Milada Horáková v opeře už po padesáté

Vít Dvořák, 15.02.2010 1:00

“Myslím, že publicita před premiérou zase tak velká nebyla. Teprve časem se informace o ní rozšířily od úst k ústům, a hlavně od novin k novinám. Samozřejmě nás těší,že je vždycky beznadějně vyprodáno, ale v Kolowratu je sedmdesát míst, takže těch nadějných operních diváků je pokaždé “jen” sedmdesát. Ale i to je nádherný pocit. A nejkrásnější je, že přicházejí mladí lidé, kteří možná ani nemají tušení, jaká to byla doba, co se tehdy dělo a kdo byla Milada Horáková. Pokud jde o příčinu tohoto úspěchu, je to určitě forma, jakou je opera napsána: zhudebnit nahé soudní spisy zřejmě ještě nikoho nenapadlo. Ty texty jsou tak zrůdné, že kdyby se do nich přidávaly jakékoli komentáře, nebylo by to správné ani tolik působivé. Aleši Březinovi se podařilo tyto texty skvěle zhudebnit. Přesná je i režie Jiřího Nekvasila a výprava Daniela Dvořáka.”

O+

Tak před nedávnem v jednom z novinových rozhovorů popsala své dojmy legendární mezzosopranistka Soňa Červená. Dojmy, spojené s komorní operou A zítra se bude…, v níž hraje hlavní a jedinou ženskou roli.

Nedlouho po vyřčení těchto slov, právě o uplynulém víkendu, oslavila Soňa Červená a její spoluhráči z opery o Miladě Horákové již padesátou její reprízu. Podívat se přišel i autor hudby Aleš Březina a také režisér Jiří Nekvasil, který společně s Březinou napsal libreto. Padesát repríz této soudobé opery – je to málo nebo hodně? Troufnu si tipovat, že bezprostředně po premiéře toto číslo čekal nejspíš jen málokdo. Současně ale hned dodávám, že dosavadní úspěch tohoto titulu je – soudě i podle zatím poslední, jubilejní reprízy – rozhodně zasloužený. Zasloužený tím spíš, že lidé u nás na soudobou operu nejsou příliš zvyklí chodit. A zasloužený v neposlední řadě také proto, že v tomto případě jde o operu o politice – politice, které v pojetí současných protagonistů politického marazmu má řada lidí plné zuby, a kdy navíc dnešní mladí pochopitelně necítí potřebu příliš se otáčet za událostmi předlistopadového režimu, o padesátých letech minulého století nemluvě.

Ano, doba to byla zrůdná, což inscenace opery pánů Březiny a Nekvasila i po bezmála dvou letech od své premiéry a po pěti desítkách repríz pořád až z mrazivou účinností dokládá. Soňa Červená je pořád vynikající, ani se nechce věřit, že už za pár měsíců jí bude pětaosmdesát. Stále zdařile jí sekunduje Jan Mikušek, vysoká profesionalita je vlastní i členkám Kühnova dětského sboru a Canti di Praga, stejně jako i instrumentálnímu souboru Purpur s dirigentem Marko Ivanovičem. Nezmínit nelze ani Daniela Dvořáka jako autora jednoduché, ale přitom rafinovaně účinné scény i kostýmů, která má na úspěšnosti této inscenace bezesporu také velký podíl.

V souvislosti s padesátou reprízou této opery je třeba připomenout její úspěchy i mimo “domovskou” scénu pražského Kolowaru. Zítra se bude… byla s úspěchem totiž uvedena na řadě českých a slovenských festivalů (Divadelná Nitra, Smetanova Litomyšl, 13.ročník Divadelní Flora Olomouc nebo Concentus moraviae Třebíč) i v zahraničí – například na Korjaamo Stage Festival v Helsinkách. Inscenační tým dočkal i četných ocenění kritikou. Uspěl v Cenách Sazky a Divadelních novin 2008 (Aleš Březina a Jiří Nekvasil) i v Cenách Alfréda Radoka (Soňa Červená a Aleš Březina). Vznik i výsledná podoba inscenace zaujala nejen média, ale i další tvůrce. Přední dokumentaristka Olga Sommerová zachytila přípravy Zítra se bude… ve snímku Do samoty v tanci. Z představení vznikl rovněž filmový záznam režiséra Jana Hřebejka, který bude v tomto roce uveden ve vybraných kinech. Inscenaci natočil také Český rozhlas.

Padesátá repríza opery o procesu s Miladou Horákovou má ale ještě jeden aspekt. Člověk si při ní uvědomí, že čas se za ony dva roky od premiéry nezastavil. Její výtvarník a někdejší ředitel první scény Daniel Dvořák teď šéfuje brněnskému Národnímu divadlu, režisér a bývalý šéf opery Zlaté kapličky Jiří Nekvasil zase právě začal ředitelovat v Ostravě. Rozhodně nepatřím mezi slepé obhájce jejich pražské éry a v žádném případě nevidím jejich působení ve Zlaté kapličce jako bezproblémové. Jen jsem si v souvislosti s nynějším jubileem zmiňované inscenace uvědomil, že odchodem tandemu Dvořák – Nekvasil přišla soudobá opera v Národním divadle o své velmi vlivné zastánce. Možná jí za jejich éry bylo někdy až příliš. Zato teď má smůlu. A to je určitě škoda.