Mim Session: Pocta Borisi Hybnerovi

Po dlouhých letech se do divadla BRAVO, dřívějšího Branického divadla pantomimy, vrátil záblesk minulosti. Jako bychom se ocitli ve slavných osmdesátých letech, kdy tato scéna, ač vzdálena pražskému centru, byla křižovatkou pohybového divadla, alternativy, ale zejména pantomimy. A Boris Hybner zde uváděl pořad Mim Session. Za deset let jich stihl více jak tři desítky a tehdy snad nikdo z mimů a milovníků tichého umění na jevišti nebo v hledišti nechyběl. Znovuoživení tradice se po opakovaném odkládání termínů zhostili dva z nejpovolanějších – dcera význačného mima herečka Vanda Hybnerová a jeho žák, držitel Ceny Thálie za obor pantomima z roku 2016, mim Radim Vizváry.


Boris Hybner (archiv rodiny)

Sál potemněl a ponořil se do šeré mlhy. Záhy se na jeviště vpotáceli dva tuláci v omšelých kabátech. Zvuk moře a kývavý pohyb podtrhl atmosféru dlouhé plavby. První škrtnutí zápalky a ve světle pomíjivého plamínku se objevil obličej. Záblesk rysů Borise Hybnera v mimice jeho dcery. Sugestivní okamžik, anebo autosugesce? Úryvek z přelomové inscenace Harakiri z roku 1968 od „beatnické generace“ mimů (Boris Hybner, Ctibor Turba …) v sobě nesl ne nostalgii po nenávratnu, ale manifest revolty plandavých plášťů spjatých s němou filmovou groteskou, stvrzení vitality a živelnosti „periferie“ živého umění.

Komponovaný téměř tříhodinový večer věnovaný nedožitým 80. narozeninám Borise Hybnera sezval na jeviště jeho souputníky, studenty, následovníky, a hlavně do publika přilákal pamětníky a i ty, co rádi naslouchají jejich příběhům. To, že událost oslovila osobnosti spjaté s érou Branického divadla pantomimy, je samo o sobě obrovským úspěchem. Původní pořad, jenž v Braníku hostoval poprvé v roce 1982, sestával z různorodých krátkých etud, které následně komentoval sám Hybner. Tentokrát se moderování ujala sama dvojice iniciátorů a stejně tak přispěla do programu i umělecky. Výstupy, tematicky spjaté či jen inspirované Hybnerovou tvorbou, glosovali s příjemnou nadsázkou, Hybnerová bohatou verbální škálou, Vizváry celým svým tělem, oba vtipně i ironicky, přívětivě a mile. Doplňovali informace a zajímavosti o legendě českého mimu, tu poukazovali na Hybnerovo autorství, jinde na principy jeho tvorby a potvrzovali i jeho hlubokou pedagogickou stopu.

Radim Vizváry – etuda s kabátem (foto z inscenace Sólo David Konečný)

Na jeviště vstoupilo hned několik generací mimů, například Michal Hecht připomněl klasickou Hybnerovu etudu Cestující ve vlaku, groteskní duet z kavárny v marceauovském duchu uvedli Lukáš Šimon a Vojtěch Svoboda, prostředí cirkusové manéže navodil „Vrhač nožů“ Štefan Capko, nechyběl Jiří Bilbo Reidinger s maskami a hudebnicí Sylvií Krobovou, další rozměr mimické formy nabídla Kateřina Janečková s Matějem Kohoutem coby Rajče a Okurka, nebo Anička Kukuczková, která předvedla velmi vyspělý, úctyhodný výkon v etudě Letiště. Hostující umělci se pohybovali na škále od technicky cizelovaného k uvolněnému, rozevlátému výkonu, od stylizace k improvizaci a interakci s publikem, mezi imaginární a reálnou rekvizitou, s rafinovaností a vynalézavostí, ale také s oporou v tradici a osvědčených postupech. Příjemným zpestřením programu bylo zveřejnění audiovizuálního archivního záznamu z představení Harakiri a obrazový materiál z Hybnerova života.

Radim Vizváry – Pantomissimo pro housle (foto z inscenace Sólo David Konečný)

Vanda Hybnerová do mimického leporela za podmanivého živého hudebního doprovodu Dáši Zázvůrkové přispěla s andělskými křídly na zádech z autorského projektu ANGEL-y, Radim Vizváry pak vsadil na Pantomissimo pro housle, na pierotovskou etudu o cykličnosti lidského života. Jeho pohybová kresba byla precizní, ale nikoli jen technicky virtuózní, nýbrž tvarující i básnické figury, a to nejen v mimickém slohu, jehož kořeny tkví ve francouzské tradici, ale s odkazy k fyzickému divadlu či butó. Maloval kinetické metafory, a přesto byla povaha Vizváryho svalové práce střídmá a přesná, bez ornamentálního balastu, či křečovitě mimického pitvoření. Ostatně, Radim Vizváry svůj autenticky vřelý vztah k Borisi Hybnerovi projevuje celým svým uměním. Byl pro něj učitelem, mistrem, mentorem, jevištním partnerem a kolegou. Sám dokonce v některém z rozhovorů pro média uvedl, že bluesman a mluvící mim Hybner byl pro něj „pantomimickým tátou“. A opravdu po dobu celého trvání programu bohatě využíval slovník mimického umění, včetně demonstrace Hybnerových pedagogických bodů, čímž se obhájil jako znalec pantomimické stylistiky a interpunkce, jako talent schopný imaginace a okamžité transpozice vjemů a idejí do fyzické exprese, jako dědic – nositel tradice a současně inovátor oboru.

Vanda Hybnerová v představení Angel-y (foto Studio Alta)

A v duchu Hybnerovy klaunské filosofie o „zhmotnělé melancholii“ se na závěr objevila výzva v podobě jeho klasického zadání – scéna věšáků s kabátem a kloboukem. Většina účinkujících se pak postupně k improvizaci připojovala. Vznikl tekutý obraz v jemně mlhavém oparu, v němž se přeléval pohyb pozorný k objektům s akcentem v dotecích. A pak lidskou přítomnost nahradily jen statické, na svém vrcholu rozvětvené věšáky a ústřední plášť načechrával proudící vzduch…

Mim Session rozvířil prach bílých líčidel, oživil vzpomínky na českého velikána a jeho kolegy i předchůdce, na inspirátory Bustera Keatona, Charlieho Chaplina, Marcela Marceau, jimž a také velkolepému menšinovému žánru byla zasvěcena komorní oslava. A snad nebyla poslední, či výjimečnou, ale znovu zahajující cosi staro-nového.

Psáno z Mim Session dne 8. 4. 2022, Divadlo BRAVO!

Mim Session pro Borise Hybnera (foto soubor Kozel ve fraku)

Boris Hybner a Radim Vizváry na archivním záběru

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments