Mikrosvěty v Altě a Neényi v Ponci

Mikrosvěty: Pohybově-vizuální výzkum pod drobnohledem
Dětská poetická inscenace Mikrosvěty vypráví příběh o malém mužíkovi z tzv. Mikrosvěta plného objektů, s nimiž komunikuje. V první části všichni přítomní zaostřují svou pozornost na maličkosti, které často nejsou na první pohled vidět. Publikum složené asi z poloviny z dětí ve věku kolem čtyř let nejprve hledá přírodní mikroobjekty rozmístěné po schodech na cestě do druhého patra Invalidovny a následně je má objevovat i v rozích rozlehlé chodby. Pod vedením tří performerů, kteří spojenými prsty naznačují kulatý objektiv drobnohledu, si malí i velcí účastníci mají všímat kamínků, klacíčků, stébel trávy, mechu, kůry, oříšků a dalších miniaturních přírodnin. Aby je našli, musejí se rozmístit a pohybovat po celém prostoru, který se i s ozvěnou v okamžení rozeznívá živým hovorem i jásotem nad rozličnými objevy. Děti i dospělí následně mini předměty zkoumají pod „mikroskopem“ vytvořeným z prstů, popisují tvar, vlastnosti a skládají je do velké papírové krabice.

Po tomto krátkém úvodu se skupina přesouvá do sálu. Na pravé straně vidíme rozličné DIY hudební nástroje Václava Kalivody, který je postupně všechny rozeznívá. Miniaturní přírodniny jsou rozmístěny po zbytku prostoru a s pokračující performací na jevišti přibývají.

Za doprovodu dřívek, chrastítek, zvonkohry a Kalivodova brnkání na strunné nástroje rozehrávají Piktorová s Bočkovou mini-pohybové etudy s malými objekty v prostoru. Prsty znázorňují mužíka volně putujícího po jejich tělech, z nichž vytvářejí různé přírodní útvary. Svá těla zároveň pokrývají přírodninami. Pomocí mikropohybů prozkoumávají jejich tvar, tvrdost a velikost. Aby pouť malého mužíka neskončila, neustále „plují“ a vlní se prostorem ve více úrovních, svými těly vyrovnávají jámy, srovnávají hory a přizpůsobují „tělový terén“ tak, aby trpaslík nikdy nespadl dolů, z jakési pomyslné skály nebo pevného kusu zeminy, jež jejich těla symbolizují. Znázorňují matku Zemi, jež je imanentně naplněná menšími světy ve velkém světě. Každý z těchto jednotlivých podmanivých mikrosvětů na scéně žije jedinečným životem. Všechen pohyb performerek vychází ze hry a z kontaktu s objekty a s jim vnitřně příslušnými specifickými vlastnostmi.

Hra pokračuje, graduje, zrychluje se a s přibývající dynamikou se na scéně objevuje i kouzelnické číslo s neviditelnými kamínky. Tu se objeví, tu zmizí a nakonec prší ze všech stran jako nekonečný vodopád.

V závěru inscenace se do hry vrací v úvodu představená krabice plná překvapení. Performerky ji tentokrát otevírají s velkolepou důstojností, již doprovází zářivý jas. Z mechů, klacíků a kamínků tvůrkyně pomalu staví domeček pro malého mužíka. Tímto okamžikem představení kulminuje. Následně se pozornost publika odvrací od performerů na malé diváky.

Děti jsou postupně zvány na jeviště, zapojují se do akce, čímž započíná kolektivní happening, k němuž se posléze přidávají dospělí a v závěru na jevišti skončí téměř všichni. Každá skupinka dostává svou krabici, společně si hrají s kůrami, větvičkami, mechy, kamínky, budují a staví ornamenty a domečky z přírodnin, volně a přirozeně rozvíjí svou fantazii a spontánní hru a noří se do hry až do jakéhosi naprostého vyšumění, „fade-outu“, znázorňujícího konec, jenž vyznívá do ztracena. Performeři se objeví v zadním výklenku, pozorují živý ruch na jevišti a klaní se. Celý obraz se tak převrací. Publikum se stalo performery a performeři publikem.

Mikrosvěty pod drobnohledem prozkoumávaly hranice naší fantazie a kreativity. Někteří se do hry zapojili více, jiní méně a nejzajímavější podívanou shledávali sledování malých diváků a jejich autentických reakcí. Každý si našel svou roli, jak se konfrontovat s mikrosvětem ukrytým pod pokličkou běžného vidění a zájmu. Pomocí hry s drobnými předměty, které můžeme najít v lese, ale většinou si jich ani nevšineme, dětské publikum ukazovalo, jak málo stačí k zvědavosti i ke hře. Pohyby performerek nebyly složité, jejich mikrochoreografie přirozeně vycházely z jednotlivých pohybových her a měly podpůrnou funkci. Formu určil prostor Invalidovny, šlo tedy o site-specific svého druhu: mini-hrátky s mini objekty ve velkých chodbách a komnatách rozlehlého prostoru výsledný efekt smyslovosti, niternosti a bezuzdné pohádkové svobody naší fantazie zesílily a obnažily křehkost lidské existence.

Neényi: Pohybová dílna nehierarchicky propojující generace
Předvánoční inscenace Neényi zamířila dokonce i na publikum mezi jedním a třemi roky a představila hravý ateliér. Smyslový a experimentální projekt v divadle Ponec měl reprezentovat vyústění pětidenní rezidence v rámci příprav nové inscenace spolku Ostružina pro nejmenší. Podle slov jeho autorek si kladla za cíl „formovat kolektiv k sociálně-ekonomičtějším a udržitelnějším horizontům naděje (…).“ Ateliér v podobě pohybové dílny trval asi třičtvrtě hodiny, poté následoval prostor pro samostatnou hru, svačinu nebo rozhovor s autory či kamarády.

I Neényi pracuje s úvodním koncentrujícím seskupením všech přítomných. Tentokrát dostávají jednodušší úkol – zout se a vyčkat na koberci ve foyer. Představení začíná už zde – v předsálí. Batolata, rodiče, prarodiče i nerodiče se živou přítomností a vzájemnou komunikací stmelují v jedné nízké úrovni postoje – sedící, dřepící nebo pololežící. Díky ní se stírá rozdílná výška mezi přítomnými, což metaforicky znázorňuje rovnocenné mezigenerační společenství. Přítomné performerky sbor následně vyzývají ke vstupu do sálu se slovy, že se mohou dotýkat a hrát se se vším, co uvidí, jak chtějí anebo mohou hru jen pozorovat.

Už u vchodu do divadelního sálu účastníky hladí, obestírají a halí do hávů svých listů oranžově natřené papírové „liány“ evokující prostředí džungle. S dalšími kroky se před nimi otevírá ateliér plný barev, zvuků, vůní, tvarů. Závoje z jemného barevného papíru, hudební nástroje, předměty nestandardních velikostí, tvrdostí i měkkostí, z nichž se mohou hudební nástroje stát, představují bezpečný a snový svět světel a stínů, poznání a dobrodružství, stability i pohybu. Představením provázejí tanečnice a choreografka Barbora Látalová, tanečnice a pedagožka Anna Línová, dramaturgyně a režisérka Marika Smreková, scénografka Lenka Jabůrková a hudebnice a pedagožka Anna Romanovská. Na přítomné reagují tichem, zvukem i pohybem. Rozpohybovávají objekty, splývají s nimi tím, že se do nich odívají (např. do molitanové roury) nebo svou vlastní hrou ostatní ke hře inspirují.

Po celém prostoru jsou rozmístěny předměty svou vizualitou a možnostmi pohybu zavdávající snad jakoukoliv příčinu ke hře. Rozechvívají kreativitu nejen v dětech, ale i jejich rodičích nebo nerodičích, kteří si naposledy sami od sebe s objekty a hračkami hráli možná v mateřské školce. V prostoru se představuje sluneční kotouč promítnutý na stěně, korálkový kolotoč, měkké míče různých hmotností, velikostí a barev, bambusové tyčky, houpačka visící od stropu, domeček z modelíny a další kreativní vychytávky neznající hranice fantazie. Někdo rozezvučí xylofon, jiný zavadí o cinkátka, další udeří do dřevěného gongu. Ať už rytmicky, či arytmicky, celý zvukový koncert probíhá za plynulého kontrabasového doprovodu jednoho z performerů. Rytmus celé performance určuje zvuk modrého bubínku, jenž zaujímá impozantní místo vprostřed vzadu v prostoru. Ten, kdo na něj hraje, určuje rytmus kontrabasu, včetně doprovodné foukací harmoniky, jíž též ovládá performerka. Jeden z diváků-účastníků tak má možnost utvářet dynamičnost pohybu celé performance.

Děti i dospělí si spontánně hrají v prostoru, rozpohybovávají objekty ve stejné výšce a předměty hry je spojují. Sedí, plazí se, lezou po čtyřech při zemi, což evokuje nehierarchickou strukturu. Díky scénografické aranži, rytmu, hudbě, hravým dispozicím ateliéru a společnému setkání všichni přítomní smysly objevují svět kolem i uvnitř nich. Jde o empatický svět, který jako by začínal na konci jejich rukou, tzn. pokud nechají věci a objekty plynout, žít svým životem a přidají se k nim jako hosté. Někdo pozoruje, naslouchá a nechá se děním prostupovat, jiný na okolí aktivně reaguje.

Sdílený prostor všem umožnil stát se rovnocennými spolupracujícími tvůrci a diváky současně, čímž propojil svět nejmenších dětí a jejich rodičů se světem dospělých bez dětí. Společní bytí a vzájemné pochopení a vnímání totiž bezpodmínečně vyžadovalo jejich celistvou přítomnost tady a teď. Pohyb a taneční projevy se staly nástroji komunikace, pohody těla a mysli. Inscenace Neényi hravou formou oživila společenské hodnoty péče o sebe navzájem napříč všemi generacemi.

Mikrosvěty
Koncept: Jazmína Piktorová
Choreografie, interpretace: Jazmína Piktorová, Sabina Bočková
Dramaturgie: Mária Danadová
Vizuální spolupráce: Simona Gottierová
Hudba: Václav Kalivoda
Světelný design: Jiří Šmirk
Konzultace a výzkum: Monika Kováčová, Mária Danadová, Aleš Hrdlička, Alessandro Lumare a Simona Lobefaro – Segni mossi
Premiéra: 30. a 31. října, Studio ALTA – Invalidovna

Neényi
Autorský tým: Lenka Jabůrková, Barbora Látalová, Anna Línová, Anna Romanovská a Marika Smreková
Světelný design: Katarina Morávek Ďuricová
Produkce: Lucia Račková
Foto video: Vojtěch Brtnický, Michael Romanovský
Producent: OSTRUŽINA, z. s.
Koproducent: Tanec Praha z.ú./ PONEC – divadlo pro tanec
Premiéra: 18. a 19. prosince, divadlo Ponec