná ani nevšimli. Já tedy určitě ne. Ale fotografie pořízená během generální kostýmové zkoušky Traviaty Sarou Krulwichovou z New York Times jasně ukazuje drát, který vede paní Damrau po zádech od horního okraje šatů přímo do vlasů. Na této odhalující fotografii paní Damrau vypadá, jako by právě vystupovala na Broadwayi v muzikálu Violetta. Sara Krulwichová, která fotografuje představení v Met už více než dvacet let, si ještě nikdy nevšimla zpěváka nebo zpěvačky, kteří by měli na těle mikrofon, dokonce ani v detailních záběrech zblízka. Ani já jsem ještě z výborného sedadla, na kterém obvykle sedávám, nikdy nic takového neviděl.

Když jsem se na to poprvé zeptal v tiskové kanceláři Met, panoval tam ohledně celé záležitosti zmatek. Brzy ale přišlo vysvětlení od Petera Gelba, generálního ředitele, kterého jsem také dlouze vyzpovídal během nedávného telefonního rozhovoru.Během určitých představení a během určitých scén se někdy zpěváci a zpěvačky ocitají na takových místech velkého jeviště Met, kde jejich hlasy nezachytí síť mikrofonů používaných pro rádiové a HD vysílání, které se za posledních pár let staly tak oblíbenými. V takových případech má na sobě zpěvák nebo zpěvačka mikrofon, který přenáší zpěv do ovládacího panelu pro rozhlasové a audiovizuální vysílání, ale rozhodně neslouží pro zesílení zvuku přímo v operním domě, trval na svém pan Gelb.

Při představení La Traviaty v pojetí Willyho Deckera dominují jevišti kulisy s vysokou zakřivenou stěnou, která se táhne až k zadní části jeviště (v divadelní hantýrce se mu říká zadní jeviště). Proto je sopranistka zpívající Violettu někdy příliš daleko od rozhlasových mikrofonů, které se obvykle nacházejí vpředu na jevišti poblíž okraje orchestřiště, po stranách předscény a nad jevištěm. Použití mikrofonu na těle zpěváka nebo zpěvačky je podle Petera Gelba jediným způsobem, jak zprostředkovat poslech zpěvu Violetty se správně vyváženým zvukem také rozhlasovým posluchačům a divákům přenosů.

To je tedy jejich vysvětlení, a za předpokladu, že nám sdělili všechny informace, zdá se to být vysvětlení logické.Přesto tato praktika posouvá zvukový design pro vysílání opery do zcela nového rozměru. Ti, kteří si chtějí zkusit, jestli tyto mikrofony zahlédnou, mají šanci v neděli odpoledne, kdy veřejnoprávní televize pokračuje ve vysílání programové série Great Performances at the Met (Skvělá představení v Met), tentokrát je to představení opery Les Troyens od Berlioze režírované Francescou Zambello. Série představení bude zakončena prvního září Händelovou operou Giulio Cesare.

Pohled na operního zpěváka nebo zpěvačku s mikrofonem připevněným na těle stačí k tomu, aby způsobil zděšení mezi mnohými milovníky opery. Peter Gelb popisuje tuto praktiku jako pragmatickou nutnost v době, kdy Met realizuje více vysílání než kdykoli v minulosti. Před příchodem HD přenosů bylo použití mikrofonu vzácné, ale dnes, jak Peter Gelb přiznal, se tento typ použití mikrofonu stal mnohem běžnějším, přestože v minulé sezoně byl mikrofon použit během určitých scén pouze při pěti představeních ze sedmadvaceti.Vezměme si například Donizettiho operu Nápoj lásky v režii Bartletta Shera z roku 2012, která se tuto sezonu vrátila na scénu. Když doktor Dulcamara poprvé vystupuje ze svého vozu, aby zazpíval o zázračných vlastnostech svého elixíru, tak na forbíně čelem k doktorovi a zády k obecenstvu stojí zástup sboristů. Jejich sborový zpěv Dulcamarův hlas – vnímáno z hlediště – nepřehluší, avšak v rozhlasovém i audiovizuálním vysílání ano. Proto, řekl Peter Gelb, musí zpěvák v den, kdy je představení zároveň snímáno, mít na sobě během této scény mikrofon.

A v Bizetově Carmen v režii Richarda Eyrea, která se rovněž uvádí tuto sezonu, během scény v taverně Lillase Pastii, kdy ženy začnou tančit, by dupání a šustění šatů přehlušilo při přenosu zpěv Carmen. Proto mezzosopranistka, která zpívá roli Carmen, musí při této scéně mít na sobě mikrofon, vysvětluje Peter Gelb. V operním domě samotném přitom hlas Carmen zní dobře i bez zesílení.Pan Gelb tvrdí, že Met se obecně snaží vyvarovat používání mikrofonů. Už proto, že „zpěváci a zpěvačky nemají rádi, když je v pohybu omezuje nějaká technika,“ vysvětluje. „Na druhou stranu zpěváci a zpěvačky chtějí hlavně být dobře slyšet. Proto během představení, která jsou snímána, nosí, pokud je to nutné, mikrofon připevněný třeba k noze. Samozřejmě se snažíme vynalézat chytré způsoby, jak mikrofony zamaskovat.“

Je tedy zřejmé, že když se odhalil drát na zádech Diany Damrau během Traviaty, došlo prostě k chybě v maskování mikrofonu.

Vážím si klasické hudby jako formy umění, která je založena na přirozeném zvuku (i když si uvědomuji i to, že mnozí současní skladatelé umí používat zesílení zvuku velmi svůdným způsobem), a tak začínám být poněkud nervózní, když slyším Petera Gelba mluvit o tom, jak maskují mikrofony na tělech zpěváků a zpěvaček. Jisté je, že Met se dlouho dařilo držet tuto praktiku v tajnosti.

Vedení opery však nyní mluvilo otevřeně i o výjimečných případech, kdy bylo i v operním domě použito zesílení zvuku. Někdy to nějaký speciální zvukový efekt vyžaduje, jako třeba hřmící hlas draka Fafnera ve Wagnerově opeře Siegfried, přicházející odněkud zpoza jeviště. Jindy zase nějaký jemný nástroj, jako je mandolína Dona Giovanniho během jeho serenády, která zní z orchestřiště, vyžaduje menší pomoc v podobě malého mikrofonu a reproduktoru, aby nástroj byl v operním domě dobře slyšet. A občas i samotný skladatel požádá, aby byl zpěv zesílen, například John Adams během představení svých oper Doctor Atomic a Nixon v Číně v Metropolitní opeře. Pan Adams už dlouho používá jemné zesílení pro dosažení zvuků, tak aby to odpovídalo jeho představám.Je jasné, že zjištění, že výtečný zpěvák nebo zpěvačka v Met nosí mikrofon jakéhokoli typu, může způsobit, že se operní fanoušci začnou bát elektronických zásahů do své milované a téměř posvátné formy umění. Ale Met by mohla oponovat argumentem, že tato technologie umožňuje přiblížit operní zážitek také posluchačům rozhlasu a divákům přenosů. A že zvukový design byl nedílnou součástí tohoto procesu už od počátků rádiového vysílání.

Met se chystá vydat speciální kolekci historických Verdiho nahrávek na CD na počest dvoustého výročí slavného skladatele. Přiložená brožura bude obsahovat popis toho, s jakými překážkami se museli potýkat zvukaři při prvním rádiovém přenosu představení z Met – Perníkové chaloupky – o Vánocích roku 1931.

Na jevišti byly nainstalovány tři mikrofony; technici pak seděli v lóži číslo 44, která se tak stala improvizovanou kontrolní místností. Podle děje na jevišti a pohybu zpěváků a zpěvaček museli zvukoví designéři zesílit nebo zeslabit hlasitost příslušných mikrofonů tak, aby došlo k „potlačení jakéhokoli hluku z okolí“, píše Grace Rowová, „a ke správnému vyvážení zvuku“. Zvukoví technici si tedy hráli se zvukovými technologiemi už od počátků živých vysílání.Od roku 1980 na tento proces dohlíží Jay David Saks, zvukový designér pro vysílání z Met. Pan Saks, který je zároveň audioproducentem, seděl během vysílání u kontrolních panelů a dohlížel a namixoval už 1 253 živých rádiových a 150 audiovizuálních produkcí, včetně všech HD vysílání Metropolitní opery. Smysl jeho práce spočívá – jak samotný pan Saks sdělil v nedávném rozhovoru ˜– v dosažení toho, aby zvuk živého vysílání zněl jako přirozený. To ovšem znamená nutnost velké manipulace se zvukem. „Snažím se vytvářet dojem, který by člověk měl, a to jak po estetické, tak i emocionální stránce, kdyby seděl přímo v operním domě na velmi dobrém místě,” řekl. „Přesto – kdybych ve skutečnosti umístil mikrofon na VIP sedadlo, řekněme do středu desáté řady, výsledek by byl strašný.“

Každá scénická výprava má své vlastní akustické parametry. Například výhodou La Traviaty je mimo jiné to, čemu pan Saks říká „megafonové vlastnosti“, které soustředí a směrují hlasy z jeviště přímo do hlediště. Avšak podobné parametry mohou být noční můrou pro rádiové a audiovizuální vysílání.

Stejně jako Peter Gelb, také Jay Saks tvrdí, že se snaží vyhýbat se připevňování mikrofonů na těla zpěváků a zpěvaček, pokud je to možné. „Mimo jiné proto, aby mi lidé nevolali a neptali se, proč to děláme. Bez mikrofonů by to bylo mnohem snazší. Mikrofony moji práci jen komplikují.“Při používání těchto mikrofonů si musí Jay Saks pamatovat, který zpěvák nebo zpěvačka mikrofon na sobě má a který ne, kdo je na jevišti, kdo je mimo jeviště, kdo potřebuje svůj mikrofon vypnout nebo odstranit. Přesto pan Saks důrazně odmítá myšlenku, že mikrofony na těle představují výraznější zásah do přirozeného zvuku. „Vsadím vše, co mám, že při poslouchání vysílání nepoznáte, kteří zpěváci a zpěvačky a která představení jsou snímána pomocí mikrofonů připevněných na těle. Celá tato záležitost (měl na mysli mou snahu o získání vysvětlení) začala tím, že někdo něco viděl, nikoli slyšel.“ Tak to se vyvrátit nedá.

Pan Saks i pan Gelb však mohou ode dneška očekávat, že obecenstvo, ať už přímo v opeře, nebo v kinosálech při HD vysílání, bude pečlivě sledovat, kterému zpěvákovi nebo zpěvačce budou někde na těle vidět dráty. 

Přeložila Daniela Jarošová 
Foto Sara Krulwich, Met, archiv