Milovník života Gioachino Rossini (2)

  1. 1
  2. 2

(Dokončení) Léta utrpení

V roce 1822 Rossiniho sláva definitivně překračuje hranice Itálie a maestro dostává řadu nabídek na hostování v evropských metropolích. I v soukromém životě se mu daří. Žení se se zpěvačkou Isabellou Colbran, která právě triumfovala v jeho opeře Zelmira, a pro níž chystá další monumentální operu Semiramide. Ať už Rossini na své cestě zavítá do Vídně, Londýna či Paříže, těší se obrovské přízni obyčejného publika i velkých státníků. Ve Vídni mu tak hold vzdává samotný kancléř Metternich, který pro něj mimo jiné nechá uspořádat i banket, na nějž bylo prý pozváno až tři a půl tisíce lidí. Jedna z historek říká, že při jedné ze slavnostních večeří, kterými Rossiniho poctili příslušníci rakouské šlechty, se pod okny rezidence shromáždil dav, jež právě v divadle zhlédl vídeňskou premiéru Zelmiry. Výkřiky „Evviva Rossini!“ se donesly až k uším hostů a Rossini dojat projevy takové přízně požádal, aby byl na balkón donesen klavír. Poté společně se svou ženou uspořádal jásajícímu davu malý koncert, který by trval snad do rána nebýt taktního upozornění, že ostatní hosté v sále už hlady šilhají.

Návštěva Paříže se nese v poněkud skromnějším duchu, přestože i tam si novomanželé předbíhají představitelé nejvyšších kruhů pařížské smetánky. Naopak vídeňský scénař se opakuje se vší parádou v Londýně, kde Rossiniovy přijímá i samotný král Jiří IV. Cestu z Paříže do Londýna však poznamená jedna nepříjemná epizoda, která je do jisté míry předzvěstí věcí příštích. Prosincová plavba přes kanál La Manche na poštovní lodi, kterou není možné přečkat jinak než na otevřené palubě, je pro Rossiniho natolik traumatizujícím zážitkem, že zažívá nervový kolaps, z něhož se po příjezdu do Londýna týden vzpamatovává.

Své matce, se kterou si celý život pravidelně dopisuje a jíž se svěřuje téměř se vším, však tentokráte skutečný stav věcí zatají. Pravděpodobně jí nechce přidělávat starosti, protože si je dobře vědom jejích problémů se srdcem, které se neustále zhoršují. Po jedné ze synových návštěv v roce 1826 se její stav prudce zhorší a trvá několik týdnu než se opět ustálí. I to byl možná důvod, proč lékař na začátku roku 1827 naléhá na otce Rossiniho, aby syna neinformoval o tom, že matce už zbývá jen několik málo týdnů života, a neriskoval tak, že zemře Gioachinovi přímo v náručí. O jejím skonu se tak Rossini, jež v té době působí jako šéf Théâtre Italien v Paříži, dozvídá až s týdenním zpožděním a navíc od přátel. Rossini starší k tomu nenašel odvahu možná i proto, že si uvědomoval nesmírně silnou citovou vazbu, která mezi oběma panovala. Byla to právě matka, která svého syna od malička plně podporovala, byla to ona, kdo vydělával zpěvem na živobytí, když byl otec kvůli svým prorevolučním postojům poslán do vězení, což vedlo k tomu, že o svůj krásný, avšak neškolený hlas brzy přišla, a byla to také ona, kdo se velmi tvrdě postavil proti návrhu Gioachinova strýce, aby nechali hudebně nadaného chlapce vykastrovat a na jeho budoucí kariéře kastráta se tak mohla celá, věčně strádající rodina finančně zahojit. Během pěti let tak Rossini současně vystoupal na absolutní vrchol své profesní kariéry a přitom se mu zcela zhroutil jeho osobní život. Manželství s Isabelou v době matčiny smrti už dva roky nefungovalo a do vztahu otce se synem se vklínila nedůvěra. I přesto si ho však Gioachino vzal na rok k sobě do Paříže, aby nebyl v Bologni sám.

Rok 1827, resp. výše popsané události, označují hudební vědci a Rossiniho životopisci jako například Richard Osborne za okamžik, kterým padly poslední zábrany, jež bránily plnému propuknutí nemoci, která se u Rossiniho doposud projevovala jen velmi mírně. Maniodepresivní psychózy. V následujících dvou letech sice ještě pro Théâtre Italien dokončuje opery Le comte Ory a Guillaume Tell, ale práce ho přestává těšit. Připojují se k tomu i obavy, že nebude schopen držet krok s nově nastupující generací skladatelů. Ze zábavného a veselého společníka se stává melancholický a zádumčivý muž, kterého začínají dohánět i důsledky jeho nevázaného a nezdravého mladického životního stylu. V roce 1831 při své cestě po Španělsku přijímá zakázku na zhudebnění Stabat Mater. Přestože podle Richarda Osborna chtěl tímto hudebním dílem s největší pravděpodobností vzdát poctu své matce, rapidně se zhoršující zdraví mu nedovolí zkomponovat více než šest částí tohoto opusu. 

V roce 1832 se poprvé setkává se svou třetí osudovou ženou, o pět let mladší modelkou známých pařížských malířů, příležitostnou zpěvačkou a exmilenkou Honoré de Balzaca, Francouzkou Olympe Pélissierovou. Právě jí, ženě se silnými mateřskými city, bude Rossini v budoucnu mnohokrát děkovat za to, že se vůbec dožil zralého věku. První poděkování v podobě kantáty Giovanna D´Arca, kterou jí věnoval, přichází již několik měsíců od seznámení, kdy Rossini zápasí s nesmírně bolestivým a vleklým zánětem močového ústrojí a Pélissierová o něj pečuje.

Drobné skladby podobné této, jsou tím jediným, co Rossini v nedepresivních fázích komponuje. Přestože po tom moc touží, uvědomuje si, že se skládáním oper je díky chatrnému zdraví, konec. Když se psychicky i fyzicky dá v roce 1835 po několika těžkých letech konečně trochu do pořádku, přichází další obrovská rána. Umírá jeho chráněnec Vincenzo Bellini, jehož podporoval a v němž spatřoval svého nástupce. I díky podpoře přátel jako byl baron Rotschild, který ho v roce 1836 vzal na cestu po Porýní a Belgii, se však jeho duševní stav znovu stabilizuje a na konci tohoto roku přesídluje i s Olympe natrvalo z Paříže do Bologně, aby byl mimo jiné i nablízku stárnoucímu otci. Opět je z něj veselý a zábavný společník, přesto však nevede tak bohatý společenský život jako kdysi. Lepší se i vztahy s Isabellou, které se i přes vzájemné odcizení a rozchod snažil vždy zajistit důstojné živobytí.

  1. 1
  2. 2

Související články


Komentáře “Milovník života Gioachino Rossini (2)

Napsat komentář