Sál potemněl a ponořil se do šeré mlhy. Záhy se na jeviště vpotáceli dva tuláci v omšelých kabátech. Zvuk moře a kývavý pohyb podtrhl atmosféru dlouhé plavby. První škrtnutí zápalky a ve světle pomíjivého plamínku se objevil obličej. Záblesk rysů Borise Hybnera v mimice jeho dcery. Sugestivní okamžik, anebo autosugesce? Úryvek z přelomové inscenace Harakiri z roku 1968 od „beatnické generace“ mimů (Boris Hybner, Ctibor Turba …) v sobě nesl ne nostalgii po nenávratnu, ale manifest revolty plandavých plášťů spjatých s němou filmovou groteskou, stvrzení vitality a živelnosti „periferie“ živého umění.
Komponovaný téměř tříhodinový večer věnovaný nedožitým 80. narozeninám Borise Hybnera sezval na jeviště jeho souputníky, studenty, následovníky, a hlavně do publika přilákal pamětníky a i ty, co rádi naslouchají jejich příběhům. To, že událost oslovila osobnosti spjaté s érou Branického divadla pantomimy, je samo o sobě obrovským úspěchem. Původní pořad, jenž v Braníku hostoval poprvé v roce 1982, sestával z různorodých krátkých etud, které následně komentoval sám Hybner. Tentokrát se moderování ujala sama dvojice iniciátorů a stejně tak přispěla do programu i umělecky. Výstupy, tematicky spjaté či jen inspirované Hybnerovou tvorbou, glosovali s příjemnou nadsázkou, Hybnerová bohatou verbální škálou, Vizváry celým svým tělem, oba vtipně i ironicky, přívětivě a mile. Doplňovali informace a zajímavosti o legendě českého mimu, tu poukazovali na Hybnerovo autorství, jinde na principy jeho tvorby a potvrzovali i jeho hlubokou pedagogickou stopu.
Na jeviště vstoupilo hned několik generací mimů, například Michal Hecht připomněl klasickou Hybnerovu etudu Cestující ve vlaku, groteskní duet z kavárny v marceauovském duchu uvedli Lukáš Šimon a Vojtěch Svoboda, prostředí cirkusové manéže navodil „Vrhač nožů“ Štefan Capko, nechyběl Jiří Bilbo Reidinger s maskami a hudebnicí Sylvií Krobovou, další rozměr mimické formy nabídla Kateřina Janečková s Matějem Kohoutem coby Rajče a Okurka, nebo Anička Kukuczková, která předvedla velmi vyspělý, úctyhodný výkon v etudě Letiště. Hostující umělci se pohybovali na škále od technicky cizelovaného k uvolněnému, rozevlátému výkonu, od stylizace k improvizaci a interakci s publikem, mezi imaginární a reálnou rekvizitou, s rafinovaností a vynalézavostí, ale také s oporou v tradici a osvědčených postupech. Příjemným zpestřením programu bylo zveřejnění audiovizuálního archivního záznamu z představení Harakiri a obrazový materiál z Hybnerova života.
Vanda Hybnerová do mimického leporela za podmanivého živého hudebního doprovodu Dáši Zázvůrkové přispěla s andělskými křídly na zádech z autorského projektu ANGEL-y, Radim Vizváry pak vsadil na Pantomissimo pro housle, na pierotovskou etudu o cykličnosti lidského života. Jeho pohybová kresba byla precizní, ale nikoli jen technicky virtuózní, nýbrž tvarující i básnické figury, a to nejen v mimickém slohu, jehož kořeny tkví ve francouzské tradici, ale s odkazy k fyzickému divadlu či butó. Maloval kinetické metafory, a přesto byla povaha Vizváryho svalové práce střídmá a přesná, bez ornamentálního balastu, či křečovitě mimického pitvoření. Ostatně, Radim Vizváry svůj autenticky vřelý vztah k Borisi Hybnerovi projevuje celým svým uměním. Byl pro něj učitelem, mistrem, mentorem, jevištním partnerem a kolegou. Sám dokonce v některém z rozhovorů pro média uvedl, že bluesman a mluvící mim Hybner byl pro něj „pantomimickým tátou“. A opravdu po dobu celého trvání programu bohatě využíval slovník mimického umění, včetně demonstrace Hybnerových pedagogických bodů, čímž se obhájil jako znalec pantomimické stylistiky a interpunkce, jako talent schopný imaginace a okamžité transpozice vjemů a idejí do fyzické exprese, jako dědic – nositel tradice a současně inovátor oboru.
A v duchu Hybnerovy klaunské filosofie o „zhmotnělé melancholii“ se na závěr objevila výzva v podobě jeho klasického zadání – scéna věšáků s kabátem a kloboukem. Většina účinkujících se pak postupně k improvizaci připojovala. Vznikl tekutý obraz v jemně mlhavém oparu, v němž se přeléval pohyb pozorný k objektům s akcentem v dotecích. A pak lidskou přítomnost nahradily jen statické, na svém vrcholu rozvětvené věšáky a ústřední plášť načechrával proudící vzduch…
Mim Session rozvířil prach bílých líčidel, oživil vzpomínky na českého velikána a jeho kolegy i předchůdce, na inspirátory Bustera Keatona, Charlieho Chaplina, Marcela Marceau, jimž a také velkolepému menšinovému žánru byla zasvěcena komorní oslava. A snad nebyla poslední, či výjimečnou, ale znovu zahajující cosi staro-nového.
Psáno z Mim Session dne 8. 4. 2022, Divadlo BRAVO!
